Anime World CZ/SK - Příběhy

Prolog

Každý máme nějakou svou temnou či společností netolerovanou stránku, kterou bychom nejradši zatratili a vytěsnili. Pár šťastlivcům se to podaří. Myslíte si ale, že tato naše stránka zmizí úplně?
Ne.
Existuje dál, ale v paralelním světě, který se s tím naším prolíná. Ve světě zvaném Apos. Hodně lidí zde má své druhé já – to špatné, které by v našem světě existovat nemohlo, ale v Aposu může existovat. Ale za jakou cenu? Naše druhá já, budeme je zvát ti Druzí, nemají hmotné tělo. Vypadají jako modří duchové z rosolovité hmoty, kteří necítí doteky.
Apos, svět tak podobný tomu našemu, vznikl v dobách starověku, kdy lidé poprvé začínali litovat svých špatných stránek. Postupně se rozrůstal a začínal ovlivňovat i náš svět. Druzí se postupně začínali zajímat o své stvořitele. O ty, kteří je vytěsnili do temného světa. Berou nás jako zkažené bohy, o jejichž existenci nikdo nestojí. Jako ty, kteří mají to štěstí, že jim bylo dáno tělo, kdežto jim ne - na dvě duše člověka totiž stále připadá jen jedno tělo a to ještě jen v našem světě. A tak nám mohli Druzí jen slepě závidět a nic s tím neudělat. Až do doby před před dvěma sty lety.
To se jednomu učenci z Aposu, zvanému Torin, povedlo vstoupit do našeho světa – sice jen na krátkou dobu, ale přeci jen se mu to povedlo. Ptáte se, jak to dokázal? Pronikl do našich snů. Právě ve snech se naše mysl nejvíce otevírá jistým telepatickým silám, které ještě nedokážeme plně ovládat či vůbec chápat. V noci jsme všichni jako otevřená knížka psaná složitým jazykem. A Torin si vytipoval pár lidí, u kterých tu jejich duši otevřenou jako knížku zkoušel přeložit. Získával si čím dál tím víc stoupenců, kteří mu v tom pomáhali, a nakonec si založil v Aposu i speciální univerzitu, kde se vyučovalo, jak pronikat do naší mysli, číst si v ní a pak se pokud možno nějak s námi spojit a dát nám najevo, že jsme je neměli odhodit jako nějakou spodinu.
Míváte často noční můry?
To se vám možná snaží vaše druhé já znepříjemnit spaní.
Děsí vás to?
Nemělo by, k umělému tvoření nočních můr se uchylují jen zoufalí zelenáči.
Víte co by vás mělo OPRAVDU děsit?
Čím více toto své druhé já zatracujeme, tím sílí!
Co to znamená?
Může nás v našem světě na určitou dobu, či navždy ovládnout!
Proč by to dělalo?
Copak vy byste nechtěli mít skutečné tělo a nevypadat jako všichni ostatní z Aposu – jako rosoláci? A copak nevěříte na sílu lidské zvědavosti? Měli byste.

Co bych dal za to, kdybych tohle věděl ještě před tím, než se to všechno seběhlo…

Kapitola I.

Bylo krásné jarní slunečné dopoledne. Pomalu jsem kráčel po hlavní ulici se sluchátky v uších a pobrukoval si melodii. V přehrávači zrovna hrála jedna stará písnička – Wind of Change.

Walking down the street
Distant memories
Are buried in the past forever…

Bylo půl desáté a já měl pořád ještě hodně času do začátku semináře. Miluju ty dny, kdy jdu školy až na třetí hodinu a můžu si hezky pospat. Chtěl bych více takových pohodových rán. Právě jsem dorazil k pekárně, kde jsem si často kupoval snídani. Vstoupil jsem dovnitř a do nosu mě hned udeřila sladká vůně.
„Zdravím,“ pozdravil jsem s úsměvem, když si mě všimla paní Krůgrová, postarší majitelka této maličké pekárny.
„Ahoj Tome, tak copak to dneska bude?“ zeptala se paní Krůgrová.
„Asi to, co obvykle,“ prohodil jsem stále ještě s úsměvem.
„To jsem mohla čekat,“ zasmála se a dala do pytlíku dva tvarohové bochánky,“a jak se jinak máš? Ty už budeš brzy maturovat, viď?“
Zesmutněl jsem: „Až moc brzy - už za dva měsíce,“ odpověděl jsem, když jsem jí dával peníze a bral si od ní koupené jídlo.
Zkoumavě se na mě zahleděla a pak se usmála od ucha k uchu, což na její tváři vytvořilo dva velké ďolíčky: „Jsi chytrý kluk, ty určitě odmaturuješ levou zadní. Myslím, že táta by byl na tebe pyšný! Škoda jen, že už není mezi námi…“
Zahleděl jsem se do země. „Děkuji vám za podporu, také v to doufám,“ a otočil jsem se k odchodu, „přeji vám hezký den,“ řekl jsem, když se za mnou zavíraly dveře pekárny.
„I tobě!“ ozvalo se zevnitř.
Paní Krůgrovou jsem znal dlouho. Byla rodinnou přítelkyní a znala mě v podstatě už od narození. Já ji víc poznal až po smrti otce, kdy k nám chodila na návštěvu pomoci mé zničené matce s domácností a jejím dětem – mě, třináctiletému výrostkovi bez zjevných životních cílů a mé malé devítileté sestře, která nemohla otcovu smrt unést. Byla pro mě se sestrou něco jako babička.
Vyhrnul jsem si rukáv a pohlédl na své kapesní hodinky. Zaklel jsem. V pekárně jsem se zdržel déle, než jsem předpokládal. Za deset minut mi začínala hodina a škola byla ještě o dvě ulice dál. Přidal jsem do kroku.
Před školou stál nezvyklý počet lidí. Nedivil bych se tomu, kdyby tam stála jen samá děcka čekající na to, až půjdou na nějakou pitomou exkurzi, která je vůbec nezajímá, ale zase se díky ní ulijí ze školy, což stojí i za tak nudný výlet. Jenže jenom děcka tam nebyla. Viděl jsem tam pár postarších lidí a dokonce i televizní štáb! Že by už nevěděli o čem točit, a tak se sešli před školou, kde se děti chlubí tím, že si doma vypěstovali svoji vlastní fialku a jejich babičky si je v euforii bezmyšlenkovitě fotí, a pak ty fotky budou cpát každému náhodnému kolemjdoucímu se slovy „A tohle je moje vnučka, vidíte? Je tak šikovná…“? Ne, na to to taky nevypadalo. Bylo tam na to moc velké ticho. Dobře přiznávám, nějaký šum byl slyšet, ale celkově už na dálku bylo poznat, že tam nevládne dobrá atmosféra. Přidal jsem do kroku a snažil se prodrat davem těch lidí až dopředu, abych zjistil, o co tu jde. Byly zde všechny místní drbny. Zrovna jsem kolem jejich kroužku procházel a zachytil jsem jen: „Jak mohli někomu takovému dovolit učit? Jsou ti lidé, co jim dávají povinné psychotesty, vůbec normální? To je skandál!“ Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Zmocňoval se mě nepříjemný pocit, čím víc jsem se přibližoval škole. Přímo přede mnou byl televizní štáb, který stál těsně u pásky vymezené policíí, hlídající, aby se k blízkosti školy nikdo nepovolaný nedostal.
Poměrně pohledná hlasatelka si uhlazovala krátké blond vlasy. Nikdy předtím jsem ji tu neviděl, takže asi právě vylezla ze školy a poslali ji do terénu. Tvářila se poněkud spokojeně. To už se tu opravdu muselo stát něco pikantního, protože takhle nějak se tváří sup, který cítí, že jím vyhlédnutá potrava už dlouho naživu nebude a on z její mrtvoly vytěží co nejvíc. Kameraman našteloval kameru, zaostřil obraz a pokývl moderátorce, že může začít.
„Dobré dopoledne! Na střední škole Bratří Hromů, ve městě Edine, došlo k několikanásobné vraždě!“ na chvíli umlkla, aby se nadechla a znásobila v divácích zájem. V krku mi vyschlo, strnul jsem. Bylo to jak z nějakého hloupého amerického filmu.
„Pachatelem byla místní učitelka matematiky. Usmrtila celkem sedm svých svěřenců ve věku jedenáct až dvanáct let. Podle všeho bylo vražednou zbraní kružítko,“ poslední slovo vyslovila s důrazem a s jistým potěšením, jelikož si právě určitě musela získat pozornost mnoha lidí. Dál už jsem ji neposlouchal – nebo spíš přestal úplně vnímat. Dveře školy se totiž prudce otevřely a po okolí se rozlehl čísi křik. Natáhl jsem krk, abych uviděl, co se tu děje. Jistí chlápci s temnými brýlemi a se svaly jako hrom vlekli po schodech dolů moji učitelku matematiky – paní Světlou - ve svěrací kazajce. Oči měla hrozně vykulené, viditelně v nich prostupovaly žíly a celkově jí ty oči zuřivě žhnuly. Vypadala jako šílenec, kterým cloumá zlost, že mu nedovolí pokračovat, v čem začal…
Takže je to pravda? Má nejoblíbenější učitelka z téhle školy se stala sériovým vrahem? Zbraní bylo kružítko? Jak proboha mohla něco takového udělat? A jak?
Nemusel jsem se ani ptát nahlas. Prodrali se ke mně dva kluci z druháku, které jsem znal jen od vidění. „Hej kámo, prý jen tak rýsovali v hodině, pak na pár minut strnula, vstala od učitelského stolu a žákům v prvních lavicích zapíchla kružítko do krku a oni na místě vykrváceli!“ Druhý kluk hořečně přikyvoval: „Prý dokonce někomu to kružítko zapíchla do očí!“
Otřásl jsem se. Proč by bylo víc zle z těch kluků než z učitelky samotné? Ach, už vím. Oni si v cizím neštěstí znatelně libovali a nebylo pro mě tomu těžké uvěřit. Takoví lidé už holt jsou. Ale ta hodná paní Světlá a sériový vrah? To mi hlava prostě nebrala. O podobných vraždách slýchám v médiích a vím, že k nim dochází, ale mám pocit, jako by k nim docházelo v nějakém jiném světě. Nikdy se mě žádná vražda v mém životě přímo netýkala. Takhle je to i teroristy. Víme, že se někde „činí,“ že někde často nevinným zajatcům usekávají hlavy. Být v Africe, kde je toto skoro na denním pořádku, asi bych se o svůj krk bál víc. Ale takhle? Jsme ve vyspělé Evropské zemi. K tomu tu NIKDY nemůže dojít. A přesně tohle si budeme říkat třeba těsně před tím, než v kavárně, ve které budeme sedět a poslouchat zvonivý neúnavný hlas kamarádky vyprávějící anekdoty, vybouchne bomba, která nás navždy uvrhne do studeného náručí tmy.
„Ahoj Tome,“ pozdravil mě kdosi za mými zády s roztřeseným, ba snad i zničeným hlasem. Otočil jsem se a spatřil svého učitele dějepisu – pana Fialu. Poslední dva roky si z něj studenti dělali srandu, že se do prof. Světlé zabouchl. Nikdy jsem těm fámám nevěřil. Jenže když jsem se teď díval do očí svého učitele, musel jsem usoudit, že na těch fámách přeci jen něco pravdy bude. Učitel, obvykle sršící energií a obřím charismem, na nějž lákal ženy na míle daleko, byl najednou jako omráčený, bez duše, zničený. Pod očima se mu rýsovaly velké kruhy, díky kterým učitel vypadal jako by posledních pár nocí jen prohýřil v klubech a na nějaké to trapné spaní zapomněl. Jenže to on nikdy nedělal. Čím víc měl na spánek času, tím líp. Vlasy, obvykle tak uhlazené, se proměnily v hotové vrabčí hnízdo. Co mě ale zarazilo, byla jeho bunda na cáry. Vypadalo to, jako by se po něm vrhnul někdo s ostrými drápy. Či s kružítkem. V mysli mi vyvstala otázka a zřejmě se objevila i v mých očích, jelikož pan Fiala přikývl a stále se upřeně díval na mě. Proč zrovna na mě? Ohlédl jsem se zpátky ke škole, kde již stálo speciální auto a svalnáči se pokoušeli do něj nějak naložit zmítající se prof. Světlou. Pochopil jsem, že to musel být pro Fialu hrozný pohled. Jak byste se asi tvářili vy, kdyby se z někoho tak milého a hodného, do něhož jste se zamilovali, vyklubal velmi sadistický vrah, který se vás také pokusil zabít, jakoby mu na vás vůbec nezáleželo? Jako by ta její dobrá stránka byla jen nějaká iluze, o jejíž vytvoření Světlá usilovala.
Nevěděl jsem, co udělat. Byl jsem z toho v šoku, ba dokonce v děsu, i já sám. Poplácal jsem učitele po zádech a ústy naznačil něco ve stylu: „Držte se!“ Smutně přikývl.
Najednou si společnosti pana Fialy všimli i ti pitomci z druháku.
„Profesore, takže tohle je konec školy?“ odvážil se zeptat jeden z nich.
Fiala chvíli mlčel a tentokrát propaloval očima toho druháka. Ten znejistěl a polekaně ustoupil o krok. Musel jsem uznat, že pan profesor teď vypadal dost děsivě. Pak si povzdechl: „Úplný konec asi ne, ale v nejbližších týdnech školu asi neotevřeme. A i kdybychom otevřeli, obávám se, že už by sem nikdo nechtěl chodit, po tom, co se tu stalo.“
Musel jsem mu dát za pravdu. Mnoho rodičů jistě zakáže novodobým studentům, pokračovat ve studiu na této škole. Určitě se obávají, že takových psychopatů pobíhá po školním pozemku víc. Nemyslel jsem si to – to přeci nebylo pravděpodobné. Ale chápal jsem jejich strach. A strach je přeci mocný a lidi snadno ovlivní. Navíc některé z těch dětí mohly na vlastní oči vidět, jak ta učitelka řádí. Děkoval jsem Bohu, na kterého mimochodem nevěřím, že mě o tu podívanou připravil.
Tak a co teď? Nejdřív bych se mohl smířit s tím, že je paní Světlá sadistickým zvrhlým vrahem. Pak se smrtí těch dětí. Ale ruku na srdce – s tímhle se člověk asi jen tak nemíří.
Podle stáří obětí, které hlasatelka uváděla, muselo jít o ty nejmladší studentíky na naší škole. Pár z jejich ročníku jsem znal, a tak jsem doufal, že nikdo z nich není mezi oběťmi. Trochu jsem se zastyděl nad svým přáním. Každá vražda je špatná – ať už zemře mě blízký člověk či někdo třeba z Islandu, o jehož existenci jsem doposud nevěděl. Ovšem – city by mi na tohle řekly něco jiného. Ale každý člověk by si přece měl být rovný! Všichni jsme na stejné lodi, i když to často opomíjíme, no ne?
Nikoho z ostatních tříd, kromě těch dvou druháků, jsem tu neviděl. Asi se všichni před tím neštěstím běželi ukrýt do svých domovů, zapli si televizi, kde asi běžely ty americké hovadiny, které člověku dokáží úplně vygumovat mozek, cpali se u toho brambůrkami a na události dnešního dne mohli zvesela úplně zapomenout.
Vzduch protl tlumený výkřik. Vyrušen z vlastních myšlenek, plný úleku, jsem se podíval směrem, ze kterého pravděpodobně vyšel. Auto, do kterého nakládali paní Světlou, tam pořád stálo. A svalnatí týpci leželi omráčení na zemi – nebo byli mrtví? Nad nimi stála paní Světlá, která se právě úspěšně úplně vysoukala ze svěrací kazajky. Všichni lidé kolem mě v panice zakřičeli a dali se na zběsilý útěk do všech myslitelných stran. Jediný já jsem zůstal stát. Nevěděl jsem proč. Jako by mě cosi paralyzovalo. Spokojeně si oddechla a začala se smát – očividně ji potěšilo, že se tak snadno zbavila těch týpků a je zas na svobodě.
Už nevypadala tak hrozně, jako když ji vyváděli ze školy, ale stále měla okolo sebe takovou tu děsivou auru. Podívala se mi do očí a v ruce se jí zalesklo kružítko. Jak se tam sakra dostalo? To ji nikdo neodzbrojil? Nebo ho teď někde rychle sebrala?
Zoufale jsem na ni zíral a snažil se své nohy přemluvit, že teď není ten pravý čas stávkovat, a že na to budou mít v noci času dost. Jenže ony ne, jim se prostě chtělo se moc nepřepínat. Jenže chápete vy nohy blbé, že když tu zůstanu, už si nikdy více nezaběháte?! To očividně zabralo. Začala jsem couvat a sledoval paní Světlou, která pořád vítězoslavně stála u auta a chvílemi se dívala na mě, s leskem očí dravé šelmy těšící se na to, až se zakousne do krku zajíci a tím ho připraví o život, a chvílemi se rozhlížela po okolí. Měl jsem pocit, jako by si to tu prohlížela – jenže proč, copak prostředí před školou už dostatečně nezná?
Neměl jsem čas se zabývat takovými banálními otázkami. Tohle její podivínské chování mi dávalo čas! Ten drahocenný čas, ve kterém budu moci utéct a zachránit si ten svůj pitomej život. V mém těle již plně proudil adrenalin. Byl jsem rád, že něco takového se v našem těle může tvořit. Bez něj bych se asi ani nepohnul. Rychle jsem se rozhlédnul do stran. Mám běžet směrem k náměstí, kde bude hodně lidí nebo směrem k pekárně a domů? Na cestě ke mně domů bylo pár skvělých skrýší, kam bych se mohl zašít, kdybych měl dostatečný náskok. Na náměstí by mi zas mohli pomoci lidé. Ale počkat? Lidé a pomoci v této situaci? To snad nemyslím vážně! Co bych asi udělal já, kdyby kousek ode mě nějaký pobuda utíkal před chlapem třeba s motorovkou? Samozřejmě, že utekl! Proč se plést do cizích problémů, když není vyloženě důvod? Proč riskovat vlastní život?
Rozhodl jsem se. Poběžím směrem ke svému domu. Tam budu mít nějakou naději.
Celé tohle přemýšlení mi zabralo celé dvě sekundy mého drahocenného času. Rozběhl jsem. Teď a nebo nikdy! Už se mi začínala vracet nějaká naděje, že tohle přeci jen přežiju. Dokonce jsem si myšlenkami dovolil zalétnout k tomu, jak je ironické, že po mě jde jistá žena se jménem Světlá a přitom tu vraždí lidi. Já vím, není moc hezké se tomu smát. Ale já si prostě nemůžu pomoct.
A zrovna v tuhle chvíli, kdy jsem dovolil své mysli soustředit se chviličku na něco jiného, a mé nohy bez mého vědomí zpomalily, mě cosi zezadu chytlo za tričko. Zoufale jsem se snažil vytrhnout, ale dotyčný stisk nepovolil. Vzdal jsem to a odvážil jsem se otočit. V záři poledního slunce se zalesklo čím dál tím víc se přibližující kovové kružítko a zářivý úsměv osoby, jež mě měla připravit o život. Zavřel jsem oči a podruhé ve svém životě jsem se modlil k Bohu.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.