Anime World CZ/SK - Příběhy

Maxim seděl tak jako každý páteční večer u baru v klubu Desert. Házel do sebe jednoho panáka za druhým a nehodlal jen tak přestat. Když mu číšnice v minisukni a tílku s obrovským výstřihem přinesla dalšího panáka, byl už úplně mimo. Nad tím, jak se dostane domů, neuvažoval. Byl si jistý, že ho Sandy odveze domů. Ostatně tak jako vždycky.

Najednou v baru všechno utichlo. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, kdo přišel. Sandy tak působil na lidi vždycky. Max i přesto, že byl na mol, si uvědomil, že dneska pro něj přišel dříve než obvykle. To mu nebylo podobné. Neměl, ale sílu se nad tím zamýšlet. Sotva se na židli držel ve vzpřímené poloze.

„Zaplatí.“ Slyšel Sandyho přísný hluboký hlas.

Číšnici ani nenapadlo mu odporovat. Spočítala útratu a Sandy jí předal několik bankovek.

„To je dobrý.“ Řekl, když mu chtěla vrátit drobné.

Číšnice se na něj půvabně usmála a poděkovala, ale on jí už nevěnoval pozornost. Zato ustaraně hleděl na Maxe.

„Jdeme.“ Nařídil a z jeho hlasu šlo vyčíst, že nehodlá diskutovat. Jindy by se s ním Max hádal, ale dnes na to opravdu neměl náladu. Takže se bez odmlouvání nechal zvednout ze židle a zavléct k východu.

Před klubem stála osamocená černá motorka. A právě k ní mířili. Na cestu jim svítil pouze žlutý neonový nápis Desert. Ale i kdyby jim nad hlavou svítilo slunce, Maximovi by to nepomohlo. V jednom kuse zakopával o vlastní nohy, a kdyby ho Sandy neměl zavěšeného kolem krku, daleko by se nedostal.

„Udržíš se za mnou?“ Zeptal se Sandy, když ho dovlekl k motorce.

„Jo…“ Vydechl Max a doufal, že je to pravda.

Na motorce se chytil svého kámoše pevně kolem pasu a modlil se, aby měl dost síly se tam udržet. Jeli pomalu přes celé centrum L. A., až k panelovému domu, kde Max bydlel. Cesta jim zabrala skoro hodinu, ale naštěstí nespadl.

Sandy ho vzal výtahem až nahoru. Vytáhl Maximovi z kapsy kalhot klíče a odemkl dveře pronajatého bytu. Shodil ho na gauč a nechal ho tam ležet. Max viděl, jak si sedá na křeslo naproti němu, ale neměl už sílu říct mu, aby šel.

Do několika vteřin spal jako když ho do vody hodí.

 

Sandy sledoval, jak Max hluboce oddechuje. Ještě předtím ho zachumlal do deky, kterou našel v ložnici. Od té doby ho bedlivě pozoroval a přemýšlel nad tím, jak by mu mohl pomoci. Takhle to už dál nejde. Říkal si v duchu. Co, ale udělá, nevěděl.

Podíval se na hodiny nade dveřmi do kuchyně a lekl se kolik už je. Musí vyrazit dřív, než začne svítat. Proseděl tady několik hodin a ani si to neuvědomil.

Vstal a zamířil ke dveřím, když vtom uslyšel, jak se Max pohnul. Otočil se, aby na něj viděl. Max se hrabal na nohy a přitom se držel za hlavu. Ještě, než se stačil pořádně postavit, se už klátil k zemi.

Sandy k němu přiskočil a chytil ho ještě předtím, než se stačil svalit na podlahu. Ode dveří to byly víc, jak tři metry, ale to pro něj byla hračka. Jenom doufal, že je Max ještě pořád dost mimo a nevšimnul si toho. Když se mu podíval do tváře, zjistil, že se nemýlil. Maxim se pořád držel za hlavu a oči měl pevně zavřené. Opatrně ho položil zpátky na gauč.

„Nechceš něco proti bolesti?“ Zeptal se ho Sandy, když rozsvítil malou lampičku, aby na něj pořádně viděl. Barva v Maxově tváři mu prozradila víc než slova. Byl bílý jako stěna a na čele se mu perlil pot.

„Doufám, že jsi něco nechytil a je to jen pořádná kocovina.“ Protáhl, když mu šel do kuchyně pro prášky.

Vrátil se skoro hned. V jedné ruce nesl sklenici vody a v druhé dvě bílé pilulky. Položil mu to na stolek vedle lampy. „Tady to máš.“ Oznámil mu a šel si sednout naproti do křesla.

Chvíli počkal, až prášky zaberou.

„Už je to lepší?“ Zeptal se, když se Max pokoušel znovu posadit.

„Jo, je to fajn.“ Odvětil, ale pořád se držel za hlavu, což říkalo víc než jakákoli odpověď.

Sandy nad ním kroutil hlavou.

Očima zaletěl k hodinám a měl co dělat aby nevyletěl z kůže. Do svítání zbývalo méně než čtvrt hodiny.

Nehleděl na to, jak to bude vypadat a rychle oběhl celý byt a všechna okna zatáhl těžkými závěsy. Potom se znovu usadil v křesle.

Všiml si, že na něj Maxim kouká s povytaženým obočím.

Přešel to pokrčením ramen a doufal, že to pro zatím Max nechá být.

 

Maxima ještě pořád trochu bolela hlava, ale bylo to už mnohem lepší. Když začal Sandy pobíhat po bytě, udiveně ho sledoval. Proč, proboha zatahuje ty závěsy? Ptal se v duchu. Ale když se na něj tázavě podíval, nevypadal, jako že to chce vysvětlit. Nedotíral, ale hlavou mu to vrtat nepřestalo.

„Nemusíš tady zůstávat.“ Oznámil mu s vědomím, že ho stejně neposlechne.

„Jo, já vím.“ Řekl a přesně, jak Max předpokládal, neměl se k odchodu.

Nechtěl, aby ho někdo pozoroval, jak se hrabe z kocoviny a už vůbec ne Sandy. Vozit domů ho začal teprve před několika týdny. Dřív si prostě užívali spolu. Poslední dobou se, ale Sandy změnil. Max se nezamýšlel nad tím proč. Teď mu to přišlo hodně bezohledné, ale sám byl hluboko zabřednutý ve vlastních problémech, že si toho prostě nevšímal.

„Vážně nechceš jít? Nepotřebuješ si něco zařídit, nebo tak?“ Ptal se Max a doufal, že si to Sandy rozmyslí a odejde.

Sandy zavrtěl hlavou.

„No tak fajn.“ Ucedil Max mezi zuby. „Chovej se jako doma.“

Už od doby, co Sandyho poprvé uviděl, se mu zdálo, že něco tají. A čím déle ho znal, tím víc měl takový pocit. Bylo tu taky to, že se s ním scházel vždycky po setmění. Ze začátku to neřešil, brzy mu to však přišlo zvláštní. Nikdy se ho na to, ale nezeptal. Uvědomoval si, že o něm vlastně nic neví. Kromě toho, že studuje právnickou školu a má otce, se kterým nemá blízké vztahy, nevěděl nic. Nikdy nevyzvídal a Sandy mu nikdy nic neřekl. Štvalo ho to, ale pokud se sám nerozhodne mu říct víc, nemá se čeho chytit.

 

Sandy věděl, že mu o sobě musí říct pravdu, nebo se s ním přestat vídat. Druhá možnost nepřicházela v úvahu, ale říct mu, co je zač taky nemohl. Měl strach, že by to nevzal dobře. A přijít o něj nechtěl. Byl první, s kým navázal nějaký vztah. S otcem se nevídal a nikoho jiného neměl.

Někdy mu přišlo, že mu Max vidí až do duše a v tu chvíli mu měl chuť říct úplně všechno, ale rozum mu to vždycky překazil. Když se na něj teď díval, měl ten samý pocit. Koukal se na něj těma svýma vědoucíma očima a cítil se, jak pod mikroskopem.

Znovu se podíval na hodiny. Už začínalo svítat. Přes závěsy se, ale dovnitř žádné světlo nemohlo dostat. Musel se rozhodnout. Buď o Maxe přijde rovnou, nebo mu řekne pravdu a bude doufat, že na to nebude reagovat tak, jak by na to reagoval každý normální člověk. Bylo mu jasný, že jeho šance jsou nulový, ale už ho unavovalo mu lhát. Naposledy se pořádně nadechl a byl připravený skočit.

Podíval se mu zpříma do očí. „Musím ti něco říct.“

 

Na to Maxim čekal. Viděl mu na očích odhodlání s něčím se svěřit, ale taky, jak je to pro něj těžké. Nevěděl, co tak strašného tají, ale byl si jistý, že se s tím dokáže srovnat, ať už by šlo o cokoli. Sandy byl hodný člověk, to na něm poznal, i když se snažil předstírat opak. Už dávno ho prokouknul.

Nastalo mezi nimi dlouhé ticho. Sandy očividně nevěděl, jak pokračovat.

„Neboj se. Ať už jde o cokoli, můžeš mi to říct. To přece víš.“ Vložil se do toho sám, když už to nemohl vydržet.

Sandyho světle modré oči byly vážné a studené.

Do stále prodlužujícího se ticha tiše promluvil. Takže mu Max skoro nerozuměl. „Musíš mi věřit, že bych ti nikdy neublížil. To si pamatuj.“

Max se na něj nechápavě díval. Viděl, jak Sandy pootevřel pusu a skoro okamžitě mu z dásně vyjely dva ohromné špičáky. Zabodly se mu do spodního rtu, ze kterého okamžitě začaly stékat dva úzké pramínky krve.

Max si uvědomoval, že sebou při pohledu na ně trhl. V tu chvíli špičáky zmizely, ale on se nemohl přestat dívat na Sandyho ústa. Jediným důkazem toho, co viděl, byly proužky pomalu zasychající krve na jeho spodním rtu a bradě.

Hleděl na Sandyho s pootevřenou pusou a nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. Bylo jasné, že to nejsou halucinace, ani se mu to nezdá až mu přišlo divné, jak moc si tím je jistý.

Natáhl k němu ruku. Když Sandy ucukl, zastavil se. Podíval se mu do očí a kývl hlavou. Doufal, že to na něj bude mít takový účinek, jaký chtěl. Tudíž že ho to uklidní. Když si byl jistý, že před ním neuteče, otřel mu palcem z brady krev. Fascinovaně se díval na svoji ruku. Krev byla tmavě rudá. Až nepřirozeně tmavá.

V tu chvíli se mu všechno pospojovalo dohromady a to zjištění mu rozbušilo srdce.

Znovu vzhlédl k Sandymu a vydechl: „Ty jsi upír.“

Nebyla to otázka, ale Sandy přesto přikývl. To potvrzení jen umocnilo jeho šok. Koho by mírně řečeno nevyvedlo z míry, že jeho kámoš je upír. Zato, ale neměl strach. A ještě zvláštnější bylo, že tomu věřil.

„Takže ty nemůžeš na denní světlo.“ Zkonstatoval Max.

Sandy zavrtěl hlavou.

„Takže to asi strávíme dnešek spolu.“ Pokračoval Max ve svých dohadech.

Sandy na něj překvapeně pohlédl.

Max si toho všiml a zeptal se: „Snad se nechceš jít usmažit?“

Sandy znovu zavrtěl hlavou.

„Hele podívej. S tím, co jsi nic nenadělám. Je to navíc jen a jen tvoje věc. Ale nepřijde ti divný, že si tady povídám sám se sebou?“ Ptal se Max a obočí mu přitom vyjelo vzhůru.

„Takže…tobě to nevadí?“ Vypravil ze sebe po chvíli Sandy.

„Už jsem si myslel, žes oněměl.“ Oddechnul si Max. „A ne opravdu mi to nevadí. Proč by mělo?“

Sandy na něj nevěřícně hleděl.

„Třeba protože……. mě na živu udržuje lidská krev?“ Nadhodil a stále měl ten samý výraz.

Max už nevěděl, jak jinak mu ještě vysvětlit, že je to v pohodě.

„Jak jsi sám řekl. Udržuje tě na živu. A hele, odpověz mi na rovinu.“ Udělal malou pauzu a pak se zeptal: „Zabíjíš lidi?“

Nevěděl, kde vzal tu jistotu, ale byl si jistý, že Sandy není vrah. Přesto se psychicky připravil na jakoukoli odpověď.

Sandy zavrtěl hlavou. „Kvůli krvi lidi nezabíjím. Ale bez viny nejsem.“

Poslední slova skoro šeptal a celou dobu se díval do země.

Max se zamračil. Jak, že jako není bez viny? Že by se v něm tak spletl. Nechápal.

„Řekni mi to.“ Naléhal. Viděl, že se do toho Sandymu moc nechce a tak přitlačil.

„Slibuju, že se k tobě neotočím zády, ať už mi řekneš cokoli, ale chci pravdu.“ Přemlouval ho.

Nevěděl, jestli je to, co řekl pravda, ale prostě se to musel dozvědět.

Teď se musí Sandy rozhodnout sám. Buď řekne pravdu, nebo bude dál lhát. Max se rozhodl dát mu prostor a už dál nenaléhal.

 

Sandy pořád nemohl uvěřit, že to Max vzal tak dobře. Teda to, že je upír. Ale to, co se teď chystal říct, nebylo nic hezkého, a kdyby ho už Max nechtěl v životě vidět, chápal by to. Říct pravdu mu ale musel. Ani nevěděl, kde se to v něm bere. Ale najednou mu už nemohl dál lhát.

Zhluboka se nadechl a vrhl do propasti. „Zabíjel jsem. A ne jednou. Není nic, co bych mohl říct na svou obranu. Jsem prostě chladnokrevnej vrah.“ Jeho hlas byl hluboký a studený jako led.

Byl zvědavý, co mu na tohle poví Max. Neměl odvahu se na něj podívat. Byl si jistý, že tam uvidí děs hrůzu a strach. A to by nedal.

K jeho překvapení na něj Max promluvil klidným a vlídným tónem.

„Podívej se na mě.“ Řekl a Sandy ho kupodivu poslechl. Sám nevěděl, proč to udělal.

Když se, ale podíval Maxovi do tváře, nevyčetl tam nic z toho, co čekal. Díval se na něj mile a vyrovnaně. Nebyla tam žádná zlost nebo strach. Jen upřímný pohled.

„Co to bylo za lidi?“ Zeptal se Max a zvědavě na Sandyho hleděl.

„Je to tak důležité?“ Odpověděl mu další otázkou místo vysvětlení.

„Je. Tak, co to bylo za lidi?“ Nedal se odbít.

Sandy na něj chvíli upřeně hleděl, ale pak to vzdal. „Místní grázlíci. Dealeři, vyděrači a podobně. To, ale není podstatné.“ Zdůraznil.

„Já bych řek, že je. To, že jsi nezabíjel nevinné ženy s dětma je fakt úleva.“ Max si opravdu oddechl. A Sandyho rozesmál.

„Já vždycky věděl, že jsi dobrý člověk.“ Max se zarazil. „Teda upír.“ Opravil se.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.