Znáš je? - Ujeta? 1.část
Informace:
Takže se tu zase po dlouhé době ukazuju. Nad touhle povídkou jsem dlouho přemýšlela a má vlastně ukazovat na lidí, co soudí a nic přitom nevědí. A je jich určitě dost. Je to jednorázovka ale dost dlouhá. Tak se to trochu roztáhlo a stále ještě píšu další části, které doufám, co nejdříve přibudou. Dost lidem jsem tuhle povídku slibovala, tak doufám, že se zalíbí.
Kaito Shion - Hlavní postava. Otázka ale zní: záporák nebo klaďas? Co je zač jeho divná spolužačka Hogo? Proč všechny ochraňuje a nikdy nemluvila s nikým jiným, než s lidmi ze školy Gakuen? Proč nosí divné přívěšky? A nejlepší otázka: Jaký dopad bude mít Hogo nad Kaitovim přemýšlením? Přehrajeme si všech devět jeho chyb spácháných v jediný den 03.02. 2016. Jaké chyby to asi budou?
:) :D Příjemné počtení!!
Liskla mě. Fakt mi dala facku. A sakra jakou má sílu. Je to vůbec holka? Tak jo, je známá tím, že všechny ať slabší nebo silnější, na této blbé škole ochraňuje, ale že umí i někoho uhodit? A že si vůbec troufne?
,,Sakra. Jsi blázen? Za co to bylo kruci!?'' Rozkřikl jsem se na ní. Můj zvýšený naštvaný hlas se nesl prázdnou třídou i přes celou chodbu. Ozařoval nás jen měsíc vtírající se do okna.
,,Myslíš, že je znáš? Ne, neznáš! Tak je přestaň soudit.'' Dívčin hlas dost kolísal a chvěla se. Její tvář se stále leskla a očím zůstával lesk asi od slz. Divné přívěšky na řetízku připevněným na jejím krku od rána dost zrezivěly. Nespočet se jí teď na krku houpalo. Proč jich vlastně tolik nosí?
,,Co to meleš? O čem to tu plácáš? Jsi střelená?" Netuším, o čem ta holka mluví.
Jsem celkem normální kluk. Ne, opravdu. Ničím se nijak neliším od ostatních. Mám milou mámu, přísného otce, otravnou a užvaněnou sestru. Mám holku Mei. Je celkem hezká a máme i podobný vkus. Ale vlastně ani nechápu proč spolu chodíme. Ona sice vypadá, že mě má ráda, ale já si tím moc jistý nejsem.. Ve škole nic moc, ani sport žádný zázrak až na běh. Nejsme bohatí ale zase ne chudí. Mám normální kámoše až na to, že jsou někdy hodně retardovaní. Nemám vysoké cíle. Chci se stát jen obyčejným editorem mangy. Neumím kreslit ale mám rád mangu a chtěl bych se jí někdy nějak věnovat. Jmenuju se Kaito Shion. Mám hnědé vlasy a oči. Měřím tak 170 centimetrů a na svaly si moc nepotrpím. Tak to je můj popis.
Děvče vlastní divné jméno. Hogo. Neznamená to náhodou ochranu? Zdobí jí nádherné žluté oči a světlé dlouhé vlasy. Ofina rovně zastřižená zakrývá její čelo. Dva prameny přehozené dopředu zakončovala každý spirálou. Malý nos a úzký pas. Drobná postava ale celkem roztomilá. Hodně kluků by sní chtělo chodit. Na mě je až moc.. jak to říct.. Chce všem pomáhat. Prostě je moc milá a hodná. Kromě stovky přívěšků na jejím krku, polovina z nich navíc zrezivělá, nenosí žádné jiné šperky. Nikdy. Na sobě normální školní uniformu v šedé barvě.
Když si tak snažím vzpomenout, tak jsem jí nikdy neviděl v normálním oblečení, ani z nikým jiným než se žáky nebo učiteli z naší školy. Kde vlastně bydlí? A ještě lepší otázka by byla, co tady sakra dělá? Jak se sem dostala a proč teď večer? A zrovna když jsem tu já? Tak tahle záhada si zaslouží vysvětlení!
Chtěl jsem se zeptat, už jsem i otevíral pusu ale její výraz mě uzemnil. Nemohl jsem vydat ani hlásku. Proč? To se jí bojím? Já? Holky? Jako fakt se já bojím holky?? Tak tohle je blbost! Tohle teda ne!
,,Proč mě vlastně otravuješ? Běž si do domova důchodců šířit tu svoji charitu tam!! Nikdo tady se ti o ní neprosil! Než jsi přišla na tuhle školu, bylo to tu fajn!” Naštvaně jsem na ní zvýšil hlas. Fakt mi leze na nervy. A to že dost. Začala mě probodávat zlověstným pohledem. Toho se mám jako zaleknou? Zná mě vůbe?
,,Podle tebe je ‘fajn’ šikana? Posmívání se druhým za něco, za co nemohou? Mlácení druhých? Neúcta k učitelům? Já si myslím, že se to tu od mého příchodu spíše zlepšilo než zhoršilo! A hodně se pleteš. Prosili mě.” Už tichým klidným hlasem s upřeným pohledem do mých očí mluvila. Zarazil jsem se.
,,Kdo? Kdo tě prosil?” Zeptal jsem se. Opravdu? To jsem nevěděl. Spíše mě to dožíralo. Kdo se opovažuje někoho prosit o pomoc, je prostě jen slaboch.
,,Hodně lidí. Ti šikanovaní a odsouzení vašemu posměchu. Prosili mě. Ať je zachráním. Ať už nemusí trpět. Prosili mě, ať jim pomůžu. Ať udělám cokoliv. Ať vás nechám zmizet nebo je. Klidně by zemřeli. A to jen kvůli lidem, jako jsi ty. Jsi spokojený? To ty jsi dohnal mladá nezkušená děvčata k slzám. Chytré lidi myslet si, že nejsou nic. Tlusté holky k sebevraždám nebo k alkoholu. Ty a podobní k tobě. I Mei moc plakala. Proč jí vůbec tak podvádíš?” Dokončila svůj dlouhý monolog. Moc jsem toho nepochopil. Jen teda to, že jí lidé prosili. Ale proč jí? A proč tolik? Jasně, jako by byla má vina, že jsou to slaboši. Ale tím o Mei ve mě celkem zatuhlo. Jako co si myslí? Co se má kruci zajímat o mě a Mei? Chtěl jsem jí drze odpovědět ale ona ještě nedokončila, jak jsem si před tím myslel, svůj monolog a vražedně se na mě podívala. Raději jsem ty drzosti spolkl.
,,A teď se velmi pleteš. Ti jenž prosí o pomoc, nejsou slabí. Jsou jen unavení a nemají sílu se bránit.” Teď mě teda dost vyděsila. To jsem přece neřekl nahlas. Raději jsem tohle umlčel a spolkl, aby mě zase neuhodila. Tak jak může vědět, na co jsem myslel?
,,Protože ji nemiluju. Jsem s ní jen kvůli jednomu. A to snad chápeš?” Při těch slovech se na mě nehezky zamračila a já se nad tím pousmál.
Zkoumavě jsem si jí prohlížel. Je fakt ujetá! Zastavil jsem se pohledem na těch přívěšcích. Zvláště na jednom. Na kapce, která nejspíše představovala slzu. Ještě včera ráno byla nádherně stříbrná. Jak to, že teď je tak zrezivělá?? To se přeci nedá jen za tak krátkou dobu, ne?
,,Něco ti ukážu.” Najednou promluvila. Její tajemný podtón mě celkem vyděsil a obával jsem se toho, co bude následovat.
,,A co?” Nesouhlasně jsem se zeptal.
,,Tvé skutky a slzy těch druhých.” Zašeptala skoro neslyšitelně. Tak tohle jsem nečekal. Jak to jako myslí? Co chce udělat?
Chtěl jsem se zeptat, ale ona mě znenadání chytla za zápěstí a druhou rukou si strhla přívěšek zrovna té kapky. Byl jsem ochromen a nedokázal nic říct ani udělat. Přívěšek mi vrazila do dlaně, za kterou mě držela. V tu chvíli se mi stáhl žaludek a srdce snad začalo běžet maratón. Nepříjemně se mi zpotilo tělo a nohy i ruce slábly. Postavily se mi snad i chloupky za krkem a v hlavě mi letěly hrozné myšlenky. Nechtěl jsem to. Bolelo to a nechápal jsem nic. Přidušeným hlasem jsem se vzepjal.
,,Dost!... No tak. Prosím!” I ruce se mi třásly a musel jsem zavřít oči z té bolesti. Ona se ke mě nahnula a s bolestným tónem mi odpověděla na mou prosbu.
,,Oni taky prosili. Ale ty jsi nic neudělal. Pamatuješ? Plakali, prosili, svíjeli se bolestí. Ale tys zůstal chladný. Tys je odsoudil k ponižování. Pamatuješ? Chceš po mě pomoc? Chceš abych přestala? Ale tuhle bolest jsi způsobil ty. Toto je tvá bolest a teď i tvé svědomí. Neměla bych se zachovat jako ty? Neměla bych zůstat taky chladná a přehlížet tvé volání o pomoc?” Její hlas mi naháněl husí kůži. Byl slyšet smutek a bolest, ale zároveň, jen nevím, jak to říct. Co v tom hlase ještě je? Něco, co říkalo, že to nechce udělat? Ale přesto dělá tohle?
Najednou mě objala. COŽE? Objala mě? Otevřel jsem oči a hleděl před sebe. Ruce měla zaháklé kolem mého pasu a nešlo vidět do jejího obličeje. Kdy mi přestala svírat ruku? Vzpomněl jsem si i na přívěšek, jenž mi ho vrazila do ruky. Podíval jsem se na svou levou ruku. Zmrznul jsem v pohybu. Nevím jak, ale ta slza nebo co to bylo, se vyryla do mé ruky. Přesně se vešla do mé dlaně a vpila se i z druhé strany ruky. Řetízek se zatočil kolem zápěstí a připomínal obtočeného hada kolem nějaké tlusté tyče.
Znovu jsem s vyděšením pohlédl na Hogo. Do očí jsem jí neviděl ale na ústa ano. Nijak se ale netvářila. Její ruce kolem pasu byly příjemné. Hřejivé a uklidňující. Bolest, která ještě před chvílí nesnesitelně napadla mé tělo, odezněla. Jen ruku jsem měl jak v ohni. Pomalu jsem se uklidňoval. Z myšlení, co se to teď stalo, mě vytáhl její hlas.
,,Oni potřebovali taky obejmout. Taky potřebovali oporu. Nikdo jim jí ale nedal. Nikdo.” Zdůraznila poslední slovo. Nepustila mě ale její slova se mi stále vracely. Chtěl jsem od ní být už hodně daleko. Ať to už přestane.
,,Pořádně se mě drž a nekoukej dolů.” Tohle mě ale vyděsilo na maximum. Drž se mě a nekoukej dolů? Chce snad skočit z okna a způsobit tím tak dvojitou sebevraždu? Vlastně by to u mě byla v podstatě vražda. Ale já ještě nechci.
Snažil jsem se jí vytrhnou, ale na holku má sakra stisk. Podíval jsem se za ní na zem. Kde se najednou propadala podlaha. Zůstal jsem na to tupě hledět. Hogo se mnou v objetí začala po zpátku dělat kroky zrovna k té díře v podlaze. Snažil jsem se vyškubnou. Chtěl jsem utéct. Ona mě ale nepustila. Tak fajn. Sice nemám nijak velké svaly ale holku bych snad přepral. No, teď už si ale myslím něco jiného.
Když jsme se blížili k díře, rychleji mě začalo tlouknout srdce. Z otvoru v podlaze vycházelo žlutavě zářící světlo. Musel jsem přivřít i oči.
Necítil jsem pod sebou pevnou zem. Chytl jsem se pevněji Hogo a zavřel oči. Celý jsem se třásl a bál jsem se ty oči otevřít. Cítil jsem, jak se Hogo letmo pousmála. Tak tím mě celkově naštvala.
Najednou jsem seděl na zemi. Chvíli jsem si nic neuvědomoval. Začal jsem pomalu otevírat oči, hned jsem je ale přivřel. V místnosti kde jsem se nacházel, svítilo stašně ostré světlo. Na světlo jsem si postupně zvykl.
Seděl nebo spíše klečel jsem na zemi. Rychle jsem se postavil a rozhlídl se po zvláštní místnosti. Zůstal jsem v šoku stát. Nebyl jsem ve své třídě ve škole a ani ve městě, tedy myslím. Velká místnost nezahrnovala žádná okna a ani dveře. Vydlážděné žlutými dlaždičkami a žluté až skoro oranžové stěny. Nebyl zde žádný nábytek. Jen několik sloupů postavených stejnou délku od sebe, aby tvořily kruh. Byly na nich ornamenty připomínající oči anglicky popsané sedmi hlavními hříchy a jejich protiklady. Vzpomněl jsem si, že jsem padal. Takže by měla být díra ve stropě. Když jsem tam ale vzhlédl, žádné památky po díře jsem nenalezl.
,,Tak už jsis to tu prohlédl?” Vyrušil mě tak známý hlas. Podíval jsem se tím směrem. Zatajil se mi v tom momentě dech. Postavou a tváří tam stála ta stará Hogo, kterou znám. Ale tahle.. Na sobě místo šedavě nudné uniformy měla modré šaty se zlatým vyšíváním. Stovky řetízku nikdy nesundává. Ale teď její krk byl od nich osvobozen. Viděl jsem, jak má ten krk rudý, sem tam i řezná ránka či modřina a i nějaký rez na něm zbyl. Jen se tak ničí. Kdyby jich tolik nenosila a raději měla jen jeden malej, vypadalo by to mnohem lépe a navíc by ho teď neměla tak rudý. Teď byl krk obtočen zlatým řetízkem s modrými perlami. Na hlavě se jí tyčila zlatá.. Asi koruna? Modrá květina ve vlasech taky nechyběla a jiné různé šperky. V rukou ještě svírala žezlo. Navíc to byla asi i nějaká váha. Na konci žezla byly připevněné dvě misky. V jedné z misek ležely rudé koule a na té druhé modré.
Do slova jsem na ní čučel, jak na idiota. Neměl jsem slov. Nakonec jsem se rozesmál. Připadalo mi to vtipné, ani nevím proč. Ona na mě ale hodila ten její vražedný pohled a já raději zmlkl.
,,Měl bys jsi něco vědět. Víš, co znamená Hogo? Co znamená mé jméno?” Zeptala se mě. Byl jsem překvapen, jak mluvila klidně. Samozřejmě jsem jí odpověděl.
,,Myslím že ochrana, ne?” Trochu se mi ještě chvěl hlas, ale to spíše z překvapení. Přikývla.
,,Takové jsem dostala jméno. Mé jméno navazuje i na mou práci. Ochraňuju všechny slabé a bezmocné. V minulosti jsem žila klidně, sem tam to bylo špatný ale ne tolik co dnes. Poslední dobou potřebuje mou pomoc mnoho lidí. Každý mě prosí, ať pomohu. Ať je někdo obejme. Ať už mají klid. Volali mě tak moc, že jsem nakonec nechala svojí svatyni na nějakou dobu beze mě. A vstoupila jsem na Zemi. Musela jsem se samozřejmě přizpůsobit obyčejným lidem a ze začátku to ani nebylo jednoduché. Ale zvládla jsem to. Vybrala jsem si vaší školu, protože jsem někde začít musela. Nikdy jsem neviděla tolik smutných a poraněných srdcích pohromadě jako právě na vaší škole Gakuen. Tím, že jsem se rozhodla pomoc takovým způsobem, nesměla jsem sundat ty přívěšky. Každý něco nebo někoho znázorňoval. Ta kapka znamenala slzy, které jsi TY přivolal. Včera byla ještě více méně stříbrná ale za tak krátkou dobu si rozbrečel tolik lidí, že zrezivěla úplně. V minulosti byla taky rezavá až až. Ale to jsem napravila, když jsem těm lidem vrátila úsměv. Ty jsis to zase pokazil. V jediný den si udělal hned devět chyb.” Ukončila svůj monolog a odmlčela se.
Oba jsme se na sebe dívali. Zajímalo by mě, co se jí teď honí hlavou. Je fakt divná. A můžu věřit tomu, co říká? Zní to neuvěřitelně, jako nějaká pohádka. V tom případě naznačuje, že já jsem záporák?? Nelibě jsem se zatvářil a zeptal se. Zeptal jsem se o jakých chybách to mluví. Ona mě hned na to chytla za ruku. Tak malá a teplá. Skoro celá se vlezla do té mé. Když se ujistila, že jsem tak nějak v poho, vytrhla si jednu z perel na náhrdelníku a hodila jí před sebe se slovy.: ,,Třetího února rok 2016, Tokio, chodba školy Gakuen, druhé patro, čas 8:41, osoba perly - Kaito Shion.” Dnešní datum, město mého pobytu, má škola a mé jméno.
Jak to dořekla, perla se změnila v portál. Kulatého zploštělého tvaru s bledými okraji a pokračováním do středu barva tmavla do takové tmavé modrofialové. Získal lesk a uvnitř se výjímaly bílé tečky se stříbrným nádechem, připomínaly a nejspíš to i byly hvězdy. Tak trochu jsem si pod tím pohledem představil vesmír.
Z mého zamyšlení mě probudil prudký pohyb. Hogo rychlým krokem vykročila a celá až na ruku, která se stále schovávala v mé, zmizela v portálu. Zatahala mě rukou a já jsem nejistě a pomalu pokračoval za ní. Už jsem se i já celý schoval v tom, co připomínalo vesmír. Díval jsem se na záda Hogo a beze slov jsme kráčeli dlouhou chodbou se stěnami, stropem a i podlahou stejné barvy jako portál.
Proč s ní vlastně jdu? Kam mě to vede? A není to tu všechno postavené na hlavu? Je tohle normální? Připadám si jako Matt z pohádky W.I.T.C.H.. Taky vůbec nic nechápal. Mé myšlenky nezněly moc povzbudivě. Opravdu jsem měl pochybnosti. Co mě na druhé straně čeká? A co mohu očekávat od Hogo? Tyto a i jiné otázky se mi honily hlavou.
Dostali jsme se úplně nakonec, ale Hogo se ještě na chvíli zastavila, otočila a podívala se na mě. Měla takový ‘nic neříkajíc’ pohled. Já se na ní díval nechápavě. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli a já hledal v jejich žlutých očích pravdu. Tu pravdu, kterou tolik potřebuji. Tu na kterou se pořád točí mé myšlenky.
,,Drž se blízko mě. Místo kam teď jdeme, mývá různá pojmenování. Nejčastěji se jí říká ‘minulost’ ale přesnější by bylo pojmenování ‘vzpomínky’. Nikdo tě neuvidí a ani neuslyší. Jen já. A jen já tě mohu odvést zpátky. Přehrajeme si dnešní den od tvé první chyby až po tu poslední.” Smutným tónem na mě mluvila. Už to vůbec nechápu. Prvně mě fackuje, pak mě objímá, pak zase křičí a nadává a teď.. Teď vypadá, jako by jí na mě záleželo. Zase se otočila a udělala ten poslední krok. Zmizela v modré záři a já ji následoval. Pronikavé světlo slunečního dne mě oslepilo. Přivřel jsem oči a chvilku trvalo, než jsem si přivykl.
Stáli jsme na chodbě před naší třídou. Stálo tam i několik naších spolužáků. Rozdíl mezi námi? My dva jsme byli průhlední. Vypadali jsme jako duchové.
Pokračování příště...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
