Zmrazen v čase - 2. kapitola
Informace:
Pokračování 1. části...
Abych vás uvedl trochu do obrazu, měl bych zmínit pár důležitý detailů. Píše se rok 2520 a právě trávím léto na místě, kde dřív bývala Aljaška. Může to znít jako hrozná nuda, ale přece nemůžu jet na Havaj a zmrazit moře. Takže toto je dobrý kompromis pro všechny živé tvory. Kdybych byl mladší, asi bych něco takového udělal, ale ty časy jsou pryč. Nevím, zda mám být rád nebo ne, ale je to tak určitě lepší. Lidé se za několik posledních staletí vůbec nezměnili. Pořád mezi sebou válčí, takže všechno při starém. Z Aljašky se stálo království, poměrně nedávno, asi před třemi sty lety. Pojmenovali ho Aria, podle jejich první královny. Právě tato královna zachránila svou zemi před zničením a nejen ze stran nepřátel, ale i před vlastním sebezničením. V zemi vládl chaos, lidé se neměli podle čeho řídit, neměli žádné vedení. Zavedla proto nové pravidla a zákony a kupodivu to fungovalo. Samozřejmě s mírnými obměnami ty zákony platí do dnes. V zemi je klid a mír, jak mezi civilním obyvatelstvem, tak i ze strany vztahů s ostatními zeměmi. A proč vám vykládám tohle? To je ještě lepší otázka. Tak za prvé ať se něco dozvíte o historii několika posledních staletí a za druhé proto, že jsem si tuto zemi oblíbil i s jejím obyvatelstvem, zvláště pak královskou rodinu. Trůn tady dědily na rozdíl od jiných monarchií ženy. Vždy prvorozená se stala královnou. Zavedla to tak už první královna a myslím, že z dobrého důvodu. Ne, že by měla něco proti mužům, jen si myslela, že neumí vést a vládnout. A docela s ní souhlasím, v minulosti se většina z nich moc neosvědčila. Bylo tam sice pár vyjímek, ale to zdaleka nestačí na to, aby napravily katastrofy, které napáchaly jejich předchůdci. Každopádně na mě královna udělala dojem. Její dcery, vnučky a vlastně všechny její následovnice si vedly skvěle. Od narození to byly všechno chytré děti. A proto jsem s nimi taky začal trávit hodně času. Staral jsem se o ně, hrál jsem si s nimi. A musím říct, že si vážně nejsem jistý, jestli by bez mé pomoci, všechny přežily. Jejich rod se totiž vyznačuje nezměrnou zvědavostí a odvahou, která je mnohdy už jako děti přivedla do záludných situací, se kterými si většinou neuměli poradit. Opravdu netuším, kolik dětí by se dožilo dospělosti, kdybych je v jednom kuse nehlídal. První syn královny Arii, Alexandr, byl pěkné číslo. Rovné hnědé vlasy mu v jednom kuse padaly do jeho hlubokých černých očí, jedním slovem to byl krasavec. Ve svých třech letech dostal neuvěřitelný nápad. Chtěl se naučit létat. Snažil jsem se upoutat jeho pozornost něčím jiným, dokonce jsem u něj v pokoji vytvořil sněhovou vánici, jediné čeho jsem dosáhl, bylo, že jeho úsilí naučit se létat se ještě prohloubilo. Jeho první pokus dopadl v rámci možností dobře. Byl to skok ze schodů. Těsně předtím než se stačil vydat na tuto sebevražednou misi, jsem ze schodů vytvořil klouzačku, pokryl jsem schody ledem. Nevím, jak to mohl poznat, ale když se dole zastavil, tvářil se, jako by ho někdo podrazil. Proto si svůj druhý pokus promyslel mnohem lépe. Jeho pokoj se nacházel ve třetím poschodí, k mé smůle tam bylo plno oken a pod každým z nich se nacházel hluboký vodní příkop. Voda v něm byla špinavá, zelená a plná odpadků. Nežily tam ani ti nejmenší živočichové, poněvadž by tam nepřežily ani bakterie. Právě do tohoto příkopu se připravoval skočit. Teda ne tak doslova. On se snažil „létat“, ale je jasný, že to mu nemohlo vyjít. Někdo méně bystrý by mohl říct: „Je tam přece voda, tak se mu nemůže nic stát.“ No jo, ale i kdyby si nárazem na hladinu nezlomil vaz, jsou mu tři a opravdu si nejsem jistý, jestli umí tak dobře plavat a nakonec se může zabít pádem na nějakou desku nebo kládu plavající ve vodě. Pomalu, ale jistě jsem začínal šílet, takhle umanuté dítě jsem do té doby ještě neviděl. Rychle se blížil k oknu a já stále nevěděl, co budu dělat. Právě začínal šplhat po židli na okenní parapet, když mě napadl poslední, zoufalý nápad, který by ho mohl zadržet. Dotkl jsem se rukou kliky na okně a ta okamžitě zamrzla. Jakmile ten lumpík zjistil, že tamtudy to nepůjde, vyběhl z pokoje po schodech až do dalšího patra, kde to zkoušel znovu a znovu. Myslel jsem, že ho to po několika minutách omrzí, nebo jsem v to alespoň doufal, ale jeho tvrdohlavost jako by neměla konce. Po několika dlouhých hodinách toho konečně nechal a rozbrečel se. Jeho křik se rozléhal po celém zámku, takže si ho konečně někdo začal všímat. Když se ho ptali, co se mu stalo, řekl: „On mě nechce pustit ven.“ A začal znovu křičet. Jeho chůvy si mezi sebou šuškali a snažili se přijít na to, o čem to mluví. Samozřejmě, že mě nemohli vidět. Nikdo z nich. A právě proto mě překvapilo to, co řekl. Nemohl mě vidět a přece věděl, že tam není sám. Z toho jsem měl takovou radost, že jsem z okna vyskočil sám. Nic v mém dlouhém životě mě snad nepotěšilo víc. Když člověk stráví takovou dobu sám, i když já vlastně nejsem člověk, tak má občas pocit, že se zblázní. Takže toto byla příjemná změna a dalo mi to pocit, že vážně existuju.
Od dob malého prince už uplynulo mnoho desetiletí a já stále dohlížel na malé prince a princezny tohoto rodu. Byly to jediné bytosti, které dokázaly vycítit mou přítomnost. Nevěděl jsem proč, ale nezajímalo mě to. Nejsilnější to bylo u dětí, když dospěli, přestali na mě věřit, ale přesto, když byly v úzkých, na mě mluvili. Nevěřili ve mně, ale bylo cítit, že chtějí. Naneštěstí pro mě jim to jejich rozum nedovoloval a já jim to nevyčítal.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
