Sen, který nelze splnit
Informace:
Krátká jednorázovka z mého života. Která vás může odradit, ale taky ne. Kdo ví?
Můj dosavadní život
Jmenuji se Jana. Je mi 27 let a bydlím v Mostě s rodiči a sestrou. Tento sen je nesplnitelný, ale ráda bych, kdyby se stal skutečností.
Už od školky jsem byla šikanována. Sice si pamatuju jenom útržky, ale ne moc pěkné. Jako například, kdy se mě snažili děcka osahávat venku na louce, kde byla vysoká tráva a učitelky nic neviděli. Nebo kluk, který se mě dotýkal tam dole a jeho taky (z donucení). Na základce to nebylo ono. V první třídě kolektiv skvělý, ale učitelka na nic. Byla jsem pomalá a jednou mě zamkla ve třídě. Po nějaké době mě vysvobodila uklizečka. Přešla jsem do jiné třídy, kde učitelka byla skvělá, ale za to ten kolektiv. Ale tady šlo spíše o tu psychickou šikanu. Pomluvy, nadávky, až po zneužívání (myšleno tak, že se se mnou bavili, když potřebovali opsat domácí úkol). Do mých 11 let jsem se uzavřela do sebe. Málo jsem komunikovala se svým okolím i s rodiči. Byla jsem i protivná na své rodiče a kašlala jsem na učení. Přesto jsem prospívala na 2. stupni ZŠ s 3.
Když jsem se dostala na průmyslovou střední, tak kolektiv byl skvělý, ale nešly mi technické předměty. V půlce druháku jsem musela průmyslovou školu opustit. Přešla jsem na učiliště. Šla jsem na 4-letý obor obchodník s maturitou.
Kolektiv zase stál za prd. Ve druhém ročníku jsem dokonce 14 dní byla za školou. Dokud na to naši nepřišli (volala jim třídní učitelka). Ale vzali to v pohodě. Od té doby jsem za školou nikdy nebyla.
V posledním ročníku jsem se málem k maturitě nedostala. Třídní mě nechtěla pustit z ekonomiky. Ale nakonec jsem prošla. Sice se 4, ale prošla. Při focení na tablo, třídní učitelka připomněla před celou třídou, jak jsem byla ve druhém ročníku za školou. Byla to podpásovka. Ale u maturit jsem jí vytřela zrak. Odmaturovala jsem s jednou 2 jinak za 3 ze tří předmětů.
Dostala jsem se na vysokou, ale po roce jsem to musela ukončit. Byla jsem na pedagogické fakultě, obor český jazyk a literatura. Nešla mi gramatika. S literaturou nebyl problém. Také po maturitě mi zemřela babička a rok a půl na tok děda. Táta zdědil byt a strejda chatu. Byt mi táta začal pronajímat, ale nebydlela jsem tam. Bydlela jsem stále u našich, jenom jsem platila nájem. Musela jsem měsíčně navštěvovat sociálku, a dokládat, že řádně platím nájem. Na sociálku jsem pak přestala chodit, ale nájem jsem platila dál. Ale sociálka mi vzala peníze na živobytí. Doma jsem to nakonec přiznala. A taky jim oznámila, že od svých 11 let slýchám v hlavě hlas. Naši se na mě nezlobili a na sociálku chodili se mnou, než se byt prodal. Taky jsem vyhledala odbornou pomoc. Podle vyšetření, které mi pan doktor nechal udělat, se prokázalo, že mám schizofrenii. Beru na to léky. Je to lepší, ale jsou i dny, kdy jsem zase v tom stavu, kdy jsem léky nebrala. Ale ten hlas mám stále, i když to není tak intenzivní. Občas s ním i komunikuju, když se díváme na anime, tak si různě o té epizodě povídáme. Dokonce ho i vidím. Vypadá jako já, jen v mužské podobě bez brýlí a v celém černém. V okolí mého bydliště jsem si nikdy nenašla kamarádku, nebo kamaráda. Mám tři nejlepší kamarádky, ale přes internet.
O sebevraždě jsem několikrát uvažovala. Někdy i stále uvažuju. Říkám si, co by se stalo, kdybych umřela. Jestli se dostanu do nebe, nebo do pekla. Nebo se znovu narodím? Nebo jestli má duše bude stále bloudit po světě. Tyto otázky se mi vždy honí hlavou. Jednou jsem se pokusila si podřezat žíly. Už jsem držela nůž v ruce a levou ruku napřaženou. Ale nedokázala jsem to. Proto vím, že spáchat sebevraždu nedokážu. Nebo se mi chce vstoupit do silnice, když jede auto. Ale nedokážu to. Možná je to dobře, možná ne. Nevím.
Co mě drží při život, je má rodina: Mamka, taťka, sestra, babička, strejda, bratranec a sestřenka. A taky anime, na které se dívám už od svých 13 let. Nejdřív v televizi, a pak přes počítač. I psaní povídek mě drží při životě.
V anime mě vždy při životě držela má anime láska k postavě. V každém anime to byl někdo. V 07 Ghost Frau, Durarara Izaya a Shizuo, Utapri (Uta No Prince-sama) Ichinose Tokia, K Fushimi, Noragami Yata a poslední rok a něco je to z anime One Piece Law Trafalgar. U tohodle chlapa mi to vydrželo rok a měsíc. Můj rekord. U žádného jiné anime postavy mi to tak nevydrželo takovou dobu. V mých snech a představách s Lawem žiju šťastně, máme spolu děti a zažíváme spolu různá dobrodružství.
V mých povídkách se vyskytuje anime postava, kterou miluju. Hlavní hrdinkou je Jane, nebo-li Janey, nebo-li já. Jaká bych chtěla být, ale nejsem a nikdy nebudu. A mým životním partnerem i manželem, je vždy anime postava, kterou miluju. A to poslední rok a měsíc je Law. Tak mě omluvte, že používám v povídkách tento pár.
Když vidím Lawa v počítači, ať na obrázku, nebo na videu, nebo v anime, vždy se mi rozbuší srdce, srdce mám až v krku a mravenčení v žaludku. Žárlím, když ho vidím s jinou postavou. Ať je to žena, nebo chlap. Bolí mě z toho srdce. Chci ho mít sama pro sebe.
Vím, jsem blázen, ale musela jsem si vylít srdíčko. Nikdy jsem to nikomu neřekla, co je tu napsáno. A kromě vás, kdo to čte, se nedozví. Říct to nedokážu, a ani nechci, aby to naši věděli. Myslete si o mně co chcete a jestli přestanete číst mé povídky poslužte si. Je mi to jedno, i když to zamrzí, že tím odradím své čtenáře (pokud nějaké mám). Dvě věci vám ještě řeknu:
Za prvé, když se vrátím na jeden den do reality a uvědomím si, že vše je jenom sen, který nelze splnit vše mě bolí (hlavně srdce) a brečím jak malé dítě. Naštěstí je to jenom na jeden den. Ale druhý den jsem zase ve svém světě s mojí láskou Lawem, a realitou nežiju.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
