Zmrazen v čase - 5. kapitola
Informace:
Přijde Jack konečně na to, o co tady vlastně jde?
Vrátil jsem se asi až za týden, když všechen povyk pominul. Mezitím jsem si zařídil pár věcí a splnil několik povinností, které jsem měl na starosti, jako třeba způsobit po ránu pár nepříjemností s dopravou a tak.
Annabeth už byla zpátky na nohou a čiperně pobíhala po paláci. Měla toho spoustu k vyřizování, poněvadž za dobu, kterou strávila v posteli, se jí nakupilo práce až nad hlavu. Rafael se každou volnou chvíli věnoval své nevlastní dcerce, dělal, co jí na očích viděl a já pořád nemohl pochopit proč. Nechtěl jsem si připustit, že to dělá proto, že ji miluje jako vlastní, ale jiné vysvětlení se mi nedostávalo.
Dozvěděl jsem se, že se pořád neshodli na jménu. Ani lidé z města jim nedokázali poradit. Rozhodl jsem se s tím něco udělat. Při první příležitosti jsem prošel Annabethiným pokojem do její koupelny. Byla to středně velká místnost bez oken, zdi byly pokryty čistě bílými dlaždicemi a uprostřed stála stříbrná vana na čtyřech nožkách připomínající zvířecí tlapky. Na zdi vyselo velké zrcadlo ve tvaru kruhu a právě to jsem hledal. Napsal jsem na něj jméno, které jsem si předtím pořádně promyslel. Chtěl jsem vymyslet něco jedinečného a přitom obyčejného. Měl jsem to naplánované tak, že když se bude koupat, koupelna se zapaří a pak bude vidět nápis na zrcadle. A taky mi to nejspíš vyšlo, protože jsem o pár hodin později, viděl Annabeth, jak vyběhla ze své komnaty jen s rychle přepásaným sněhobílým županem a s turbanem na hlavě, ze kterého jí vyčuhovalo několik pramenů mokrých oříškových vlasů. Přeběhla chodbu plnou portrétů svých předků až ke dveřím Rafaelovy pracovny, na které zaklepala.
„Dále“ ozval se zevnitř Rafaelův hlas. Annabeth vtrhla netrpělivě do dveří a zabouchla za sebou. Pak už jsem slyšel jen tlumené hlasy. Přiblížil jsem se ke dveřím a přiložil k nim ucho. Já vím, že se za dveřmi poslouchat nemá, ale musel jsem slyšet, o co tady jde, protože jsem zatím ničemu nerozuměl. Nemluvili moc nahlas, ale přesto jsem slyšel pár vět.
„Myslíš, že to byl on?“ Ptala se Annabeth a já jsem na moment zaslechl v jejím hlase strach. Ale zmizel tak rychle, jak se objevil a já si pomyslel, že se mi to asi jen zdálo. Ale Rafaelova odpověď mi dokázala, že ne. V jeho hlase bylo slyšet, že se snaží o povzbudivý tón, ale já tam zaslechl i náznak zoufalství, když říkal: „Proč by to dělal? Vždyť o ní ani neví.“ Zdálo se, že to Annabeth trochu uklidnilo.
„Máš pravdu, ale kdo jiný by to mohl udělat? Myslíš, že to byl jen nějaký hloupý žert?“
Po chvíli ticha, která se hrozně táhla se znovu ozval Rafael. „Myslím, že je to osud. Nevím, kdo to tam napsal, ale oba víme, že existují věci, které se nedokážou jen tak vysvětlit rozumem. A na víc, proč jí to jméno nedat? Stejně se pořád nemůžeme dohodnout. A Isabella je krásné jméno, pro princeznu se hodí. Co myslíš?“
„Ty vždycky víš, jak všechno vysvětlit.“ Odpověděla mu Annabet. „A proto tě miluju.“
Dokázal jsem si představit, co mohlo následovat potom, protože oba zmlkli a už se neozvali.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
