Apokalypsa: this is the beginning
Informace:
Moshimoshi, tady je první povídka...nom "povídka" :D
(jen speciální poděkování Škiterovi za pomoc s přepsáním do pc verze :D)-é, že by někdo tušil o koho jde ;D
Svět zachvátila panika. Všichni pobíhají po Midgaru jako splašení. A proč? Je 23. Prosince 2049 a málo kdo má koupené dárky. Sedím na střeše menšího panelového domu a sleduji šílenství, které zde probíhá. Najednou do mě někdo šťouchne. S nechutí se otočím na narušitele mého ''rozjímání''.
„Co chceš?'' Zeptám se, aniž bych se mu podívala do tváře. Stála přede mnou postava v černém plášti a modročernou maskou. Hledím na něho a čekám, až něco řekne. Neznámá postava mi jenom vrazí do ruky kus papíru a zmizí. Asi 5 minut koukám na místo kde před chvílí stál, než se plně vzpamatuji. Po pár minutách se rozhodnu přečíst si co je na tom papíře.
„To si ze mě dělá srandu" pomyslím si, ale dál to neřeším. Zvednu se a jdu zpět do tajemných ulic Midgaru. Je 22:06. Sleduji lidi, jak jsou nervní z toho, že jsou obchody už zavřené. Povzdechnu si a zapluju do nejbližšího baru. Tam na mě čeká Clockwork.
„To mě sleduje na každém kroku?" řeknu tak, aby mě neslyšela ale marně. Dívá se na mě tím svým vražedným pohledem, který jí však dlouho nevydrží a zase se začne smát jako cvok. Vypiju dva panáky vodky a zmizím do rušných ulic. Domů dorazím až kolem půlnoci. Zapnu počítač a hledám informace ohledně toho vzkazu.
Když se rozhodnu jít spát je něco po druhé.
„Veselé Vánoce" řeknu do ticha místnosti. Moc dlouho jsem nespala, nemohla jsem. Ve vzduchu byla taková divná atmosféra, při které se spát nedalo. Najednou se přiřítí Toby se slovy: V-veselé Vááááááánoce. Zarazí se, když si všimne, jak se na něj dívám
„T-tak nic" nasadil smutný výraz, který se ve vteřině zase rozzáří.
„Mám pro t-tebe dáááárek''…
„Ehm…zombíka?'' podívám se na něj nechápavě.
„Jojo… p-počkat… co? ... Ne…. proč z-zombíka?'' dívá se na mě jako bych spadla z mrakodrapu.
„Um… asi proto, že jeden stojí za tebou?'' nahnu se do strany abych na ''zombíškaa'' viděla. Toby chvilku stojí…. Pomalu otočí… A vyběhne jak neřízená střela ven z baráku. Chvilku čekám, že přiběhne zpátky s tím, že to byl jenom vtip ale pořád nic. Nějakou dobu mi to nedocházelo… pomalé myšlení je asi dědičné. Když už mi to konečně docvakne, tak už je zombík skoro u mě. Máchá kolem sebe rukama, ve kterých má další, které nejspíše čajzl nějaké té mrtvolce tam venku. Rozběhnu se směr východ, co nejrychleji dokážu. Běžím asi 5 minut, než se zastavím celá udýchaná u pomalu se rozpadajícího baráku. Nikde nikdo. Rozhodnu se tedy podívat se po někom, kdo žije… třeba i po tom pošukovi Tobym. Kouknu se do prava…. Nikdo. Do leva…. Zase nikdo. Zarazí mě, když uslyším divný zvuk. Otočím se směrem k původci toho hluku. Něco tam je. Jdu blíž v domnění, že je to nějaký člověk. Není, jenom zombíčci vyžírající odpadky.
Jeden z nich si mě všimne. S vrčením se blíží ke mně a za chvilku se přidají ostatní. Couvám, než narazím zády do zdi. V tu chvíli nevím, co mám dělat. Obklíčili mě. Není úniku.
„K-kamikazeeee '' ozve se nade mnou. Nemusím být inteligent, abych poznala, kdo to tak strašně řve. Samozřejmě, že Toby. Skočil ze střechy jako Rambo a s tou svou sekerčičkou se vrhl do hordy zombíků. Chvíli tam stojím a pozoruju, jak je tam jednoho po druhém morduje. V jednu chvíli mu něco vypadne z kapsy. Malá modrá krabička. Seberu ji a rozhlížím se, jestli se neuvolnil průchod mezi zombíky. Co to vidí mé bystré oči……cesta ven. Okno v přízemí polorozpadlého domu bylo otevřené. Nezastavuju se nad tím, proč jsem si ho nevšimla dřív a už šplhám nahoru. Naštěstí to okno bylo jenom asi metr od země. Teď přišly dvě důležité otázky: Neměla bych mu pomoct?..... Neměla bych mu říct, že je tu východ? Bohužel pro Tobyho moje vystrašené já chtělo pryč i za cenu jeho života. Radši už jsem se neohlížela, protože by se mohlo ozvat moje svědomí *i když nevím odkud ho mám :D* a šla bych mu na pomoc. Ocitla jsem se v malém, útulném domečku. Připomínal mi ten, ve kterém, jsem vyrůstala. Vzpomínky musí jít stranou, musím odtud pryč…. HNED! Proběhnu celý barák, po cestě se nenápadně zastavím u dětské postýlky, na které byly plyšáci. Jeee hele….sloooon. Začnu se nad ním rozplývat, než uslyším jak se zombíšci dobývají do přízemního okna. Nechám plyšáka, plyšákem a znovu se rozběhnu k východu. Běžím ke vchodovým dveřím. Vezmu za kliku, jenomže mi nedojde, že ty dveře můžou být taky zamčené. Narazila jsem do dveří a tím jsem nejspíš vylomila zámek. Rozhlídnu se kolem sebe v domnění, že tu někde uvidím další otevřené okno. A olalá. V kuchyni je pootevřené okno. Nejspíš je malá šance, že se jím prorvu, ale lepší než nic. Nějakým zázrakem jsem se jím protáhla. Stanu na jedné z mnoha hlavních ulic Midgaru. Stoupnu si doprostřed ulice a koukám před sebe.
„Jee…. hele auto!" Než stihnu uhnout, aby mě nepřeválcovalo, vtáhne mě kdosi do temné uličky. Snažím se mu nějak vykroutit. Marně. Jeho sevření je pevné. Dotáhne mě až do nějakého baráku. Otevře *no spíš vyrazí* dveře a mrskne se mnou o zem. Snažím se zorientovat, kde to jsem. Marně. Tohle místo neznám, ale přitom mi přijde povědomé. „Zamkli jste ty dveře?", řekne postava schovaná ve tmě, ostatně jako všichni. Podle toho, že se postava rozběhla ke dveřím, které se pomalu otevíraly a vpouštěly do temné místnosti kužel světla asi ne. Dveře se otevřely a v nich stál...Toby. Byl celý od krve, divím se, že vůbec dokáže stát na nohou. Rozhlíží se po místnosti jako by něco hledal, taky že jo...Z ničeho nic se ke mně přibližoval a vraždil mě pohledem. Chytne mě za mojí černo-červenou mikinu a začne se mnou cloumat se slovy: Ty zrádče, ty z-zbabělče!
Najednou se zarazil a pohled upřel na krabičku, kterou jsem stále držela a jen tak ji nehodlala pustit. Natáhne se pro ni, ale já jí jen tak nepustím. Vyskočím se židle, na které jsem do teď seděla a namířila si to na druhou stranu místnosti. Konečně jsem ji otevřela, v ní byl malý plyšáček, nejspíše medvídek. Podívám se na toho plyšáka takovým tím přeslazeným pohledem. Chtěla jsem mu aspoň poděkovat, ale někdo začal cloumat dveřmi. Byly zamčené, doufám. Snažím se být v klidu, ale moc mi to nejde, pořád mam tu tendenci zdrhnout. Dveře se z ničeho nic rozrazí a za nimi zombík… co jeden, celá garda a všichni si to míří k nám. Vypadá to, že to všichni čekali. Jen co se dveře "otevřely", všichni vytáhli zbraně. Ostatní se tam snaží zabít co nejvíc zombíků a já tam jen stojím a sleduju je. Ani si nevšimnu, že přímo zamnou je zombík. Začne se po mně sápat.. Než stačím něco říct, zombíkova hlava letí přes celou místnost ven ze zavřeného okna…
„Goool!", zařve "osoba". Při bližším pohledu zjistím, že je to Jeffy, moje... kámoška? Zvednu se ze země, na které jsem ještě před chvílí ležela. Jeffy se na mě lehce zděšeně dívá… přesněji na mou nohu, na které mam kousnutí..
„Hey Jeffy…..Hey Jeffy...C-co se d-děje?", šťouchal do Jeffy Toby. Co se dělo dál nevím, někdo mě totiž do hlavy praštil něčím tvrdým. Když jsem se probudila, byla jsem v bílé místnosti bez oken. Na sobě mám svěrací kazajku.
„To ze mě dělaj psychopata?!" Dveře se otevřou a v nich stojí muž oděný v bílém plášti….. nejspíš doktor. Sedne si naproti mně a začne mluvit
„Byla jsi nakažena….tohle je jediný způsob, jak tě nenechat utéct…"
„Nakažena", zopakuji po něm. Koutky úst se mi zvlnily do pobaveného úšklebku. Z něho se pak stal psychopatický smích.
„Hned jak najdeme protilék tak tě pustíme", řekl a pousmál se.
„A to bude kdy. Může to trvat měsíce, ale i roky..."
„Snažíte se mi dát jenom naději, ve kterou stejně nevěřím... Jestli jsem vážně nakažena, tak nemáte moc času, měli by jste si pohnout." Začnu se zase smát…
„Ale-"
„ubíhá vám čas ťik, ťak, ťik, ťak", přerušila jsem ho. Svůj smích jsem nahradila kamennou maskou… jako bych znovu byla bez emocí. Muž už nic neříkal a znovu zmizel za bílou stěnou místnosti. Opřu se o zeď a svezu se po ní na zem. Beznaděj, to je jediné slovo, které tuhle situaci vystihuje. Povzdechnu si, zavřu oči a snažím se usnout. Povedlo se.. po dlouhé době usnu.. s nepříjemnými myšlenkami, ale to je vedlejší, hlavně, že můžu spát.
Už jsem tu týdny a pořád nic. Podle toho, že ke mně přišla Jeffy s prskavkami v ruce byl nejspíš Silvestr. Nemám vůbec pojem o čase. Kolik je hodin? ..Jak dlouho tu jsem? Zavřu oči a pokouším se aspoň myslí vypadnout z tohoto hrozného místa..
„Za pár dní tě pustí", vyruší mě z mého myšlení Jeffy. Já se jen pousměju, ale nic neříkám.
„Těch pár dní už nějak přežiju", pomyslím si. Konečně jsem se toho dočkala, den kdy mě propusti s tím, že mi nic není. Midgar vypadá stále děsně, ale už tu není tolik zombíků. Řekli mi, že se většina přesunula do okolních měst, ne-li států. Je 3. Prosince 2050 a apokalypsa teprve začíná...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
