Anime World CZ/SK - Příběhy

9. Trezor

Panovala zima. Blížily se Vánoce. Přemýšlela jsem, co komu dát. Byla jsem ztracena. Musela jsem koupit dárky pro, Yatu, Zora, šéfa, Verču, taťku i pro toho prevíta Lawa.

 

Byla sobota. A já si na ten den naplánovala nákupy ve městě. Jenže tu byl problém. Chtěla jsem jít sama. Ale věděla jsem, že mě Law samotnou nepustí. Přesto jsem to zkusila.

,,Lawe, potřebuju jít…’’ nestačila jsem doříct, kdy mě Law přerušil.

,,Jen jdi. Kdyby něco budu na mobilu.’’ pustil mě do města samotnou Law. Bez otázek a jeho keců. Zírala jsem na Lawa s otevřenou pusou. Tak tohle jsem nečekala. ,,Jestli nevyrazíš, tak si to ještě rozmyslím.’’ ušklíbl se Law.

,,J...jo, už razím.’’ dostala jsem ze sebe. Oblékla jsem si boty, bundu, čepici a na záda dala batoh. ,,Tak zatím.’’ rozloučila jsem se a vyrazila na nákupy.

 

Cestou se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Ale když jsem se otočila, nikdo tam za mnou nebyl. Snad mě Law nesleduje. Pomyslela jsem si. Ale hned jsem to zavrhla. Jsme parťáci, přátelé i milenci. Tak když mě pustil, tak snad mi věří. Říkala jsem si pro sebe. Ale přesto ten pocit, že mě někdo sleduje nezmizel.

 

Dorazila jsem do města. Hned jsem si to zamířila do obchoďáku. Rozhlédla jsem se, že koupím něco Verče. Jako první. Nakonec mě upoutal bilboard v obchoďáku, kde byla upoutávka na divadelní představení Romeo a Julie, jako opera. A Verča opery miluje. Šla jsem koupit lístky. Koupila jsem dva V.I.P. lístky. Dva proto, aby si mohla vybrat, s kým chce jít. Možná jsem doufala, že vybere mě. Po představení se tam měl konat Vánoční večírek, na který byli zváni V.I.P. hosté. To bych Verču měla. Řekla jsem si pro sebe. A teď kdo bude další? Zamyslela jsem se.

 

Jako dalšího jsem si vybrala Yatu. Napadlo mě u něho, mu koupit kravaty. Do práce chodil s košilí, kravatou a sáčkem. A kravatu měl pořád jednu a tutéž. Košili jsem si netroufla koupit, protože, jsem neznala jeho velikost a odhadnout jsem to nechtěla. Přehrabovala jsem se v kravatách. Měli slušní výběr. Nakonec po patnácti minutách, jsem pět kravat vybrala. Zaplatila jsem a dala do batohu. Vyšla jsem ven z obchodu a zamyslela jsem se, koho dalšího si vezmu na vybrání dárku.

 

Procházela jsem se po obchoďáku, až jsem narazila na obchod s meči a katany. Tedy jejich repliky. Vzpomněla jsem si, že se jednou Zoro zmínil, že sbírá katany. Vešla jsem dovnitř.

 

Rozhlédla jsem se. Našla jsem vitrínu s katany. Problém byl, že jsem nevěděla, které už má a které ne. Ale přesto jsem šla do toho. našla jsem dva jedajské meče. Sice katany to nebyly, ale doufala jsem, že tím Zorovi udělám radost, a že to doma ještě nemá. Koupila jsem poslední dvě repliky, a šla zase o něco dál.

 

Chtělo by to odpočinek. Pomyslela jsem si. Jela jsem po jezdících schodek nahoru, a šla do kavárny.

 

Sedla jsem si do rohu, kde bylo volné místo. Odložila jsem batoh a začetla jsem se do nápojového lístku. Po chvíli se někdo ozval.

,,Jane? Jsi to ty?’’ ozval se mužský hlas. Rozhlédla jsem se.

,,Kioshi?’’ dostala jsem ze sebe.

,,To je doba, co jsme se neviděli.’’ usmíval se od ucha k uchu Kioshi.

,,Sedni si.’’ vyzvala jsem ho, aby přisedl. Kioshi si sedl naproti mě. Po chvíli se objevila číšnice. Oba jsme si objednali kávu a sendvič.

,,Jak se máš? Co děláš?’’ vyptával se Kioshi.

,,Mám se dobře a jak ty? No teď nakupuju dárky pro přátelé a šéfa. Pracuju u policie, a při tom studuju policejní akademii. A co ty?’’ odpověděla jsem a taky se ho zeptala.

,,Mám se skvělé. Sice nestuduju, ale pracuju jako ochranka v jednom klubu.’’ usmíval se Kioshi. Číšnice nám přinesla naši objednávku.

,,Tak to máš dobrou práci, co?’’ zeptala jsem se, když jsem se napila kávy.

,,To jo. Máš přítele?’’ zeptal se hned na osobní otázku Kioshi. Vyrazil mi tím dech. Chvilku jsem nevěděla co říct.

,,Jak se to vezme.’’ odpověděla jsem neurčitě. Přes rok s Lawem chodím do školy, pracuju s ním, žiju s ním v jedné domácnosti a provozujeme spolu sex. I když ho nesnáším, přesto ho miluju.

,,Jak to myslíš?’’ nepochopil to Kioshi.

,,Tak já jeho miluju, ale nevím, jak to myslí on se mnou.’’ snažila jsem se to nějak vysvětlil.

,,Tak se ho zeptám ne?’’ usmál se na mě Kioshi.

,,A o to jde. Když se s ním chystám o tom promluvit, tak je z toho nakonec jenom sex. Ještě jsem se k tomu nedostala, se ho zeptat.’’ vysvětlila jsem mu.

,,Na mě je to moc složité.’’ zasmál se Kioshi.

,,I já občas tomu nerozumím.’’ taky jsem se zasmála. Pak dobré dvě hodiny jsme si v kavárně povídali. Zaplatili a šli pryč.

 

Kioshi mi pomohl vybrat dárky pro šéfa a Lawa. Šéfovi jsem koupila kosmetiku a Lawovi nové hodinky. Dokonce mě Kioshi doprovodil domů.

 

Celou cestu jsme si povídali o různých věcech.

,,Tak, tady bydlím.’’ oznámila jsem mu. Kioshi se na ten malý bungalov podíval.

,,Moc malý ne?’’ podivil se Kioshi.

,,Ale ne. Stačí nám to.’’ odpověděla jsem mu s úsměvem.

,,Ahoj Jane.’’ pozdravila mě Verča, která se od odněkud vracela zpátky domů. S Kioshim jsme se na Verču podívali. Šla domů s Lawem.

,,Ahoj.’’ pozdravila jsem ty dva.

,,No ne, Verča osobně.’’ usmíval se Kioshi.

,,Kioshi?’’ dostala ze sebe Verča. Já s Lawem jsme ty dva nechali osamotě, a šli spolu domů.

 

S Lawem jsem se převlékli, a já šla dělat čaj.

,,Kdo to byl?’’ zeptal se hned Law.

,,Spolužák ze střední, Kioshi.’’ odpověděla jsem Lawovi. Verča mi po chvíli poslala smsku, že jde s Kioshim ještě ven.  Oznámila jsem to Lawovi.

 

Tentokrát večeři dělal Law. Po jídle jsme si ve sprše dali kolečko sexu a pak na futonu další dvě. Milovala jsem ho, a přitom i nenáviděla. Znovu jsem nic neřekla. Ale byla jsem rozhodnuta, mu to konečně říct. Když jsem se chystala promluvit, Law už spal.

 

Nastala doba praxe. Případ jsme měli. Vloupání do domů, kdy se nic neztratilo. Byli jsme v kanceláři a Yata mě požádal, abych přinesla jednu složku z archívu. Šla jsem pro ni.

 

Ne že bych jsem se ztratila, to zase ne, ale zahlédla jsem dveře, které jsem ještě neviděla. Zvědavost mi nedala, a já otevřela dveře, když jsem ke dveřím přišla.

 

To, co jsem viděla mě šokovalo. Byl tam přístroj, který ukazoval obrázky, nebo spíš něco jako video. Nechápala jsem, co to má znamenat. Byla jsem na nich já a Zoro.

,,Tohle si neměla vidět.’’ ozval se hlas za mnou. Byl to Law a netvářil se moc nadšeně.

,,Co to má být?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Jdeme za šéfem.’’ řekl jenom Law, vzal mě za ruku a táhl od dveří pryč. Zavřel je a táhl k šéfovi do kanceláře. Nezmohla jsem se ani na slovo.

 

Law zaklepal na dveře. Po chvíli se ozvalo dále, a my dva jsme vstoupili dál. Sedli jsme si naproti šéfovi

,,Co se děje?’’ zeptal se překvapeně šéf, když si všiml mého zmateného obličeje.

,,Ví o trezoru.’’ promluvil po chvíli Law.

,,Jak?’’ zeptal se šéf a sledoval Lawa.

,,Co je to  ten trezor?’’ zeptala jsem se.

,,Šla pro složku do archívu. Někdo neskryl dveře a Jane do nich vstoupila.’’ řekl Law. Šéf se zamyslel.

,,Chtěl jsem vám to říct, až po vaší úspěšné absolvenské práci a ukončení studia na akademii, ale než ti to vysvětlím, tak musíš slíbit, že o tom pomlčíš, ani se o tom nezmíníš. Ani Zorovi ne.’’ obrátil se na mě šéf. Myslel to vážně.

,,Slibuju na vyhazov z práce.’’ slíbila jsem šéfovi.

,,To by si letěla i tak. A Law taky.’’ pousmál se ředitel. Přikývla jsem, že rozumím. ,, I ty Lawe souhlasíš?’’ zeptal se Lawa.

,,Ano, souhlasím.’’ přikývl Law. Ředitel se dal do vysvětlování.

 

,,Trezor je přístroj budoucnosti. Dostali jsme ho před třemi lety. Law tu už byl. Yata ještě ne. Trezor nám ukázal dva nejlepší kadety z policejní akademie i se jmény. Byla jsi to ty Jane a Zoro. Nevěděli jsme, kdy nastoupíte, čas to neukazuje. Připravil jsem pro vás smlouvy. A trezor i ukázal, do s kým bude žít. Myslím tím, mít za parťáka a sdílet s ním jeden byt, jednu kancelář a být spolu 24/7.’’ vysvětlil mi šéf. Zírala jsem na šéfa s otevřenou pusou.

,,Tys to věděl?’’ podívala jsem se po chvíli na Lawa. Ten přikývl, že jo.

,,Musel jsem mlčet.’’ zašeptal Law. Ale neslyšela jsem, co říká. Nebo spíš nerozuměla.

,,Můžete jít. A Jane, nechat si to pro sebe.’’ připomněl mi šéf a propustil nás.

 

Šli jsme do archívu, pro tu složku. Law šel se mnou. Měla jsem pěkný vztek. Ne na šéfa, nebo na sebe. Ale na Lawa. Nevím proč, ale jemu jsem to vyčítala. Přestala jsem mu věřit.

,,Jsi v pořádku, Jane?’’ zeptal se mě Law. Nereagovala jsem. ,,Jane?’’ zastavil mě Law.

,,Nesahej na mě!’’ křikla jsem naštvaně na Lawa. Pochopil, že mám vztek. Proto mě radši nechal být. Vrátili jsme se k Yatovi i Zorovi se složkou v ruce.

 

Yata i Zoro se na nás podívali.

,,Kde jste tak…’’ nedořekl Yata, když si všiml mého naštvaného výrazu. ,,Co se stalo?’’ zeptal se překvapeně.

,,Nic.’’ odpověděl stručně Law. Yata pochopil, že není dobrá doba o tom mluvit.

 

Po práci jsme přijeli s Lawem domů. Stále jsem s ním nemluvila. Verča doma ještě nebyla.

,,Jane, omlouvám se, ale musel jsem mlčet.’’ omluvil se mi Law.

,,O to nejde! Když mě chceš špehovat, tak prosím, ale příště nedělej, že ti nevadí, že jdu ven sama!’’ křikla jsem na Lawa.

,,Jak špehovat? Já tě nešpehuju. Věřím ti.’’ nechápal Law. Nevěděl o čem mluvím.

,,Nedělej blbého!’’ křikla jsem na něho. Poté jsem vzteky práskla dveřmi a šla spát. Netušila jsem, že se šeredně mýlím.

 

Po třech dnech jsme dopadli toho zloděje, ne zloděje. S Lawem jsem mluvila jenom v nutných případech. Jinak jsem byla stále naštvaná. Ale později se vše změnilo.

Šla jsem ven z komisařství k autu. Law si šel ještě odskočit na záchod. Čekala jsem u auta, když mě v tom někdo praštil do hlavy zezadu. Hned jsem ztratila vědomí.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.