Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Samá smrt

Stála jsem u pouliční lampy a měla co dělat, abych jsem se nezhroutila.

,,Jane, co se děje?’’ stále dokola opakoval Law. Držel mě za paže.

,,B...babička…umírá…’’ dostala jsem konečně ze sebe. V tom mě Law objal.

,,Hned tam jedeme. Kde bydlí?’’ řekl Law a zeptal se na cestu.

,,N...Nagano…’’ dokázala jsem ze sebe dostat. Law mě nějakým způsobem naložil do auta a sám zasedl za volant. Vzal mobila do ruky a nejdřív zavolal do práce. Ani nevím co říkal. Nevnímala jsem ho. Dívala jsem se jenom z okna, bílá jak stěna. Ani nevím, že jsme se rozjeli. Po tvářích mi tekly slzy. Ani nevím jak, ale povedlo se mi usnout.

 

Když jsem otevřela oči,tak jsme stáli u baráčku mé babičky. Podívala jsem se před sebe zmateně. Svítila tu sanitka. Hned jsem si rozepla pás, otevřela dveře a běžela jsem do chaloupky. Ani nevím co za mnou Law křičel.

 

Vrazila jsem do chaloupky. Hned jsem vlítla do světničky. Babička ležela na pohovce. Okolo dí záchranáři, doktorka a sousedka.

,,Babičko…’’ vyhrkla jsem ze sebe. Sousedka vstala a pustila mě k ní. Babička se na mě  podívala.

,,Vy jste její příbuzná?’’ zeptal se jeden ze záchranářů. Chytla jsem babičku za ruku.

,,Ano, je to její vnučka.’’ odpověděla za mě doktorka.

,,Nakonec si to stihla.’’ zašeptala v bolestech babička. Ani nevím, kdy vešel dovnitř Law a přisedl ke mně.

,,Ano babičko. Neopustím tě.’’ snažila jsem se potlačit slzy, které se mi draly do očí.

,,Dnes tě opustím já. Půjdu za tvými rodiči a dědečkem. Budeme na tebe dohlížet všichni.’’ šeptala babička. Law se na mě podíval překvapeně. Když zaslechl, že moje babička bude mezi svým manželem i mými rodiči.

,,Nechoď ještě babičko.’’ žadonila jsem se slzy, jak malé děcko.

,,Neplakej. Nejsi sama.’’ řekla šeptem babička a podívala se na Lawa.

,,Ale…’’ začala jsem protestovat. Ale Law mě přerušil.

,,Má pravdu, sama nejsi.’’ řekl mi Law a jednou rukou mě objal kolem ramen.

,,Musím ti...ještě říct...pravdu…’’ nestačila babička nic víc říct. Její ruka klesla dolů z té mé ruky. Babička zemřela.

,,Babičko…’’ nedořekla jsem. Babička už nijak nereagovala.

,,Je nám líto.’’ promluvil jeden ze záchranářů. Úplně jsem se rozbrečela. Law mě objal. Začala jsem mu brečet na rameni.

,,To bude dobré. Máš nás, nejsi sama.’’ utěšoval mě Law.

,,Nechcete něco na uklidněnou?’’ zeptal se mě záchranář. Zakývala jsem hlavou, že nechci.

,,Vaší babičce už pomoci nebylo, je mi to líto.’’ promluvila ke mně doktorka. Odtáhla jsem se od Lawa.

,,Jak nebylo pomoci?’’ zeptala jsem se překvapeně.

,,Před čtyřmi lety jsme vaší babičce diagnostikovali rakovinu jater. Dávali jsme jí pět let života, pokud by brala léky. Jenže léčit se nechtěla a je zázrak, že přežila ty čtyři roky.’’ vysvětlila mi doktorka.

,,A to jste mi to nemohli říct? Já bych se o babičku postarala.’’ začala jsem na doktorku křičet. Law mě objal kolem ramen. Abych jsem se uklidnila.

,,Nebyla jste v té době plnoletá, a taky vaše babička si to nepřála a zakázala mi vás jakkoliv kontaktovat. Nechtěla, aby jste si o ní dělala starosti.’’ vysvětlovala mi v klidu doktora.

,,Neměli jste ji poslouchat.’’ dál jsem křičela. Law mě pevně objal.

,,Mohla by jste jí dát něco na uklidněnou?’’ zeptal se Law doktorky.

,,Já nic nechci.’’ křičela jsem a snažila se vyprostit z objetí Lawa.

,,Určitě, něco jí píchnu. Držte ji pevně.’’ požádala doktorka Lawa. Začala jsem sebou škubat, ale Law mě držel pevně, že to moc nešlo. Doktorka připravila injekci a za pomoci Lawa mi ji píchla do ramene. Po chvíli jsem cítila, jak slábnu, až se mi zavřeli oči. Usnula jsem. Law mě odnesl nahoru do postele. Sundal mi boty, a přikryl mě. Poté sešel dol, vyřídil formality, jako byl odvoz mrtvého těla.

 

Když jsem se probudila další den, cítila jsem, jak mě někdo drží za ruku.

,,Babičko?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Ne, to jsem jenom já.’’ zašeptal Law. Poté jsem si vzpomněla, co se večer, nebo spíš pozdě v noci stalo. Že babička tu už není.

,,Prosím tě, příště mě nenuť, aby mi někdo něco dal, nebo píchnul.’’ řekla jsem naštvaně. Law mě sledoval překvapeně. Toto nečekal.

,,Napij se.’’ promluvil po chvíli a podal mi sklenici vody. Já ji přijala a napila jsem se. ,,Co se stalo, že nesnášíš doktory?’’ zeptal se mě opatrně, když pokládal prázdnou skleničku na stolek. Poté jsem si uvědomila, že jsem v babiččině posteli. Celkově v jejím pokoji.

,,Nic.’’ odsekla jsem Lawovi.

,,Měla by jsi o tom mluvit.’’ nedal se odbýt Law. Otočila jsem se k němu zády.

,,Chci spát. Jdi pryč.’’ řekla jsem podrážděně Z očí mi tekly slzy.

,,Nikam nejdu.’’ odporoval mi Law.

,,Vypadni, nikoho nepotřebuju.’’ křikla jsem naštvaně.

,,Nejdu. Nenechám tě samotnou. Ať mi říká, co chceš.’’ trval na svém Law.

,,Nesnáším tě.’’ křikla jsem na Lawa. Že tím můžu někoho ranit, mi bylo v tu chvíli jedno. Brečela jsem. Law, když se z těch slov vzpamatoval, mě začal hladit po mých krátkých vlasech. Nechala jsem ho být, a brečela jsem dál. Až se mi povedlo usnout.

 

Když jsem se znovu probudila, tak jsem se postavila na nohy. Nikde nikdo nebyl. Šla jsem po schodech dolů.

 

Dole Law vařil něco k jídlu. Krásně to vonělo, ale já tu vůni ignorovala. Sledovala jsem prázdnou pohovku, kde ležela a zemřela má babička.

,,Odvezli ji pohřebáci. Pozítří je pohřeb. Vše je zařízené.’’ promluvil ke mně Law, který si mě všiml. Podívala jsem se na něho.

,,Hm…’’ dostala jsem ze sebe.

,,Dělám oběd.’’ usmál se na mě Law. Ignorovala jsem ho.

,,Nebudu jíst.’’ pronesla jsem, jako bych byla duchem nepřítomna. Pohla jsem se z místa a šla ven na verandu.

 

Sedla jsem si na lavičku, co na verandě byla. Nohy jsem si přitiskla k hrudi a rukama objala kolena. Sledovala jsem okolí, ale nevnímala jsem ho. Po tvářích mi tekly slzy.

,,Co tě tak trápí Jane? Pověz mi to. Uleví se ti.’’ přisedl ke mně Law. Nadechla jsem se a nakonec začala vyprávět.

Minulost:

 

Byla jsem pětiletá. Hrála jsem si na zahradě u babičky. Hrála jsem si s míčem. Bylo léto a mí přátelé byli na dovolených mimo vesnici. V tom mě děda zavolal do světnice.

,,Janey, přijď sem, prosím tě.’’ zavolal na mě děda. Nechala jsem míč míčem a šla jsem do světnice.

 

Ve světnici na židli u stolu seděl děda, babička a nějací lidé, které jsem neznala. Babička brečela.

,,Babičko, co se děje? Proč pláčeš?’’ vyptávala jsem se zmateně babičky.

,,Holčičko moje, pojď ke mně.’’ vyzvala mě babička. Poslušně jsem šla. Babička mě objala. ,,Dítě nešťastné. Stalo se velké neštěstí. Tví rodiče...Už tu nejsou.’’ oznámila mi s brekem.

,,Vím, že jsou pryč. Letěli na dovolenou.’’ usmívala jsem se.

,,Janey, babička myslí tím, že tvé rodiče při cestě na letiště měli nehodu. Bohužel zemřeli.’’ vysvětlil mi děda.

,,Ne ne, vy mi lžete.’’ křikla jsem na všechny a s brekem utekla do svého pokoje. Za pár dní se konal pohřeb a babička s dědou mě adoptovali.

 

O osm let později:

 

Bylo mi třináct let. S babičkou jsme šly navštívit dědu do nemocnice. Měl zápal plic. Už jsme ho navštěvovaly pátý den. Ale tento den byl jiný. Po příchodu do pokoje dědy, nás čekal šok. Děda nikde nebyl.

,,To děda už může chodit?’’ zeptala jsem se zvědavě babičky.

,,To by neměl děvenko.’’ odpověděla mi babička. V tom přišla zdravotní sestřička.

,,Pan doktor chce s vámi mluvit.’’ oznámila nám smutně sestřička.

,,Co se stalo s mým mužem?’’ zděsila se babička.

,,Doktor vám vše vysvětlí.’’ řekla jenom sestřička. Poté nás zavedla za panem doktorem.

 

Pan doktor na nás čekal na lékářaku. Když  nás uviděl, tak se na mě usmál.

,,Nechceš jít se sestřičkou?’’ zeptal se mě mile doktor. Chytla jsem se pevně babiččiny ruky.

,,Zůstane tady.’’ řekla rozhodně babička. ,,Co se děje pane doktore? Kde je můj muž?’’ zeptala se na rovinu.

,,Je nám líto, ale dneska v noci zemřel. Udělali jsme mi pitvu. Zjistili jsme, že měl rakovinu tlustého střeva. Nikdo to nevěděl. Léky, které jsme mu dávali na zápal plic, pomáhaly rozmnožovat tu rakovinu, až to vás manžel bohužel nepřežil.’’ řekl smutně pak doktor.

,,C...COŽE?’’ dostala ze sebe babička.

,,Je nám to líto.’’ oznámil lítost doktor.

,,Vy jste ho zabili.’’ křikla jsem se slzy v očích na pana doktora.

,,Ale…’’ chtěl doktor protestovat.

,,Ano, vnučka má pravdu. Už sem nikdy nevkročíme. Ani do žádné jiné nemocnice.’’ rozkřikla se babička. Vzala mě za ruku a odkráčely jsme domů. Doma jsme se pořádně rozbrečely. Po týdnu se konal pohřeb.

 

Současnost:

 

,,A teď tu není ani babička. Už nikoho nemám. Všichni mě opustili. Rodiče, děda a teď i babička.’’ dovyprávěla jsem svou historii a nenávist, vůči doktorům a nemocnicím.

,,Sama nejsi. Máš Verču, Zora, Yatu i mě.’’ zašeptal mi do ucha Law, když mě objal kolem ramen a přitáhl blíž k sobě, že jsem cítila jeho vůni. Brečela jsem. když mi Law řekl tato slova, ubrečená jsem se na něho podívala. Chtěla jsem něco říct.  Ale Law mě políbil. K mé smůle i já jeho. Vzal mě do náruče a odnesl do pokoje nahoru. Tentokrát našel ten můj pokoj. Provozovali jsme spolu další sex. Ale dál jsme se o tom nebavili. A to já jsem si o tom chtěla s ním promluvit. Na další den přijela Verča, Zoro a Yata. Pomohli mi vyklidit chatu k prodeji a podpořili mě na pohřbu. Po týdnu jsme se vrátili zpátky do Tokia. Jedno jsem si uvědomila. Že Law měl pravdu, že nejsem sama, i když rodiče i prarodiče tu nejsou se mnou.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.