Anime World CZ/SK - Příběhy

"Počkat! Cože?! Hamasaki Sachio?!" vyjekla Taji. Byli jsme v jejím pokoji. Její pomocnice byla někde venku, takže nyní byl konečně klid si popovídat. Zrovna si česala své zlaté vlasy. Seděli jsme na posteli a jedli při tom zmrzlinu z domu.

"No a?" pokrčila jsem rameny.

"Hamasaki Sachio je k tvé smůle ten samotářský potížista." vzdychla a zabořila svůj obličej do dlaní.

"Proč je to takový problém?" nechápala jsem ji. Podívala se mi vážně do očí.

"Hamasaki nemá pomocníky z jednoduchého důvodu. Pomocníci slouží aby ti pomáhali. On je bere jako sluhy! Stačí jeden argument, lež, neposlušnost a už si v háji!" vysvětlovala.

"Jak moc v háji?" zděsila jsem se.

"Myslím si, že za svůj pobyt měl tři pomocníky. První s ním nespolupracoval, takže jednou ho našli svázaného u stromu v dívčích šatech. Druhý po něm vyjel a tak skončil v popelnici politý vším možným. A třetí mu zalhal, takže ho později našli prochlazeného ve rybníku jen ve spodním prádle."vyprávěla zcela strašidelným tonem. Těžce jsem polkla. Jen ta představa mě dost děsila.

"Jak to že ho nevyloučili?" napadlo mě.

"Jeho rodiče jsou boháči. Pomáhají téhle škole, takže za to není ani trestaný." pokrčila rameny.

"Aha..." zesmutněla jsem.

"Už teď jsi v háji!" řekla. Nevinně a nechápavě jsem se na ni podívala. "Lžeš mu o svém pohlaví." vyplázla jazyk a zasmála se.

"Taji! Tohle není legrace!" zabručela jsem.

"Je to pravda." poznamenala. Najednou se ozval zvonek označující večerku.

"Za chvíli přijde kontrola. Tak dobrou Nikko-kune." ušklíbla se.

"Dobrou Taji." zamumlala jsem a opustila její pokoj.

Po cestě jsem potkala i její růžovovlasou pomocnici. Šla jsem po studené chodbě plné starých a vzácných obrazů. Kolem mě prošlo pár lidí a pak jsem byla naprosto osamocena. Došla jsem k pokoji na chlapecké straně a otevřela dveře. Už jsem předtím ten pokoj viděla. Pokoj je zařízen do starého stylu ostatně jako celá škola. Dvě postele mezi dveřmi. Jeden pracovní stůl vedle dveří do koupelny a jedno obrovské okno u postele. Zastavila jsem se ve dveří a srdce mi poskočilo. Sachio byl pouze v modrých trenýrkách. Jeho hruď byla odhalena a stékaly po ní kapky křišťálově čisté vody. Na hlavě měl ručník a právě si sušil své černé vlasy. Celá jsem zrudla a podívala se jinam. Nenápadně jsem zavřela a sedla si na svou postel u okna. Sachio mezitím přešel ke své posteli, odhodil ručník a pohodil vlasy. Zdálo se mi, že je tu nějaké dusno... ale topení bylo ledové... Sledovala jsem linie jeho hrudi, která se mohla čím chlubit.

"Na co zíráš?!" zavrčel náhle. Vyděšeně jsem vyjekla ženským hlasem. "Huh? Ty ještě mutuješ?" zvedl obočí a ušklíbl se.

"Ne!" bránila jsem se tentokrát se správným mužským hlasem. "Em...Sachio-senpai?"

"No?" přetáhl si šedé triko přes hlavu a prohrábl si vlasy. Svůdně se na mě podíval a opřel se o postel s pohledem upřeným na mě.

"Slyšela jsem, že jsi měl hodně pomocníků..." nervozně jsem zakašlala.

"Slyšela?!" zbledl náhle.

"Am-Chci říct slyšel." hloupě jsem se zasmála.

"Proč mám pocit, že si hrozně ženský?" dal ruce křížem a věnoval mi spiklenecký pohled. Pak ke mně přistoupil a nahnul se, aby mi byl blíž. Měl svá ústa těsně mého obličej. Srdce mi bušilo jako splašené a tváře se obarvili do rudé. Jeho výjimečná a krásná vůně mi zamotávala hlavu. "Voníš, jak ženská!" obvinil mě a odtáhl se.

"Em-to...Víš, žiji s mámou, sestrou a babičkou...Celý ženský kolektiv mě nakazil." nervozně jsem se usmála. Nevypadal, že by mi moc věřil.

"Ano." přikývl po chvíli.

"Co?" zeptala jsem se.

"Ano, měl jsem hodně pomocníků. Byli to všichni šmejdi!" ušklíbl se. "Pokud si slyšel, co jsem jim provedl, měl bych se být tebou na pozoru." mrkl na mě a vrátil se na svou postel. Zachvěla jsem se a na sucho polkla.

 

Tu noc jsem spala celkem nepohodlně. Měla jsem strach, že při častém obracení spadne paruka. Bože! Sachio-senpai by mě zabil! Snažila jsem se spát v jedné standardní pozici, takže mě ráno boleli záda. Vzbudil nás školní budík na nočním stolku. Jakmile jsem otevřela své slepené řasy, protáhla jsem se. Všechno mě bolelo, ale naštěstí paruka zůstala na místě. To bylo to hlavní! Přetočila jsem se od okna do místnosti. Sachio seděl na posteli a protíral si oči. Pak vstal. "Vstávej, lemro!" zavrčel směrem ke mně a zalezl do koupelny. Rychle jsem vyskočila z postele.Využila jsem situace a sundala si paruku. Prohrábla jsem si vlasy a poškrabala se.

„Říkali, že jejích nesvědí! Debilní obchodníci!“ pronesla jsem naštvaně.

Z koupelny se ozývala tekoucí voda a typický zvuk čištění zubů. Vysvlékl jsem se z pyžama a oblékla se do školní uniformy jak nejrychleji jsem dovedla. Učesala jsem si vlasy do drdolu a schovala je pod parukou. Zívla jsem a opět protáhla se, aby se mi svaly více uvolnily. Napadlo mě, že než se Sachio umyje, že bych si mohla přečíst nějaká pravidla pomocníků. Vytáhla jsem malý letáček a začala študovat. "Pomocníci, musí pomáhat se studiem! Jejich opatrovatelé se o ně musí postarat a provést je školou. Také-."

"Nečti takové kraviny!" zabručel Sachio a vytrhl mi letáček z rukou.

"Ale,-" zaprotestovala jsem.

"Jediné, co budeš dělat je, že budeš dělat, co řeknu! Nic těžkého." roztrhal letáček a útržky vyhodil do vzduchu. Vypadali jako dopadající sněhové vločky. "A také nebudeš odmlouvat!“ nasadil si na své dokonalé tělo školní uniformu.

„Fajn.“ zašeptala jsem a zamířila do koupelny. Opláchla jsem si obličej a vyčistila si zuby. Usmála jsem se do zrcadla a rozběhla se za čekajícím Sachiem. A naše cesta na hodinu mohla začít.

 

Jestli si myslíte, že Sachio jako samotář nebude žádný tyran…tak se mýlíte! Nikdo tak zlomyslný snad neexistuje. Celý den mě zásoboval poznámky, co mám dělat do budoucna. A strašil mě, že budu slaboch týmu. 

Škola byla obrovská. Nejen několik pokojů, učeben hudebních, normálních, přírodovědných, počítačových a chemických, ale taky velká tělocvična, krytý bazén a zahrada. Škola snů, tak tomu říkal moje babička. Při vzpomínce na ni jsem se usmála. Vytrvám tu stejně jako máma, babička a prababička. Je to tradice, kterou nezničím. Profesoři zde byli velmi přísní ale také kvalifikování. Zatím jsem si jejich jména nezapamatovala, víc jsem si všímala spolužáků. Dokonce i hodiny byly rozděleny na chlapecké a dívčí část. S Taji jsem se mohla potkat jen o přestávce, nebo ve volném čase.

První hodina nás čekala matematika. S paní profesorkou Yakushimaru. Byla to roztomilá, blonďatá paní se zelenomodrými oči. Přes klasickou profesorskou uniformu měla růžový svetr a její zvláštní náušnice nepopsatelného tvaru přitahovali pozornost. Byla však velmi laskavá. Uvítala nás v novém roce a celou hodinu si s námi povídala spíše o jiných věcech než o matice. 

Další hodina byla s fyzikem Maruyama. To byl starý, klidný a opatrný pán. Vše dělal velmi pomalu a pečlivě. Hodinu zahájil hned dlouhým výkladem, při kterém si stále čistil sklíčka svých brýlí a hladil svůj knírek. Oči měl malé, že nešlo poznat jakou barvu vlastní. Byl sice již plešatý, knírek měl však šedý.

Před hodinou biologie s paní profesorkou Chiba, mne Sachio poslal pro pití. Vyžádal si speciální horkou čokoládu, kterou dává jen jeden automat. A ten byl na druhé straně budovy. Navíc jsem měla jen pár minut. Tenhle nadlidský úkol jsem se rozhodla splnit a rozběhla se po chodbě. Ruce mi automaticky přidržovali paruku. Běžela jsem jak nejrychleji jsem dovedla. V krku jsem začínala mít vyprahlo a v boku mě nepříjemně bolelo. Doběhla jsem k automatu a s roztřesenou rukou jsem se sotva mincemi trefila. Těžce jsem oddechovala a mezitím, co automat připravoval čokoládu jsem si otírala pot z čela.

„Počkejte! Nechte mě! Hej! Počkat!“ Ozval se nějaký hlas v doprovodu dalších třech. Ohlédla jsem se tím. Kousek ode mě stál stejně vysoký blonďatý kluk s nevinným výrazem. Nad ním stáli mnohem vyšší kluci. Statnější kluci se mu smáli a pořád do něho šťouchali. Odhodlaně jsem se podívala na čokoládu a pak zase na ně. Zatnula jsem pěst a zamířila k nim.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.