Zmrazen v čase - 7. kapitola
Informace:
Izzy má narozeniny... čím ji asi Jack překvapí? A čím ona překvapí jeho?
Bylo brzy ráno, ale já už nespal. Ne, že bych toho někdy moc naspal. Jako nesmrtelný a neživý spát nepotřebuju, ale kupodivu to jde. Právě začínalo babí léto a zrovna teď bylo bezvětří, což se mi moc nelíbilo, protože mi vítr usnadňoval plutí vzduchem.
Silou vůle jsem se vznesl k Isabellinu oknu. Bylo v prvním patře, takže to nebylo tak vysoko. Nacházelo se mezi dvěma věžemi na východní straně. Zůstal jsem stát na parapetu a koukal se dovnitř. Izzy, jak jsem ji začal říkat, spala ve své obrovské posteli, kde zanikala její malá postavička ve změti černých přikrývek a polštářů. Jediná věc, která byla vidět, byly její rozcuchané světlé vlasy. Nemohl jsem uvěřit, že to jsou už tři roky, co ji znám. Dneska měla narozeniny a já jí chtěl udělat něčím radost. Třeba jen malou drobnost, ale nemohl jsem na nic přijít. Nakonec jsem došel k názoru, že udělám to, co mi jde nejlépe. Žádný strach, sněhovou vánici jsem zavrhl hned, jak mě napadla.
Nakonec jsem ji na okně vytvořil vzor ve tvaru lučních květin. Vypadalo to zvláštně, ale hezky, aspoň jsem si to myslel. Věděl jsem, že to v tuto roční dobu dlouho nevydrží, i když se pomalu blížil podzim a po ránu bývala čím dál tím větší zima. Vklouzl jsem pootevřeným oknem dovnitř. Sklonil jsem se nad spící princeznu a vykouzlil jí na nose vločku. Trochu se zavrtěla a utřela si rukou nosánek, ale jinak to na ni nemělo vliv. Zkusil jsem to znovu v trochu větším množství. Tentokrát se zatvářila podrážděně, protože ji to očividně studilo. Protřela si oči a posadila se. Rozhlédla se kolem sebe a její pohled utkvěl na okně, na kterém jsem předtím vytvořil ledovou květinu. Vyštrachala se z postele a utíkala k oknu. Zastavila se před ním a prohlížela si můj výtvor. Doufal jsem, že se jí to líbí, chtěl jsem se jí zeptat, jenomže to nešlo. Vylezla na židličku a pomalu natáhla svou baculatou ručku a prstíčky se dotkla ledového květu.
Čekal jsem, že se začne pod teplem její ruky rozpouštět, ale to se nestalo. Zato něco podivnějšího ano. Stál jsem tam jako přikovaný s očima vykulenýma na okenní tabulku. Nejen, že květina neroztála, ony tam přibyli další. Drobné kvítka jako pomněnky se mi rojili před očima jako by tam z ničeho nic vyrostly. Podíval jsem se se směsicí obdivu a hrůzy na malou holčičku, která už stáhla ručku a dívala se na to umělecké dílo.
„Jak jsi to udělala?“
Věděl jsem, že mě neuslyší, ale musel jsem se zeptat. Nedivte se, že člověk začne mluvit sám se sebou, když se nemá s kým jiným bavit. Kupodivu trhla hlavou za sebe a rozhlížela se kolem. Nejprve mě napadlo, že někdo přišel, tak jsem se otočil taky. Ale nikdo tam nebyl.
„Ty mě slyšíš? No samozřejmě, že ne, vždyť je to blbost. Na co se to já hlupák ptám.“
K mému úžasu se začala otáčet kolem sebe a nakonec potichu zavolala: „Mami? Tati?“
To už jsem se opravdu zarazil. Přistoupil jsem k ní blíž a řekl: „Jestli mě opravdu slyšíš, zaťukej na okno.“
Pár sekund jsem se na ni díval a pak dodal trochu třesoucím se hlasem: „Prosím.“
Pořád se kolem sebe rozhlížela a já si už myslel, že to vůbec nesouvisí se mnou. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se otočil, jsem uslyšel slabé zaťukání. Rychle jsem se obrátil zpátky a spatřil Izzy, jak slézá ze židličky u okna. Rozběhla se se smíchem ze dveří a zamířila k ložnici svých rodičů. Než jsem se stihl vzpamatovat a vyběhnout za ní, už zmizela v chodbě.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
