Anime World CZ/SK - Příběhy

 

Bez zbytečných slov jsme došli k šatnám.

 

„Počkám tu pak na tebe.“ řekl Yoshi, než vešel dovnitř.

„Dobře“ kývla jsem hlavou.

Převlékla jsem se a mp3, kterou jsem si předtím schovala za gumu u trenek, strčila do přední kapsy u tašky.

„Od teď, se mi už bude zase dařit.“ pomyslela jsem si, když jsem ji tam dával.

Protože pomocí hudby, jsem zvládala všechny svoje těžké životní situace.

„Zena donutím, za všechno co mi provedl zaplatit a Yoshimu, musím vynahradit dnešek, ale nejdříve, si musím ujasnit co k němu cítím.“

Ponořená do svých myšlenek, jsem vyšla ven z šatny. Yoshi už tam čekal.

Jen co mě zahlédl, mile se na mě usmál.

I přesto, že jsem ho dnes odmítla, nedal na sobě nic znát. Choval se pořád stejně a já mu za to byla moc vděčná a možná i díky tomu, jsem na něj začala koukat trochu jinak, než jen jako na kamaráda. Když jsem byla zraněna a nebo se bála, objevil se aby mě podpořil a pomohl.

Díky němu jsem i začínala měnit názor na kluky.

„Tak můžeme?“ řekl a čekal na moji odpověď.

„Jo, můžeme.“

Když jsem to dořekla, vyrazili jsme chodbou ze školy ven.

Bylo polojasno a foukal mírný vítr.

Nové listy stromů, se v něm krásně třepotaly a květy sakur byly v plném rozkvětu.

Mlčky jsme šli do kopce, který vedl k mému novému domovu. Každý zabořený do svých myšlenek.

„Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí.“

Snažila jsem se, aspoň periferně zahlédnout vyraz v jeho tváři, ale pramen jeho tmavě hnědých vlasů mi v tom bránil.

Když jsme došli k mému domu, rozloučili jsme se.

„Děkuju, že si mě doprovodil.“ řekla jsem a když jsem stáli tváří v tvář, z pocitu viny jsem uhnula pohledem.

„Nemáš zač. Doufám, že už ti je líp a uvidíme se zítra na tréninku.“

„Určitě přijdu. Dnes půjdu brzo spát, abych na zítřek měla dost síly.“

„To rád slyším, tak zatím a zítra.“

Když to dořekl otočil se k odchodu a ještě zvedl ruku na pozdrav.

„Ahoj“ odpověděla jsem a ještě chvilku jsem koukala na jeho záda, jak mizí v dálce.

 

Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. V domě bylo ticho, tak jsem usoudila, že tu nikdo není.

Vyšla jsem nahoru po schodech, do svého pokoje a tašku hodila na zem vedle postele.

„To byl zas den.“

Najednou někdo zaklepal.

„Ano“ odpověděla jsem a s napětím čekala, kdo vejde.

„Ahoj Mio“ řekl taťka, když vešel dovnitř.

„Ahoj tati, ty už jsi doma?“

„Ano, dnes nám porada skončila dříve. Mio, jen jsem ti chtěl říct, že nás můj šéf, pan Takeshi pozval zítra na večeři, tak si nic na zítra neplánuj, ano?“

„Co že? A musím tam jít?“

„Samozřejmě, že ano. Chce nás tu uvítat a seznámit se s vámi. Už několik let, od smrti své paní, žije sám se svým synem a když slyšel, jak velkou mám rodinu, požádal mě, jestli bychom nechtěli přijít na večeři. Prý se, v tak velkém domě cítí opuštěný a vždy toužil po velké rodině. Navíc si se synem, od smrti své ženy, nerozumí. Napadlo ho, zda by ses s ním nechtěla seznámit, třeba byste si rozuměli a mohly být kamarádi.“

„To sotva, kdo by chtěl takového namyšleného blba za kamaráda.“ pomyslela jsem si, ale nic neřekla.

„Dobře tati, budu s tím počítat.“ a úsměv na mé tváři, byl jen přetvářka, pro vytvoření iluze poslušné dcery.

„To jsem rád.“ když to dořekl, odešel pryč.

„Tak dnes, už to opravdu horší být nemůže.“

Položila jsem hlavu na polštář a všimla si mp3, která vypadla, když jsem hodila tašku na zem. Chvíli jsem na ni koukala a pak se zvedla a sebrala ji.

Strčila jsem si sluchátka do uší a vyhledala svoji oblíbenou skladbu.

Jen co zazněly první tóny, se moje napětí trochu uvolnilo.

Převlékla jsem se a rozhodla se, že využiju volna, co jsem si včera domluvila s mamkou.

Když jsem odcházela z domu, zavolala jsem na taťku, že odcházím.

 

Nevěděla jsem kam půjdu, jen jsem bezmyšlenkovitě střídala nohy a ty mě samy vedly neznámo kam.

Ponořena do svých myšlenek a pocitů, jsem se najednou ocitla na známém místě.

Stála jsem před potokem, za kterým byla vyhlídka.

"Tam jsem poprvé potkala Zena." při té myšlence, jsem se tomu místu chtěla vyhnout.

Rozhodla jsem se nejít po pěšině a vydala se vysokou trávou, podél potoka, nahoru proti proudu.

Nečekala jsem, že to bude takový těžký terén.

Všude byly velké kameny porostlé mechem a větve spadané ze stromů.

Listy kapradí zakrývaly škvíry mezi kameny.

"Sakra!" vykřikla jsem, když jsem si už po páté podvrtla levý kotník.

Tentokrát to bolelo tak, že jsem se skulila k zemi a myslela, že už nedojdu domů.

Zůstala jsem ležet na zemi a z očí se mi rozkutálely slzy.

Bylo to bolestí, která vycházela z mého kotníku, ale i ze zmatených pocitů, které cítila.

Vše se spojilo v jedno a slzy tak nepřestávaly klouzat po mé tváři.

Rozhodla jsem se pláč nepotlačovat a nechala emocím volný průběh.

Brečela jsem tak dlouho, až mi došly slzy a usnula únavou.

 

Najedou, na mou tvář dopadly paprsky slunce a já se cítila o mnoho lépe.

Teplo a světlo, které z něho vycházelo, mě plnilo pocitem štěstí a radosti.

Postavila jsem se a kotník, už mě nebolel.

Na mé levé rameno, náhle dopal malý chomáček z rozkvetlého topolu.

Zvedla jsem hlavu a nevěřila svým očím.

Z nebe začal padat jeden chomáček za druhým a vypadlo to, jako by začalo sněžit uprostřed jara.

Nastavila jsem tvář, těm malým měkoučkým chomáčkům a s roztaženýma rukama, se začala otáčet dokola.

Když už jich bylo tolik, že jsem sotva udělala krok, uvědomila jsem si, že není možné, aby to byla pravda a v tom jsem se pobudila.

Hlavu jsem měla zabořenou mezi přední tlapy velkého bílého tygra, který byl omotaný kolem mě a spokojeně spal.

"To jsi ty? Děkuju." pomyslela jsem si a přitulila se ještě víc.

V tom se i on pobudil a zvedl líně hlavu, aby se ujistil, že jsem stále na svém místě.

"Ty jsi moje slunce." zašeptala jsem si pro sebe a usmála se.

"Celou dobu si mě tu zahříval, viď?" řekla jsem hlasitěji, aby mě slyšel.

"Ani nevíš, jak jsem ráda, že si přišel."

"Dnes jsem měla opravdu špatný den, víš."

Natočil hlavu na stranu a pohlédl na mě tázavým pohledem, jako by mi rozuměl.

 

"Ve škole je jeden kluk, který mě neustále provokuje a dnes mě dokonce donutil, abych ho políbila. Copak, se něco takového dá udělat rozkazem?

Nevím co tím sleduje, ale strašně mě to rozčiluje.

Pokaždé, když ho zahlédnu, vzteky se mi rozbuší srdce a mám sto chutí mu jednu vrazit.

Ale bohužel nemůžu, kdybych to udělala, nikdo by se se mnou ve škole, už nebavil.

Je to školní idol a navíc syn taťkovýho šéfa, tak že by mojí vinnou, mohl táta přijít o práci.

A víš, co je nejhorší?

Pan Takeshi, šéf mého taťky chce, abych se stala kamarádkou jeho syna, toho namyšlenýho blbečka."

Když jsem si to vše znovu uvědomila, slzy jsem měla na krajíčku.

"Chtěla bych tu zůstat s tebou." a než jsem to dořekla znovu se mi rozkutálely po tváři.

Najednou se tygr narovnal a olízl mi obě tváře.

"Fůůůj, co to děláš?" vykřikla jsem a stírala lepkavé sliny ze své tváře.

Posadila jsem se a rukávem si ještě několikrát otřela obličej.

"Co to máš za sliny, vždyť to nejde dolů."

Tygr se postavil na všechny čtyři a upřeně, se na mě podíval.

V tu chvíli jsem se lekla, úplně jsem zapomněla, že o něm nic nevím a ani to, jestli je hodný a ochočený. Předpokládala jsem, že utekl z rezervace pana Takeshiho a proto se nebojí lidí.

Ale, co když tomu tak není.

Pořád na mě upřeně kukal a pak otevřel tlamu a znovu mě olízl.

"Co to děláš?" řekla jsem trochu vyděšeně, ale tygr nepřestal.

Olízl mě znovu a znovu a znovu, dokud mě nesvalil na zem.

"Nééé, přestaň prosím." křičela jsem, protože jsem měla sliny úplně všude.

Dokonce i v puse, protože jsem se musela začít smát, jeho návalu lásky, kterou mi svým olizováním projevil.

"Taky tě miluju, jen už prosím přestaň."

Oba rukávy jsem měla mokré, protože jsem si s nimi kryla obličej, před jeho drsným uslintaným jazykem.

Když přestal, postavila jsem se a sundala mikinu.

"Tak to ti pěkně děkuju." řekla jsem, když jsem zjistila, že mám úplně všechno poslintané.

Jako omluvu, se mi několikrát otřel kolem nohou, až jsem málem znovu spadla na zem.

Když jsme stáli vedle sebe, všimla jsem si, že jeho kohoutek sahá, až k mému pasu.

Pohladila jsem ho po hřbetě a on se prohnul a udělala kočičí hřbet.

Už několikrát jsem viděla kočku se takhle protahovat, ale v jeho podání to bylo nezvyklé.

Jeho mohutné a svalnaté tělo budilo respekt, ale i přesto jsem ho objala kolem krku a znovu zašeptala, "Miluju tě." pak jsem mu dala pusu mezi uši a podrbala ho.

Najednou, se o mě začal zvláštně otírat a já nechápala, co po mě chce.

"Ty chceš, abych si sedla na tvá záda?"

Když jsem to vyslovila přestal a čekal až nasednu.

Nemusel mě dvakrát pobízet, protože poslední jízda na jeho hřbetě, se mi tak moc líbila, že jsem toužila zažít to znovu.

Přehodila jsem přes něj nohu a přitáhla se.

Pevně jsem uchopila srst, mezi jeho lopatkami.

Když ucítil, že dobře sedím, pomalým houpavým krokem vyrazil proti proudu.

Bylo to úžasné cítit živého tvora, jak mě nese na svých zádech.

Vždy jsem toužila projet se na koni, ale kdyby mi někdo řekl, že první na kom pojedu bude tygr, zeptala bych se ho, jestli to má v hlavě v pořádku.

Seděla jsem z příma a kochala se krajinou.

Pořád jsem nemohla uvěřit, jak moc se můj život za poslední týden změnil.

Každý den zde, byl jiný a něčím výjimečný.

Najednou tygr zastavil a pohlédl nahoru.

Stáli jsem pod dvěma balvany, asi dva a půl metru vysokými.

Přes jejich vrcholky přetékala voda, malým vodopádem.

Otočil se na mě a já hned pochopila, co má namysli.

Přitiskla jsem se k jeho zádům, pevně ho objala kolem krku a nohama sevřela jeho boky.

Najednou se přikrčil a já začala pochybovat, zda ten skok ustojím.

Odrazil se, a jako pružina vystřelil vzhůru.

Než jsem se vzpamatovala, byly jsme nahoře.

Rozhlédla jsem se a zdálo se mi, jako by stál ve vzduchu.

Z pravé strany jsme měli třímetrovou propast a z levé strany rozsáhlé jezírko.

Když jsem se podívala před něj, všimla jsem si, že stojí na třiceticentimetrová zídce, které lemuje jezírko. "Počkej vždyť spadneme."

Ze strachu, jsem zabořila hlavu do jeho huňaté srsti a rozhodla se, mu věřit.

 

Jezírko mělo asi sto metrů v průměru a uprostřed byl ostrůvek, na kterém stál starý altánek, porostlý planými růžemi.

Břehy ostrůvků porostly hortenzie, které už dávno přerostly ze svých záhonků a voněly tak intenzivně, že i přes tu vzdálenost, jsem cítila jejich vůni.

Tygr ušel ještě několik metrů a já si všimla zarostlého vchodu.

Bylo vidět, že už tu nikdo delší dobu nebyl a altánek i jeho okolí nikdo neudržuje.

Nasvědčoval tomu i starý, rozpadlý, dřevěný most, kterému vprostřed chybělo několik prken.

"Je to tu nádherné. " zašeptala jsem tygrovi do ucha.

"To je tvoje tajná skrýš?" zeptala jsem se, ale žádnou odpověď, jsem nečekala.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.