Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Klíč

Jeli jsme mlčky. Každý vstřebával to, co jsme se dozvěděli. Ale každý po svém. Uvědomovala jsem si, že jsem otce skoro neznala. Byl to pro mě cizí člověk. Auto začalo zpomalovat. Z myšlenek jsem se vrátila zpátky do reality. Podívala jsem se na Lawa a ten na mě.

,,Jdeme?’’ zeptal se Law.

,,Jo, ať to máme rychle za sebou.’’ souhlasila jsem. Vystoupili jsme, Law zamkl auto a šel ke kase Národní galerie.

 

Paní u kasy se na nás podívala a usmála se na nás. S Lawem jsme jí úsměv oplatili.

,,Dobrý den, dva lístky na prohlídku.’’ pozdravil a požádal o lístky Law.

,,Dobrý den, hned to bude.’’ řekl paní pokladní. Dala razítko na dvě vstupenky. ,,Pět yenů.’’ řekla si o peníze. Law vyndal peněženku a zaplatil. Pokladní dala Lawovi vstupenky i mapku galerie.

,,Děkujeme. Na shledanou.’’ poděkoval a rozloučil se Law.

,,Na shledanou.’’ rozloučila se pokladní. S Lawem jsme vešli do galerie.

 

U galerie stála paní, která kontrolovala vstupenky. Law jí ukázal naše vstupenky. Paní se na ně podívala. Přetrhla pruh a pustila nás dovnitř.

,,Pěknou zábavu.’’ ještě nám popřála. S Lawem jsme se na ni usmáli a šli do galerie.

 

V galerii se Law podíval na mapku. Já se nedívala, protože bych jsem se v ní nezorientovala. Na zeměpis jsem byla vždy blbá.

,,Prozkoumáme vše, ale nebudeme se moc zdržovat. Aby jsme co nejrychleji byli v sekci sedm. Tam by to mělo být. To je sekce Musakia.’’ oznámil mi plán Law.

,,Dobře, jdeme na to.’’ souhlasila jsem s Lawem.

 

Byla jsem maličko nervózní. Na takové akce nejsem zvyklá. Nejradši jsem v laborce, a luštím šifry. Akce a napětí nebylo nic pro mě. Pomalu ale jistě jsme se dostali do sekce sedm. Tato sekce byla věnována malíři Musakimu.

,,Rozdělíme se.’’ rozhodl Law.

,,OK, já jdu napravo a ty vlevo.’’ rozhodla jsem zase já. Law přikývl a vydali jsme se. Každý na jinou stranu.

 

Šla jsem pomalu a bedlivě si prohlížela Musakiho obrazy. Ale nemohla jsem najít ten správný obraz. Už jsem byla v půlce, když mi někdo poklepal na rameno. Leknutím jsem se otočila. Byl to Law.

,,Takhle mě  neděs.’’ vyčetla jsem Lawovi.

,,Snad nejsi netýkavka?’’ ušklíbl se Law.

,,Hele, stačí, že jsem už teď nervózní.’’ obořila jsem se na Lawa.

,,Tak promiň. Našel jsem ten obraz.’’ oznámil mi Law.

,,To nemůžeš říct hned?’’ obořila jsem se na Lawa.

,,Tak ti to říkám teď.’’ zazubil se šibalsky Law. Poté mě Law odvedl k obrazu.

 

Podívala jsem se na obraz. Hned jsem ho poznala. Byl to ten, který jsme hledali.

,,To je on.’’ řekla jsem potichu. Oba jsme si obraz důkladně prohlédli. Nikde nic nebylo.

,,Nic nevidím.’’ pronesl Law.

,,Někde ta šifra tu je.’’ trvala jsem na svém. Pak mi to došlo. ,,Měla jsem Mara požádat o ultra svítilnu.’’ řekla jsem a svým způsobem jsem zaklela.

,,Myslíš  tuto?’’ zeptal se s úsměvem Law a v ruce držel ultra svítilnu.

,,Jak? Proč?’’ chrlila jsem nevěřícně jednu otázku za druhou.

,,Měl jsem ji u sebe. Zapomněl jsem ji vrátit. A teď se soustřeď.’’ vysvětlil mi Law a posvítil ultra svítilnou na obraz. Po chvíli se objevila čísla a písmeno. ,,608 B. Tak co to znamená?’’ otočil se na mě. Byla jsem bílá jak stěna. ,,Co se děje?’’ zděsil se, když se na mě podíval.

,,Musíme otočit obraz z druhé strany.’’ dostala jsem ze sebe. Law se na mě podíval a pak na obraz.

,,Tak jdeme na to ne?’’ řekl Law. Než jsem stačila něco říct, tak už Law držel obraz v ruce. Spustil se alarm. Law rychle obraz otočil. V rohu bylo něco zabalené v pytlíku. ,,Vem to, dělej.’’ nařídil mi. Celá v šou jsem ho poslechla. Vyndala jsem sáček a rychle schovala do kapsy. Law rychle obraz vrátil na místo. V tom k nám přiběhl hlídač.

,,Co se tu stalo?’’ zeptal se vyděšeně hlídač.

,,Nic vážného. Jenom jsem nechtěně strčil do tohodle obrazu.’’ omluvil se Law, a ukázal na úplně jiný obraz.

,,Opravdu to tak bylo slečno?’’ zeptal se hlídač i mě.

,,Ano. Můj přítel zakopl a dotkl se tohodle obrazu.’’ promluvila jsem, ale v šoku jsem stále byla.

,,Radši půjdeme, než něco rozbijeme.’’ oznámil Law, vzal mě za ruku a táhl mě pryč. Oba jsme věděli, že toto poplašné zařízení přivolá policii. Museli jsem rychle vypadnout.

 

Na policejní stanici:

 

Šéf kriminálního oddělení seděl ve své kanceláři. Přemýšlel, co to Lawa napadlo, takhle utéct s kryptoložkou. Vždyť se jel na místo činu jenom podívat. Ani by ho ve snu nenapadlo, že se něco takového někdy mohlo stát. A ještě jednu věc nepochopil. Proč kryptoložce pomohl, když se ty dva v lásce zrovna nemají? Byla to prostě záhada pro šéfa. V tom někdo zaklepal na dveře.

,,Dále?’’ ozval se šéf a čekal kdo přijde. Vešel kryptolog. ,,A pan Kijima. Už jste to rozluštil?’’ zeptal se kryptologa, který vešel dál, zavřel za sebou dveře a sedl naproti šéfovi.

,,Ještě, ale chybí jedna šifra. Opravdu to místo činu zůstalo netknuté?’’ oznámil Kijima šéfovi.

,,Jak to myslíte, že něco chybí?’’ nepochopil šéf, jak to kryptolog myslí.

,,Podle první šifry by mělo být šest šifer. Já zapsal a našel jenom pět šifer.’’ snažil se to nějak Kijima vysvětlil šéfovi.

,,A nemohl jste to vy přehlídnout?’’ zeptal se šéf a pozorně sledoval kryptologa.

,,Sice nejsem tak dobrý, jako slečna Mizuki, ale patřím taky mezi elity.’’ snažil se být stále v klidu Kijima.

,,Tak se hned nerozčilujte. Nikdo se místa činu nedotkl. Tak nevím, jak se to mohlo stát. Ale my jsme v tom nevině. Jedině, že by tu stopu zničila sama slečna Mizuki.’’ navrhl šéf své řešení, jak se to mohlo stát.

,,Je...Počkejte, slečna Mizuki taková není.’’ zastal se slečny Mizuki Kijima.

,,Dobrá, tak to opravdu netuším. Ale místo činu se už uklízí. Žádnou stopu, tam u nenajdete.’’ řekl šéf v klidu. Ale dělal si starosti. O svého člověka. Nejlepšího komisaře v okrsku.

,,No, nevím tím pádem, jak šifra bude znít.’’ pokrčil rameny Kijima. Šéf chtěl něco dodat, když někdo znovu zaklepal na dveře.

,,Dále.’’ ozval se šéfův hlas. Dveře se otevřely. Vešel strážník se složkou v ruce.

,,Omluvte mě.’’ ozval se Kijima a odešel bez rozloučení. Šéf přikývl hlavou.

,,Co se děje strážníku?’’ zeptal se šéf, co kryptolog odešel z jeho kanceláře.

,,Zjistili jsme, že ten mrtvý je biologický otec slečny kryptoložky.’’ spustil strážník a podal složku šéfovi.

,,Otec?’’ byl překvapený šéf. Vzal si složku do ruky

,,Ano pane. Slečna si změnila příjmení před deseti lety. Vzala si příjmení po své matce.’’ oznámil strážník. Šéf si pročítal ve složce. Šéf tomu nemohl uvěřit. Strážník po chvíli odešel. Tak otec a dcera. Koho by to napadlo? Lawovi to došlo jak? Proč s ní utekl? Tyto otázky se honily šéfovi v hlavě. Z jeho myšlenek ho vytrhlo další zaklepání na dveře.

,,Dále?’’ vzpamatoval se po chvíli šéf a podíval se ke dveřím. Vstoupil jiný strážník.

,,Pane, dostali jsme hlášení, že v Národní galerii se spustil alarm.’’ oznámil strážník šéfovi.

,,A co my s tím máme společného?’’ nepochopil to šéf.

,,Podle strážného, tam byla Mizuki a Trafalgar.’’ vysvětlil hned strážník.

,,Hned tam jedu. Pošli tam techniky.’’ rozkázal šéf. Strážník přikývl a odešel. Šéf vzal na sebe bundu a šel k autu, aby se mohl dostavit k Národní galerii.

 

V autě:

 

S Lawem jsme pospíchali z Národní galerie k autu. Law auto otevřel, a já si nastoupila, i Law si nastoupil. Nastartoval a my vyjeli.

 

Já byla stále bílá jak stěna. Na takové dobrodružství nejsem zvyklá. Law si toho všiml.

,,Musíš si na to teď zvykat.’’ pronesl vážně Law. Věděla jsem to, přesto si to nechtěla připustit. ,,Co to vlastně je?’’ zeptal se po chvíli. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co Law myslí. Sáhla jsem do kapsy a vyndala jsem pytlík. Z pytlíku jsem vyndala přívěšek. Ale ne ledajaký. Bylo to pozlacené srdíčko. To by  nebylo nic zvláštního, jenže to nebylo obyčejné srdíčko. Byl to klíč. Vzpomněla jsem si že jsem to jednou u táty viděla.

 

Vzpomínka:

 

Bylo mi deset let. Táta se vrátil z práce domů. Přiběhla jsem ho přivítat.

,,Tatííí!’’ zvolala jsem a s tátou jsme se objali.

,,Sluníčko moje.’’ řekl mi s úsměvem táta. Náhle mu z krku vypadl přívěšek na řetízku. Podívala jsem se, co to je. Bylo to pozlacené srdíčko.

,,Co to je?’’ zeptala jsem se táty. Jeho tvář náhle zvážněla.

,,Je to klíč. Ale zapomeň na to. Nic jsi neviděla.’’ řekl rázně táta a díval se mi do očí. Přívěšek schoval za svou košili.

,,Ale já to chci.’’ trvala jsem na svém.

,,Jednou ti to dám. Teď není vhodná chvíle. Prostě na to zapomeň.’’ rozkázal mi táta. Nepoznávala jsem ho. Jenom jsem hlavou přikývla. Od té doby jsem si na tento klíč nevzpomněla.

 

Přítomnost:

Sledovala jsem přívěšek. Prohlížela jsem si ho, jako bych to viděla prvně.

,,Není v tom nějaká šifra?’’ zeptal se Law, který se věnoval řízení, ale na přívěšek se podíval.

,,Není. Není  to přívěšek, ale klíč.’’ oznámila jsem Lawovi.

,,Jaký klíč?’’ zeptal se mě Law.

,,Nevím. Táta mi to  nestačil říct. Jenom pronesl, když mi bylo deset let a já ho viděla na jeho krku: Jednou ti bude patřit. Teď není vhodná chvíle.’’ řekla sem Lawovi.

,,Myslíš, že tvá matka bude vědět, co to je? Nebo víš k čemu to patří?’’ zeptal se mě Law.

,,Nevím. Zkusit to můžeme.’’ pokrčila jsem rameny. Poté jsme jeli mlčky k domečku mé matky.

 

V Národní galerii:

 

Šéf přijel na místo výskytu Jane a Lawa. Jenže přijel o pět minut později. Šéf vystoupil z auta a šel do galerie.

 

Chvíli bloudil, než našel techniky. Ti pracovali o sto šest.

,,Tak našli jste něco?’’ zeptal se jich šéf. Hlavní technik se na šéfa podíval.

,,Ještě nic. Žádné otisky, žádná šifra, prostě nic.’’ oznámil šéfovi hlavní technik.

,,Že by tu šifru našli a odstranili ji?’’ zeptal se spíš sám sebe šéf. ,,Dobrá, pracujte dál. Až něco zjistíte, dejte mi vědět.’’ zabručel. Hlavní technik se dal zase do práce. Že prohlíží špatný obraz, nikoho nenapadlo. Vše nasvědčovalo tomu, že ty dva odstranili stopy.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.