Zmrazen v čase - 6. kapitola
Informace:
Co se stane při prvním setkání Jacka a Isabell?
Vrtalo mi to hlavou. Zněli vyděšeně, i když o ničem, co by je mohlo tak rozrušit, jsem nevěděl. Napadlo mě, že to má co dočinění s Isabelliným otcem. A jistě, alespoň má konečně jméno. A za to tak trochu vděčím Rafaelovi. Od doby, co jsem se vrátil, jsem se na Isabellu nebyl ještě ani podívat. Nezapomněl jsem totiž na okamžik, kdy jsem slyšel její pláč. Někdy mě napadlo, že se mi to jen zdálo, ale měl jsem to v paměti tak živě, že jsem si to nemohl vymyslet, ani kdybych chtěl. Věděl jsem ale, že se jí nemůžu vyhýbat do nekonečna, pokud nechci opustit její rodinu.
Pomalým krokem jsem vyšel schody do prvního patra. Prošel jsem dlouhou chodbou pokrytou mramorovými dlaždicemi, až k poslední dveřím z kvalitního masivu. Před komnatou stál na stráži jeden voják, ale zrovna si dával šlofíka s hlavou zvrácenou dozadu se opíral o zeď a rukama se podpíral o dlouhé kopí. Otevřel jsem dveře a vklouzl dovnitř. V pokoji bylo přítmí, protože už začalo zapadat slunce. Uprostřed ležel velký, kulatý koberec černé barvy. Hned vedle něj stála kolébka vyřezaná ze stejně tmavého dřeva jako všechen nábytek nacházející se v pokoji. Na přední straně měla vyřezaný královský znak, medvěda stojícího na zadních. Naklonil jsem se nad kolébku a prohlížel si spící Isabellu. Vypadala jako obyčejné dítě až na ty její vlasy a oči, které měla teď ale zavřené. Přesto, že bylo v pokoji šero, vypadalo to, jako by jí vlasy zářily. Možná se mi to zdálo výrazné jen díky kontrastu jejích vlasů s přikrývkou stejně černé barvy jako koberec. Najednou se pohnula a otevřela oči, čekal jsem, že začne křičet, ale ona byla tiše jako myška. Teprve teď jsem si pořádně prohlédl její oči. Byly modré, ale nejen to. V posledních zbytcích světla se leskly nabyté energií. Vypadaly jako vodní hladina, do které narazil blesk. V zápětí jsem si uvědomil, na co se tak upřeně dívá. Dívala se na mě. Otočil jsem se, abych se podíval jestli za mnou někdo nestojí. Ale nikdo tam nebyl, pouze pár metrů na zdi za mnou viselo několik obrazů. Znovu jsem se otočil na Isabellu, ale ona už zavřela oči a usnula. Vysvětlil jsem si to tak, že to byla jedna z těch nevysvětlitelných věcí, kterou děti dělávají. Že mě vlastně vůbec neviděla, protože to je nemožné.
Začal jsem s ní trávit víc času. Rád jsem ji pozoroval, jak spí. Dokázal jsem u ní prosedět celé hodiny a vůbec mě to neomrzelo. Čas mi s ní plynul tak rychle, až se mi zdálo, že mi roste před očima. Uběhl rok a já si toho vůbec nevšiml.
Byl jsem zrovna u ní v pokoji, když jsem uslyšel dlouho očekávaný dětský pláč. Vyletěl jsem z tama tak rychle, že jsem si ani neuvědomil, že už stojím v Annabethině pokoji. Stejně jako před rokem, Rafael držel v rukou malý, modrý uzlíček, ale tentokrát mu z pod přikrývky vyčuhovaly místo světlých vlásků, uhlově černé. Právě s velikou opatrností předával dítě Annabeth. Všiml jsem si, že ten malý má oči stejně průzračně modré jako jeho matka. Po matce měl i světlou pleť a díky jeho černým vlasům vypadal ještě bledší. S očima stále upřenýma na malého prince jsem slyšel Annabeth, jak říká: „Bude to Alexander.“
Rafael jen přikývl a laskavě se na ně usmál.
„No vida. Tentokrát vám výběr jména nerval tak dlouho.“ Řekl jsem si pobaveně.
Čas plynul a malý Alek, tak mu říkali, mi čím dál tím víc připomínal syna první královny. A nejen tím, že měli stejné jméno. Jediný rozdíl jsem pozoroval v jeho očích. Zatímco Alex měl oči hluboké a černé, Alek je měl zářivě modré a plné života. A samozřejmě se lišili povahou. Tou se nepodobali ani v nejmenším. Alek byl klidné dítě, někdy až příliš. Za celý den jste si ho ani nevšimli. Dokázal si hrát sám dlouhé hodiny a nikdy si nestěžoval, nebo nevyžadoval něčí pozornost. A už vůbec neměl hloupé sebevražedné nápady jako jeho předchůdce. Vzhledově vypadali skoro stejně, ale povahově se neuvěřitelně lišili. Alek si nikdy nehrál s jinými dětmi, jediný člověk, kterému se dokázal otevřít, byla jeho sestra.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.