Anime World CZ/SK - Příběhy

4. První případ

Ráno jsem se probudila jako první. Chtěla jsem vstát, když jsem cítila něčí ruku, jak mě objímá. A taky teplo. Nechápala jsem, co se to děje. Podívala jsem se na sebe. Byla jsem zcela úplně nahá. Ať jsem se snažila se sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout. V tom se něco vedle mě něco pohnulo. Otočila jsem se. Vedle mě ležel Law, taky zcela nahý. Stále spal. Vytřeštila jsem oči. Vymanila jsem se z jeho sevření a zahrabala jsem se pod deku.

,,Proč zrovna já?’’ zašeptala jsem si pro sebe. Law se začal probouzet. Vzbudila jsem ho, jak jsem se od něho vytrhla.

,,Co...se děje?’’ zeptal se rozespale Law.

,,N...nic…’’ bylo jediné, co jsem ze sebe dostala.

,,Proč…’’ nedořekl Law. Všiml si, jak jsem zahrabaná pod dekou a nejspíš nahá, a že on je taky zcela nahý. ,,Neříkej mi…’’ zarazil se a podíval se na mě.

,,Nejspíš jo…’’ přikývla jsem.

,,Bylo to…’’ nedořekl znovu Law. Jenom jsem přikývla, protože jsem věděla na co se ptá. Nemohla jsem to jenom vyčítat Lawovi, ale i sama sobě. Že jsem se tak opila, že si z toho co se stalo nic nepamatuju, a mám bolest hlavy.

,,Otoč se. Převleču se.’’ oznámila jsem Lawovi.

,,Už jsem tě nahou viděl, i když si to nepamatuju.’’ pronesl v grimase Law, což měla znamenat úšklebek. Přísně jsem se na Lawa podívala. ,,No jo, už se otáčím.’’ rezignoval, když viděl můj obličej. Když byl La otočen, tak jsem se převlékla. V tom jsme oba slyšeli zvláštní zvuky ze záchoda. Došlo nám, že Verča zvrací. Hned jsem vyběhla za ní, u oblečená. Law se mezitím převlékl a uklidil futon. Já pomohla Verče.

 

Celý víkend jsme se kurýrovali. Verča celou sobotu prospala. Já a Law jsme si do noťasů přepisovali výpisky z pátečních referátů. Celý víkend mezi mnou a Lawem panovala tichá domácnost. Věděla jsem, že bychom si měli o tom promluvit, ale měla jsem stále tak nějak vztek. Ale ne na Lawa, ale na sebe. No, možná i trochu na Lawa, ale jenom maličko.

 

Po víkendu jsem já, Law, Zoro a Yata sešli před komisařstvím už v sedm hodin ráno. Rovnou jsme si to zamířili k řediteli, nebo-li šéfovi.

,,Tak jak jste se celý týden měli?’’ zeptal se nás, teda spíš mě a Zora ředitel.

,,Dobře.’’ odpověděl Zoro.

,,Nebylo to zlé.’’ řekla jsem já.

,,To je dobře.’’ usmíval se ředitel. ,,S ředitelem vaší školy jsem vše domluvil. Divil se, že jste souhlasili, a šli na naše komisařství i přes tu podmínku.’’ oznámil nám, stále s úsměvem na tváři.

,,Smlouvy jste podepsali, tak vás tu vítám. Doufám, že si to užijete a budete spokojeni. Hodně štěstí.’’ popřál nám. Já i Zoro jsme se na ředitele, teď i našeho šéfa, usmáli. Potřásli jsme si ruky a odešli.

 

Law s Yatou nám ukázali pracovní stoly. Měli jsme je vedle sebe. Ale naproti mě měl stůl Law a naproti Zorovi zase Yata Dostali jsme několik složek, které jsme měli se Zorem založit. Ale nejdřív nám Yata i Law ukázali kam. Těch složek byla plná krabice, že nám dvěma to trvalo celé dvě hodiny.

 

Když jsme měli hotovo, sedli jsme si na svá místa.

,,Nesedejte si. Máme případ.’’ oznámil nám Law, když pokládal sluchátko od telefonu. Ani jsme se Zorem nepočítali, že do terénu půjdeme tak brzy. Vstali jsme a vyrazili k autům.

 

Jelo se mlčky. Zajímalo mě, kam jedeme, a co je to za případ, ale od soboty jsem s Lawem skoro vůbec nemluvila.

,,Tebe nezajímá, kam jedeme, a co je to za případ?’’ zeptal se po chvíli ticha Law a ušklíbl se.

,,A řekneš mi to?’’ odpověděla jsem otázkou.

,,Možná.’’ ušklíbl se Law. ,,Jedeme do nemocnice.’’ odpověděl aspoň na otázku, kam se jede.

 

Do půl hodiny jsme byli na místě. Vystoupili jsme z aut, co Law i Yata auta zaparkovala. Yata se podíval na Lawa. Ten přikývl.

,,Tak jde o zneužití pětiletého kluka Gora. Neumřel, jenom je zatím v kómatu. Víc nevíme. Doktor nám řekne víc.’’ oznámil nám Law.

,,Já myslel, že vyšetřujeme vraždy.’’ podivil se Zoro. I já se divili, ale nechtěla jsem se ptát.

,,To je pravda, ale nejen vraždy. Vyšetřujeme i únosy, znásilnění, zneužití atd…’’ vysvětlil práci komisaře Yata. Že nejde nejen o vraždy.

,,Tak jdeme?’’ zeptal se nevrle Law. Všichni jsme přikývli. Vyrazili jsme za Lawa do nemocnice.

 

Law nás vedl k recepci, nebo-li informacím. Law mluvil se sestřičkou a já se rozhlédla kolem sebe. Nemocnice jsem nesnášela. Měla jsem na ni špatné vzpomínky.

,,Jane?’’ někdo se mě dotkl. Podívala jsem se, kdo to je. Díky tomu dotyku jsem se vrátila do reality. Byl to Law.

,,Ano? Promiň.’’ omluvila jsem se za svou nepozornost.

,,Děje se něco?’’ zeptal se mě Law. Že by starostlivost? Pomyslela jsem si.

,,Ne, nic.’’ dostala jsem ze sebe. Law chtěl něco říct, ale někdo jiný promluvil.

,,Vy jste ti od policie?’’ zeptal se nás mužský hlas. Všichni jsem se po něm podívali. Hlavně já a Law. Byla jsem za to ráda. Aspoň se Law dál nevyptával.

,,Ano, vy jste doktor Keiji? Ten, co nám volal?’’ zeptal se Law, který se začal věnovat panu doktorovi.

,,Ano, pojďte za mnou.’’ řekl doktor Keiji a my se vydali za ním.

 

Při cestě nám doktor Keiji vyprávěl své rozhodnutí.

,,Gora přivezli včera v bezvědomí. Nikdo nevěděl, co se stalo. Matka nám jenom oznámila, že svého syna našla ležet na zemi venku v bezvědomí. Podle rentgenu, jsme zjistili, že má zlomená žebra a krvácení do mozku. Je to tak vážné, že není jisté, jestli to vůbec přežije. A jestli ano, tak jaké to budou následky nikdo neví. Mysleli jsme si, že byl nějakými dětmi zmlácen, ale při operaci a poté na snímcích se nám ukázaly staré šrámy a modřiny. Máme podezření na domácí násilí.’’ řekl nám celou situaci doktor Keiji. Vedl nás na jipku, kde ležel Goro.

 

Přes sklo dítě sledoval pár. Rodiče toho malého. A jeden z nich ho týrá. Pomyslela jsem si. Podívala jsem se na toho kluka. Muselo mu být minimálně pět let.

,,Pane a paní Koutovi, tady vedu policii. Ta si s vámi promluví.’’ oznámil doktor Keiji rodičům Gora. Ti dva se na nás podívali.

,,Na co policie?’’ zeptal se nevrle otec. Matka jenom pokývla hlavou na pozdrav. Byla uplakaná.

,,Jsem Law Trafalgar a to jsou mí kolegové. Máme na vás pár otázek.’’ ujal se slova Law.

,,Co se děje?’’ zeptal se neurvale otec.

,,Bude lepší jít jinam.’’ navrhl Yata. Rodiče po chvíli souhlasili.

 

Šli jsme do jídelny, kde zrovna nikdo nebyl. Ani televize nehrála. Bylo teprve půl desáté, a na odděleních panovala vizita. Sedli jsme si ke stolu u okna. Teda jenom Law, Yata a Zoro Já se opřela o okenní parapet.

,,Tak co se děje?’’ zeptal se nevrle otec.

,,Vyšetřujeme ublížení na zdraví vašeho syna.’’ promluvil v klidu Law, ale všimla jsem si, že dal ruce v pěst. Takže má co dělat, aby se ovládl. Pomyslela jsem si.

,,Jaké ublížení? Porval se a hold to pro něho nedopadlo dobře.’’ odsekl otec. I já měla co dělat, abych jsem se ovládla. Jediní, kdo byl v klidu byl Yata i Zoro. Nebo se uměli dobře přetvařovat.

,,Podle doktorů ne. Vypadá to na domácí násilí.’’ promluvil tentokrát Yata.

,,Dom…Počkejte, co si tu vymýšlíte? My našeho syna milujeme. Neublížili bychom mu.’’ začal protestovat otec.

,,Ano, to je pravda. Oba ho milujeme.’’ promluvila do ticha tichým hláskem matka.

,,Tak jak nám vysvětlíte modřiny po celém těle vašeho syna?’’ zeptal se stále v klidu Law. Ale jenom hrál, že je v klidu. Ani já jsem v klidu nebyla. Jak jeden z nich může ublížit, tak malého tvorečku? Pomyslela jsem si.

,,Rve se, to je u těchto kluků normální.’’ odsekl otec. Během celého výslechu jsem mlčela a pozorovala ty dva. Bylo tu něco, co mi na tom nesedělo. Jen jsem nevěděla co. Výslech dlouho netrval. Na domácí násilí chyběly zatím důkazy a tím, že oba zapírali, že by své dítě uhodili, nechali jsem to proto být. Zoro celý výslech zapisoval do bloku. Zapsal si, jaké mají povolání oba dva. Jejich jména i adresu.

,,Děkujeme, a na shledanou.’’ rozloučili jsme se a podali si s nimi ruce.

,,Sbohem.’’ rozloučil se otec Gora. Rodiče šli za svým dítětem a my ven z nemocnice k autům.

 

Zastavili jsme se u aut. Pomalu se mi začínalo ulevovat. Ale hrála v tom i jiná role.

,,Sakra! Parchant jeden!’’ ulevil si Law a uhodil pěstí do auta. Lekla jsem se. Tou ranou do auta jsem nečekala.

,,Lawe klid.’’ snažil se Yata uklidnit Lawa.

,,Jo, už je to dobrý.’’ řekl mírně v klidu Law.

,,A příště si bouchej do svého auta.’’ napomenul Yata Lawa.

,,No jo furt.’’ odsekl Law. ,,My jedeme do té firmy a vy do té školky.’’ rozhodl. Yata jenom pokrčil rameny.

,,Zoro, dej jim tu adresu.’’ přikázal Yata Zorovi. Law se podíval do bloku, a poté otevřel auto. Vrátil blok Zorovi a sedl za volant. Já už seděla. Nastartoval a jeli jsme.

 

Chvíli se jelo mlčky. Law se během jízdy docela rychle uklidnil. Oba jsme mlčeli. Po chvíli se na mě Law podíval. Já sledovala dění venku z okýnka.

,,Jane, co se děje?’’ zeptal se mě Law.

,,Nic, co by.’’ odpověděla jsem a podívala jsem se na Lawa.

,,Tak proč jsi v nemocnici byla mimo?’’ zeptal se mě Law

,,To je má věc.’’ odsekla jsem Lawovi.

,,Jsme parťáci, měli bychom si říkat všechno.’’ nedal se odbýt Law.

,,Tohle se tebe opravdu netýká. A mluvit o tom nechci.’’ znovu jsem Lawovi odsekla.

,,Jak myslíš. Stejně mi to řekneš.’’ ušklíbl se Law. Překvapeně jsem se na Lawa podívala. Dál jsme to nerozebírali.

 

Dojeli jsme do té firmy autoskel, kde pracoval otec Gora. Law zaparkoval a oba jsme si vystoupili. Law zamkl auto a šli jsme dovnitř budovy.

 

Vevnitř v budově panoval chaos. Všude kolem dokola pracovali dělníci. Law jednoho dělníka odchytl.

,,Kde najdu vašeho šéfa?’’ zeptal se dělníka Law.

,,V kanceláři.’’ řekl ve spěchu dělník a ukázal nám cestu nahoru. S Lawem jsme se na sebe podívali. Pak jsme vyrazili.

 

Po schodech jsme došli do kanceláře šéfa firmy. Na dveřích stálo: Ředitelna. Law zaklepal na dveře.

,,Dále.’’ ozvalo se zevnitř. Law otevřel dveře a nechal mě vejít, jako první. Pak vstoupil Law. ,,Co by jste rádi?’’ zeptal se ředitel. Law ukázal svůj průkaz.

,,Law Trafalgar, kolegyně Jane Mizuki. Jste šéfem pana Kouty?’’ představil sebe a pak mě Law. Podali jsme si s ředitelem ruce. Ředitel nám nabídl místa naproti němu.

,,Ano, můj nejlepší zaměstnanec.’’ přikývl ředitel. ,,Stalo se mu něco, nebo jeho synovi se přitížilo?’’ zeptal se maličko vystrašeně.

,,Jen se domníváme, že ten chlapec trpí domácím násilím.’’ vysvětlil Law. ,,Jaký je,jako pracovník?’’ zeptal se ředitele.

,,Aha, to je strašné. Ale nemyslím si, že za tím je pan Kouta. Pan Kouta je pracovitý. Nemohu si na něho stěžovat. I kdy…’’zamyslel se ředitel.

,,I když co?’’ zeptala jsem se ředitele.

,,Se svým kolektivem moc dobře nevychází. Dokonce s jedním kolegou se i porval. Ale to neznamená, že bije svého syna. Na dítě by nevztáhl ruku.’’ zastával se ředitel pana Kouty.

,,Ani na ženu?’’ zeptal se Law.

,,Ani na tu ne.’’ souhlasil ředitel.

,,Kvůli čemu se ty dva porvali?’’ zeptala jsem se ředitele.

,,Jeho kolega, pan Makoto měl kecy na jeho ženu. Pan Kouta vybuchl a uhodil ho. Ten si to nenechal líbit a praštil ho taky. Tak vznikla potyčka.’’ dovyprávěl nám celý příběh ředitel.

,,Dobrá, děkujeme.’’ poděkoval Law a postavil se. I já vstala. Oba jsme si podali s ředitelem ruce a odešli jsme. Jeli jsem na komisařství. Nikdo z nás nepromluvil žádné slovo.

 

Yata a Zoro:

 

Ti dva jeli mlčky do školky, kde pracuje Gorova matka. Od ředitelky se dozvěděli, že je pracovitá a svědomitá. Ale že tu byl jeden incident. Kdy paní Koutová uhodila malou holčičku. Vrazila holčičce facku. Naštěstí ji vyhodit nemuseli a ani k soudu nešla. Paní Koutová se omluvila holčičce i rodičům. Ti to přijali. Od té doby bylo zase vše v pořádku. Oba se rozloučili a jeli na komisařství. Tam se se šli s Jane a Lawem.

 

V kanceláři:

 

Všichni jsme se sešli v kanceláři. Yata pro všechny udělal kávu a Zoro objednal čínu.

,,Tak si to shrňme’’ začal mluvit Yata, když Law i Yata řekli, co se dozvěděli z výslechů od ředitel. ,,Takže oba jsou pracovití. Ona vychází s kolektivem, on zase ne. Oba ale měli v práci incident. Tak jak to vidíte?’’ shrnul celou záležitost. Zoro mezitím přinesl čínu pro všechny.

,,Já podezřívám otce. Je to chuligán.’’ oznámil Law. To jsi i ty. Pomyslela jsem si.

,,Já se přikláním k Lawovi.’’ připojil se k názoru Zoro.

,,A co ty Jane?’’ zeptal se mě Yata. Dojedla jsem sousto, než jsem promluvila.

,,Myslím, že za tím vězí ona.’’ promluvila jsem. Všichni se na mě podívali, jestli jsem se nezbláznila.

,,Proč myslíš?’’ zeptal se mě Yata. Podívala jsem se na Yatu.

,,Oba sice v práci měli nějaký ten incident. Jenže on se porval s chlapem. Kdež to ona uhodila dítě. Nevíme co se doopravdy stalo. Nikdo u toho nebyl, ale nikdy nikdo nesmí uhodit dítě, i když zlobí.’’ vysvětlila jsem. Vzala jsem si sousto číny do pusy a poté pokračovala. ,,A po celou tu dobu, co jsme s nimi mluvili v nemocnici, jenom brečela, jako by zpytovala nad tím, co provedla. Podle mě je psychicky nemocná. Chápu, i já bych brečela, stát se to mému dítěti, ale kdyby mě vyslýchala policie, vím bych komunikovala.’’ dodala jsem. Všichni mě pozorně poslouchali.

,,Dobrá teorie. Ještě to dokázat.’’ pochválil mě Yata.

,,Prověřila bych, jestli se už u psychiatra neléčila.’’ navrhla jsem.

,,To ti obstará Zoro. Já s Lawem přivezu paní Koutovou k výslechu, který povedeš ty, Jane.’’ rozhodl Yata.

,,Odkdy rozhoduješ?’’ ozval se Law.

,,Neříkej mi, že s tím nesouhlasíš.’’ podivil se Yata. ,,A neboj u výslechu budeš i ty, jako pojistka.’’ ušklíbl se Yata na Lawa.

,,Souhlasím, jen mě štve, že rozhoduješ i za mě.’’ ušklíbl se Law. Rychle jsme dojedli jídlo. Law s Yatou jeli pro paní Koutovou. Zoro našel a zjistil veškeré informace.

 

Do hodiny přivezl Law s Yatou paní Koutovou. Naštěstí bez manžela. Law se pro mě stavil a Yata odvedl paní Koutovou do výslechové místnosti. Zoro mi dal složku s informacemi, které zjistil o paní Koutové.

 

S Lawem jsme vešli do výslechové místnosti. Za sklem vše viděl a slyšel Yata se Zorem. Složku, kterou mi dal Zoro jsem položila na stůl před sebe. Byla jsem nervózní. Můj první výslech. Ale nedala jsem nic najevo.

,,Paní Koutová, jak se daří synovi?’’ zeptala jsem se paní Koutové.

,,Nic moc. Proč tu  jsem?’’ odpověděla a zeptala se paní Koutová.

,,Protože si chceme s vámi promluvit. O vašem manželovi.’’ začala jsem předstírat, že se zajímáme o jejího manžela, a ne o ní. Jde na to chytře. Pomyslel si Law, aniž by odvrátil zrak od paní Koutové.

,,Co o něm chcete vědět? Nic neprovedl.’’ zastávala se svého muže paní Koutová.

,,Uhodil vás někdy? Nebo vašeho syna?’’ zeptala jsem se ji na její manžela a jeho násilnické sklony. Chvíli mě sledovala, jako bych jsem se zbláznila.

,,Když o tom mluvíte a on tu není, tak ano. Ale mám z něho strach. To on tak ublížil Gorovi.’’ přiznala a souhlasila se mnou paní Koutová. Musela jsem se ovládat. Law si toho všiml a chystal se když tak zasáhnout, kdybych něco nezvládla.

,,Léčil se někdy u psychiatra?’’ dál jsem se v klidu vyptávala.

,,Ne, nechce o tom ani slyšet.’’ odpověděla mi.

,,A vy? Vy jste se léčila?’’ přešla jsem do útoku.

,,Jak to myslíte?’’ nechápala to paní Koutová.

,,Jestli jste i vy navštívili psychiatra. Hlavně po tom incidentu ve školce.’’ řekla jsem stále v klidu, ale tak nějak na ní útočila.

,,Ale to byla nehoda. Jenom to zveličila, ta dívenka.’’ usmála se na nás paní Koutová.

,,Tak co se doopravdy stalo?’’ zeptala jsem se ji.

,,Uklízela jsem věci od malování. Nevěděla jsem, že stojí za mnou, a jak jsem se otáčela, praštila jsem ji. Toť vše.’’ řekla krátkou verzi. Nevěřila jsem jí. Věděla jsem, že lže.  A už jsem nebyla jediná, kdo si to myslel.

,,Ale my máme informace, že když jste porodila syna, tak jste ho odmítala, a psychicky se zhroutila.’’ řekla jsem a otevřela jsem její složku.

,,No a co? To je už dávno za mnou.’’ odsekla mi paní Koutová.

,,To vy mlátíte syna. Vybíjíte si na něm vztek z práce.’’ obvinila jsem ji.

,,Víte, co je to za spratky? Jenom křičí a řvou! Nemají vychování. Ni jiného neumí!’’ rozkřikla se na mě paní Koutová.

,,Zatýkám vás za ublížení na zdraví malého dítěte. Máte právo nevypovídat. A právo na obhájce. Pokud si ho nemůžete dovolit, tak vám bude soudem přidělen. Odveďte ji.’’ řekl Law práva paní Koutové, a nechal ji odvést do cely v poutech. Pak se Law na mě podíval. Chystal se něco říct, ale dovnitř vstoupil Yata a Zoro.

,,Dobrá práce Jane. Teď by jsi měla jít do nemocnice a říct manželovi, co se stalo.’’ usmíval se Yata.

,,Hned jedeme.’’ řekl s úšklebkem Law. Oba jsme opustili výslechovou místnost.

 

Jela jsem s Lawem do nemocnice. Vystoupili jsme a já chtěla jít dovnitř. Když mě v tom Law zastavil.

,,Počkej, chci ti něco říct.’’ řekl Law. Otočila jsem se na něho. ,,Dobrá práce. Za jeden den vyřešit případ se u nováčka nevidí.’’ pochválil mě.

,,Díky a teď pojďme. Chci být co nejdřív doma.’’ požádala jsem Lawa. Ten pokrčil rameny. Pak jsme oba vyrazili za otcem Gora.

 

Pana Koutu jsem našli na jipce. Teda za sklem, a sledoval svého syna. Jeho obličej naznačoval, jak je šťastný. Všimla jsem si s Lawem, že malý Goro se probral.

,,Pane Kouto, můžeme s vámi mluvit?’’ oslovila jsem pana Koutu. Ten se na nás podíval s úsměvem na tváři.

,,Ano, jistě. Zrovna se probral. A kde je moje manželka?’’ chrlil ze sebe pan Kouta.

,,O to jde. Zatkli jsme ji. Přiznala se nám, že to ona mlátí vašeho syna.’’ řekla jsem krutou pravdu panu Koutovi.

,,Tak nakonec se přiznala. Omlouvám se za své chování před tím, ale bál jsem se ji.’’ přiznal se nám. Něco takového jsem tušila. ,,Teď mě omluvte. Chci být u svého syna.’’ omluvil se nám a odešel. S Lawem jsem se na sebe podívali a šli ven.

 

Vyšli jsme před nemocnici. V tom mi zazvonil mobil. Hned jsem hovor zvedla.

,,Prosím,Mizuki.’’ představila jsem se. Poslouchala jsem, co kdo říká na druhém konci. ,,Ano to jsem já.’’ přikývla jsem. V tom jsem zbledla, jako křída. Law si toho hned všiml, který stál u mě. Položila jsem mobila.

,,Jane, co se stalo?’’ zeptal se mě Law. Byla jsem tak bílá a vystrašená, že jsem nebyla schopna promluvit.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.