Zbraně - 1. Přítomnost i minulost
Informace:
Jane vzpomíná na svou minulost, ale přitom luští šifry z fotografii. Některé jsou jednoduché a některé ne, ale nakonec vyluští všechny. Dá dohromady nápovědu k další šifře a varování, že jim jde o život.
Omlouvám se za chyby a krásné počtení :)
1. Přítomnost i minulost
Přítomnost:
Ujížděli jsme, ani nevím kam. Zapnula jsem notebook, který jsem vyndala s přihrádky a čekala, až se načte, a mohla jsem vložit paměťovou kartu.
,,Ale s tímhle autem rychle najdou. I přes ten noťas, který používám.’’ promluvila jsem po chvilce ticha.
,,Auto seženu i ten počítač. Teď ale dělej a rozlušti tu šifru.’’ rozkázal mi komisař. V hlavě se mi rojilo tolik otázek, ale mlčela jsem. Když notebook naběhl, dala jsem tam paměťovou kartu a projela rychle všechny šifry. Pak jsem studovala jednu fotku a druhou.
Minulost:
Spala jsem v posteli a čekala na tatínka až se vrátí domů. Byl na cestách. Takže jsem v posteli jenom ležela. Po nějaké době jsem zaslechla kroky a prásknutí dveří. Rychle jsem vstala a běžela dolů.
Dole se vzouval z bot tatínek. Přiběhla jsem dolů, nenechala tatínka svléknout kabát a hned mu skočila kolem krku.
,,Tatínku!’’ zvolala jsem radostně.
,,Dceruško moje.’’ zvolal tatínek a objal mě taky.
,,Co si mi přivezl?’’ zeptala jsem se přidrzle.
,,Jane, jak se to chováš?’’ zlobila se maminka.
,,Omlouvám se.’’ omluvila jsem se za své chování.
,,Jestli toto vyluštíš, tak bude odměna.’’ zašeptal mi tatínek do ucha a mrkl na mě. Podával mi krabičku. V ní bylo deset obrázků.
,,Ještě ji v tom podporuj.’’ usmála se maminka.
,,Děkuju vám.’’ poděkovala jsem oběma a s krabičkou běžela do svého pokoje.
Tam jsem si sedla na postel a rozložila obrázky. Bylo jich deset. Sluníčko, mrak, pes, kočka, myš, strom, květina, domů, beruška a veverka. Na první pohled to nic neznamenalo, ale já poznala, že je to zašifrovaná zpráva od tatínka. Byla to kryptologie, kterou mě tatínek učil od mých tři let, co jsem se naučila mluvit, hned mě začal učit. Sliboval mi, že až budu chodit do školy, naučí mě číst šifry z čísel a písmen. Teď mi bylo pět a chodila jsem do školky.
,,Tak dejme se do toho.’’ řekla jsem a začala luštit. Šifra v obrázcích byla v té době specialita. Ani ne do hodiny jsem to vyluštila. Zpráva zněla: ,,Zítra ráno v sedm v garáži’’. Stálo tam. Obrázky jsem uklidila zpátky do krabičky, položila na stolek a usnula jsem.
Ráno jsem se probudila brzy, ale ne zas tak brzy. Když jsem dorazila do garáže, tatínek tam už čekal. I s dárkem pro mě. Bylo to kole.
,,Hurááá!’’ zajásala jsem a běžela obejmout tatínka.
,,Nezkusíš si to?’’ navrhl mi tatínek. Já souhlasila a nasedla na kolo a rozjela jsem se.
Přítomnost:
Seděla jsem u spolujezdce a studovala první fotografii. Na těle objeti byla čísla. 1-8-10-105-800. Chvilku jsem nad tím dumala. Co to jenom může znamenat? Honilo se mi hlavou. Po chvíli mi došlo, že se jedná kolik šifer oběť zanechala. Bylo jich celkem pět. Celkem šest fotek. Vše souhlasilo. Přepla jsem to na další fotografii. Byl na ní stůl, váza s kyticí.
,,Proč jste fotili ten stůl s tou vázou a kyticí?’’ zeptala jsem se komisaře.
,,To nevím. Řekl jsem ať vyfotí, co je podezřelé.’’ pokrčil rameny komisař. ,,Něco je špatně?’’ zeptal se a na chvíli se na mě podíval.
,,Myslím, že ne. Ale překvapuje mě, že se vyfotilo i toto.’’ vysvětlila jsem komisaři. Komisař to dál nekomentoval a já se dál věnovala luštění šifer. Vzpomněla jsem si, když mi bylo pět let, jak jsem luštila zašifrované obrázky. Hned, jak jsem se začala zase soustředit, vyluštila jsem další šifru. Stálo v ní: ,,Najdi obraz od Musakiho’’. Vytáhla jsem kus papíru a začala psát vyluštěné šifry. Vrhla jsem se na třetí fotku. Byla na nich čísla i písmena. Stálo tam: ,,Pět chlebů, šest housek, jsem koloušek’’. Chvíli jsem uvažovala. No jasně. Řekla jsem si pro sebe. ,,Pět kostelů a šest mnichu, potřebují pomoct’’. Čtvrtá šifra byla o trochu složitější. Po chvilkovém přemýšlení ze slov prase, kůň, osel vyšlo toto: ,,Bratrstvo a sesterstvo weapon’’. Zamyslela jsem se, pak jsem si všimla malého písma. ,,Jde vám o život.’’ stálo tam. Žádná šifra v tom nebyla. A poslední fotka byla ta, kterou jsem viděla u mrtvého těla.
,,Tak co vyšlo kryptoložko? Vypátrala jsi něco?’’ zeptal se mě komisař, když jsem paměťovou kartu vytáhla z notebooku.
,,Ano, máme najít obraz Musakiho, zachránit šest mnichů a pět kostelů, a máme při tom si dát pozor. Jde nám o život. A taky mám s tebou spolupracovat.’’ řekla jsem výklad šifry.
,,Tys toho mrtvého znala, že?’’ svitlo to v hlavě komisařovi.
Minulost:
Bylo mi patnáct. Slavila jsem narozeniny. Žila jsem jenom s otcem. Mamka si našla jiného muže. Chtěla, abych jsem žila s ní, ale já se rozhodla pro tátu. S mamkou se přesto vídám.
Přichystala jsem dort, občerstvení i pití. Ale otec nikde. Byla jsem z toho zoufalá. Snad na to nezapomněl. Honilo se mi hlavou. Měla jsem o něho později strach, jestli se mu náhodou něco nestalo. Nemohla jsem se mu ani dovolat. Neměla jsem totiž mobila. Usnula jsem nakonec na pohovce.
Někdo mě začal probouzet. Otevřela jsem jedno oko a pak druhé. Byl to můj táta. Objala jsem ho pevně, jak jsem svedla a rozbrečela jsem se.
,,Promiň zlatíčko. Moc se omlouvám. Měl jsem neodkladnou práci. A zapomněl jsem se ti ozvat.’’ omlouval se táta.
,,Tohle mi už nedělej.’’ dostala jsem ze sebe. Táta mi setřel rukou mé slzy, tekoucí po tváři.
,,Neboj, neudělám.’’ řekl mi táta.
,,Slibuješ?’’ podívala jsem se tátovi do očí.
,,Slibuju.’’ slíbil mi táta a díval se mi do očí. Znovu jsem ho objala. ,,Jako omluvu přijmi můj dárek k tvým narozeninám.’’ vyndal z kapsy od kabátu krabičku. Čekala jsem nějakou šifru, ale tentokrát žádná šifra nebyla.
,,Žádná šifra?’’ byla jsem překvapena. Hodně mě ty šifry bavily.
,,Jako omluvu, letos žádná šifra nebudu.’’ usmíval se táta. Usmála jsem se taky a rozbalila jsem dárek. Byl to mobil.
,,Tati…’’ neměla jsem slov. ,,Děkuju.’’ poděkovala jsem
,,Není zač. Budeš ho potřebovat.’’ usmál se táta a oba jsme se objali. Pak jsem si šla lehnout.
Přítomnost:
Chvíli panovalo ticho. Nevěděla jsem, jak to komisaři říct. Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. Zhluboka jsem se nadechla.
,,Byl to můj otec.’’ dostala jsem ze sebe. Komisař prudce zabrzdil auto a podíval se na mě.
Minulost:
Neohlášeně a nečekaně jsem se vracela domů z intru. Chtěla jsem otce překvapit. Bylo mi dvacet tři let. Přijela jsem k domu. Před domem stálo asi deset aut. My máme návštěvu? Pomyslela jsem si. Vystoupila jsem z auta a šla do domu.
Doma nikdo nebyl, což bylo divné. Ale z dálky jsem uslyšela hlasy, když jsem zůstala z ticha stát. Šla jsem do otcovi pracovny. Nikde nikdo, ale hlasy byly hlasitější. Šla jsem stále blíž. Hlasy byly hlasitější a hlasitější. Všimla jsem si, že pod stolem je velké červené tlačítko, které bylo vidět, když člověk stál za stolem. Zmáčkla jsem to tlačítko. Knihovna se rozevřela v tichosti. Objevily se schody které aby vedly dolů, vedly nahoru. Začala jsem stoupat nahoru po schodech. Hlasy byly zřetelnější, že bylo rozumět co kdo říká.
,,Humus, culutus. Humus, culutus.’’ slyšela jsem, jak stále hlasy opakují. Přišla jsem ke dveřím, které byly pootevřené. Nakoukla jsem. To co jsem viděla, jsem chtěla hned zapomenout. Utekla jsem jako malé dítě.
Vběhla jsem do svého pokoje, sbalila jsem si věci, které jsem vlastnila a utekla. Jela jsem na intr. Našla jsem si brigádu a šetřila jsem si peníze na garsonku aspoň. S otcem jsem po celých deset let nepromluvila.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
