Zmrazen v čase - 4. kapitola
Informace:
Snažím se nepsat moc dlouhé kapitoly, tak snad je to čtitelné :D
Zámkem se rozléhal křik právě narozeného dítěte. Po několika minutách ustal a zámkem se opět rozlévalo až nepřirozené ticho. Prolomilo ho zatroubení a následně se z balkonku na jížní věži ozval mužský, velmi zvučný hlas, který se rozléhal po celém okolí.
„Slyšte, slyšte.“ Začal svůj proslov. „Mám skvělou zprávu. Dnes v ranních hodinách se naší královně Annabeth narodila dcera, následnice trůnu. Všichni jsou zváni na oslavu konající se na počest princezny, kde se bude konat hlasování o výběru jména, poněvadž se královký pár ještě nerozhodl.“
Muž udělal ve svém proslovu krátkou pauzu a pak dodal: „Sláva princezně, následnici Arijského trůnu.“
A všichni kdo ho slyšeli to radostně zopakovali.
Pochodoval jsem přede dveřmi královské ložnice jako netrpělivý otec. Rafael tu byl samozřejmě taky, ale jeho přítomnost mi poměrně dost vadila. Snažil jsem se přesvědčit, že je to dobrý chlap, ale vždycky jsem se načapal, jak na něj podezřívavě koukám. Annabeth ho milovala a věřila mu a o tu důvěru jsem se pokoušel taky, ale pokaždé když se mi to skoro povedlo se dostal do situace, kdy mi přišlo, že něco tají. Nějaké velké, špatné tajemství. V těch chvílích jsem ho pozoroval ještě pečlivěji, ale k ničemu to nevedlo.
Teď jsme oba netrpělivě přešlapovali přede dveřmi a čekali, až budeme moct dovnitř. Když jsem uslyšel křik, trhl jsem sebou a nebylo to jen leknutím. Ten křik se mi zařezával do kostí a tuhla mi z něj krev v žilách, obrazně řečeno. Musel jsem se opřít o zeď jinak bych se asi skácel. Podíval jsem se na Rafaela, ale ten se nezdál nijak otřesený. Vypadal jako úplně normální otec, kterému se zřetelně ulevilo, že jeho dítě žije. Zaslechl jsem zevnitř hlasy.
„Holčička, je to holčička.“ Rafael vypadal štěstím bez sebe, vtrhl dovnitř a hrnul se k Annabeth, aby se ujistil, zda je v pořádku. Hned potom se otočil na dítě ležící v kolébce vedle matčiny postele. Nechápal jsem to, jak z toho může být tak nadšený, když to není jeho dcera, kdo má usednout na trůn. Kdyby to byl syn, ale dcera? Jakmile křik ustal, pocit že je něco špatně zmizel stejně rychle jako se objevil. Jakmile jsem se vzpamatoval, nakoukl jsem škvírou v pootevřených dveřích dovnitř. Viděl jsem Rafaela, jak bere do náruče malou princeznu a dívá se na ni jako na největší poklad na světě.
„On mě nikdy přestane udivovat.“ Pomyslel jsem si.
Letmo jsem zkontroloval Annabeth. Zdálo se, že právě usnula. Rudé vlasy měla zplihlé potem, vypadala vyčerpaně, ale šťasně. Pak jsem se podíval na Rafaela, jak drží v náručí ten malý uzlíček. Dítě mělo světlou pleť a velké, modré, pronikavé oči, mnohem modřejší, než jaké měla Annabeth, zvědavě zkoumaly okolí. Vlásky měla světlé, dokonce světlejší než blond, což mě udivilo, i přesto, že jsem měl podezření, že Rafael není její otec. Neměla totiž nic, ani ze své matky, tedy alespoň na první pohled, ale v jejím věku se podobnost těžko posuzuje. Předpokládal jsem, že vlasy a oči zdědila po svém biologickém otci. Ale nezdálo se, že by tato skutečnost Rafaelovi nějak vadila. Spíš naopak. Dokázal jsem si představit, že spolu stráví dlouhý, spokojený život jako rodina. Nechal jsme je proto o samotě a sám se vytratil.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
