Proroctví - 5 kapitola
Informace:
Další kapitola :) Přeji vám příjemné počtení a omluvte pravděpodobné chyby :D
Reizo mířil přes les. Před dvěma dny, musel slést z koně a dál jít pěšky. Nohy už ho bolely a měl strašný hlad. Zapomněl si totiž zabalit něco k jídlu. Asi o hodinu později se mezi stromy začala rýsovat podoba velkého domu. Reizo přidal do kroku, pomohla mu k tomu myšlenka, že se bude moct konečně pořádně najíst. Za půl hodiny došel konečně k tomu domu. Vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře. Chtěl vejít do domu nepozorovaně, ale hlasité zaskřípání dveří ho prozradilo. Povzdechl si a zavřel za sebou.
,,Už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněl.'' Ozvalo se s patra.
,,Jak bych na tebe mohl zapomenout, když mám každý den před očima tvou dceru, Takuyo.''
Takuya se usmál a sešel schody.
,,Jak se má?'' Zeptal se.
,,Neboj se, má se dobře.'' Ujistil ho Reizo. ,,Dneska večer vyrážíme. Slíbil jsem jí, že se na její narozeniny vrátím. Máme na to už jen dva dny, proto si musíme pospíšit, ale nejprve se najím. Mám hlad jako vlk.''
Reizo nečekal na odpověď. Rovnou si to zamířil do kuchyně. Takuya se musel nad jeho chováním zasmát.
,,Vůbec se nezměnil.''
***
,,Raidone!''
Volala Fumiko. Prohledala už celé sídlo, ale nikde ho nenašla.
,,Kde by mohl být?'' Zamyslela se. Napadlo jí už jenom jediné místo. Vydala se na malou mýtinu za sídlem. Raidon zrovna trénoval.
,,Tak tady jsi!'' Zvolala.
Raidon se na ní otočil.
,,Co se děje?'' Zepzal se. Fumiko naštvaně kroutila hlavou.
,,Moc to s tím tréninkem přeháníš. Nech toho a pojď se najíst. Oběd už je hotový.''
,,Zachvilku příjdu.'' Usmál se na ní.
Sundal si svoje propocené tričko a utřel si do něj svůj obličej. Fumiko se zadívala na jeho vypracovanou hruď. Po celé hrudi a na rukách měl nespočet jizev. Hlavně se zadívala na jizvu ve tvaru X , kterou měl na boku.
,,Strýček Reizo je na tebe moc tvrdý.''
Raidon se na ní podíval na Fumiko.
,,Ta jizva se ti vůbec nehojí.''
,,O mě si nedělej starosti. Sama máš ještě pár ran, co se ti nezahojily.''
Fumiko se na něj zamračila.
,,Ale nemám je tak vážné jako ty!''
Raidon se na ní jenom usmál.
,,Nedělej sibs tím starosti a radši se pojď najíst. Umírám hlady.''
,,Dobře.'' Přikývla.
***
Vysoký černovlasý muž stál u okna svého zámku. Už přes dvě hodiny pozoroval noční oblohu plnou hvězd. Po chodbách nebylo slyšet nic jiného než občasné měnění stráží. Z ničeho nic se ozvala otevření dveří. Do sálu vstoupil vysoký modrovlasý muž.
,,Zjistil jsi něco nového Genzo?'' Promluvil muž stojíco u okna.
,,Ano můj pane. Myslím, že vás moje zpráva potěší.'' Usmál se Genzo.
,,Potěší říkáš?'' V jeho hlase byl slyšet výsměch. ,,Je jenom jedna věc, která by mě potěšila.''
Genzův úsměv se proměnil do úšklebku.
,,Našli jsme jsme dceru princezny Auriel, pane Montaro.''
Muž stojící u okna, Montaro, se na Genzu otočil. Jeho šedé oči se mu rozzářily žlutě a ústa se mu zformovaly do výtězného úsměvu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
