Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Policejní akademie

Žiju už čtyři roky v Tokiu. Studovala jsem střední školu, a teď jdu i na vysokou. Na policejní akademii. Rodiče zemřeli při autonehodě, když mi bylo pět let. Starala se o mě babička s dědou. Ve třinácti mi zemřel děda. Od šestnácti žiju v Tokiu. Babička stále žije v Naganu. Nechce se do Tokia stěhovat. Ale jak jen to jde, navštěvuju ji. Studovala jsem obchodní akademii. Teď je mi dvacet let a nastupuju na vysokou školu, policejní akademii, jak jsem už zmínila. Mé jméno je Jane.

 

V šest mi zazvonil na mobilu budík. Protřela jsem si oči a vypla vyzvánění na mobilu. Vstala jsem a šla jsem do sprchy. Po sprše jsem se oblékla do košile a jeansů. Od deseti, podle rozvrhu, mi měla začít má první hodina na vysoké. Naštěstí na vysoké jsme školní uniformu mít nemuseli. Vylezla jsem z koupelny.

,,Jane, dáš si snídani?’’ ozval se z kuchyně dívčí hlas. Byla to má spolu bydlící a nejlepší kamarádka Verča. Známe se od střední školy, a taky od střední školy bydlíme v bytě 1+1 spolu. O nájem se dělíme. Půl na půl. Jenže Verča nastupovala na hereckou vysokou školu.

,,Ano, ráda.’’ ozvala jsem se ze svého pokoje. Připravila jsem si tašku do školy. Ustlala a uklidnila futon, a šla i s taškou do kuchyňky.

 

Sedla jsem si na zem, ke stolku. Verča ještě dodělávala snídani. Ale do pěti minut to bylo hotové. Udělala smažená vajíčka se slaninou.

,,Voní to senzačně.’’ pochválila jsem Verčin výtvor.

,,Díky, ale jsou to jenom vajíčka a slanina.’’ zasmála se Verča. Pak jsme se daly do jídla. Snídaně byla výborná. Když jsme se nasnídaly, udělala jsem nádobí. Svačinu jsem měla už připravenou. Stačilo si ji dát do tašky. Ataky jsem tak učinila.

,,Ahojky Verů a hodně štěstí.’’ popřála jsem Verče a šla se obout.

,,Díky, tobě taky. Ahoj.’’ rozloučila se se mnou Verča. Vzala jsem tašku na záda a vyrazila na autobus.

 

Autobus přijel za dvacet minut. Cesta mi trvala deset minut, protože zastávka byla blízko bydliště, kde jsem bydlela. Autobus přijel a já si nastoupila. Šla jsem úplně dozadu. V autobuse skoro nikdo nebyl. Cesta mi trvala dvě hodiny.

 

Cestou jsem si četla detektivku. Teprve jsem ji začínala číst. Šlo při tom na mě spaní, ale nechtěla jsem zaspat svou zastávku, jak bylo mým zvykem. Po dvou hodinách jsem vystoupila.

 

Škola byla hned u zastávky. Šla jsem ke škole. Nikoho jsem nepoznala, ale jeden chlap mi byl povědomý. Ale nemohla jsem ho nikam zařadit. Škola byla už otevřena, ale přes ten nával studentů se do školy tak snadno dostat nedalo. Ale přesto se mi to nakonec povedlo

 

Vytáhla jsem rozvrh a mapu školy. Měla jsem jít do sektoru C. Byla jsem v sektoru A. V tom do mě někdo vrazit.

,,Promiň…’’ omluvil se mi muž.

,,V pohodě.’’ usmála jsem se na muže.

,,Taky jdeš do sektoru C?’’ zeptal se mě muž.

,,Ano, ty taky?’’ taky jsem se muže zeptala.

,,Jo, můžeme jít spolu.’’ navrhl mi muž. ,,Jinak jsem Zoro Roronoa.’’ představil se mi muž.

,,Jane Mizuki.’’ taky jsem se muži představila. Oba jsme si potřásli rukami. Pak jsme podle mapky vydali najít sektor C.

 

Ten jsme po chvíli našli. Oba jsme našli naši třídu. Šli jsme spolu. Došlo nám, že chodíme na stejný obor.

,,Jaký obor sis vybrala?’’ zeptal se mě Zoro. I když odpověď znal.

,,Kriminalistika. Ty taky, co?’’ odpověděla jsem Zorovi, a taky se ho zeptala.Zoro jenom přikývl hlavou, že jo.

,,Sedneme si vedle sebe?’’ zeptal se mě Zoro.

,,Klidně.’’ souhlasila jsem s úsměvem. Oba jsme si sedli zhruba někam do prostředka.

 

Škola utíkala, jak voda. Se Zorem jsme si našli hned první den pár přátel. Samí chlapi. Byla jsem tam jediná ženská. A taky jsme se dozvěděli, že jeden týden bude škola, a druhý týden praxe. Měli jsem si najít nějakou policejní stanici, blízko našeho bydliště, nebo by škola nám našla sama, ale to by nemuselo být v okolí bydliště. Měli jsem na hledání týden.

 

Po škole jsme jeli se Zorem domů autobusem. Zoro bydlel sice ve středu města, ale tentokrát jsem tam jela taky. Cestou jsem se totiž domluvili, že půjdeme spolu na policejní komisařství, které ve městě bylo.

 

Došli jsme tam. Oba jsme se zastavili na informacích. Byla tam příjemná informátorka.

,,Dobrý den, co by jste potřebovali?’’ zeptala se nás informátorka.

,,Dobrý den. Oba chodíme na policejní akademii a sháníme praxi na komisařství.’’ vzal si slovo Zoro.

,,Hned to bude. Zavolám ředitele.’’ usmála se na nás informátorka. Vzala telefonní sluchátko a volala řediteli. Po chvíli položila sluchátko. ,,Ředitel tu bude hned.’’ oznámila nám s úsměvem. Oba jsme se na sebe podívali a čekali mlčky deset minut. Během té chvíle čekání jsme byli svědky, jak jeden kriminalista, jak hrubě táhl a zachází s podezřelým. Neuhodil ho, to zase ne, ale spíš ho napadal slovně. Nějaký vulgarista. Pomyslela jsem si. Že je to můj budoucí partner a spolu bydlící, jsem nečekala.

,,To vy jste ti studenti?’’ ozval se mužský hlas před námi.

,,Ano.’’ přikývla jsem

,,Pojďte za mnou.’’ vyzval nás ředitel. Se Zorem jsme vyrazili za ředitelem.

 

Ředitel nás svezl výtahem do nejvyššího patra budovy. Šli jsme do jeho kanceláře. Ředitel zasedl za stůl a já se Zorem jsme si sedli naproti řediteli. Hned jsme se Zorem z tašek vyndali vyplněné přihlášky. Ředitel si je hned od nás vzal.

,,Zajímavé. To je poprvé, kdo chce pracovat u nás.’’ zamyslel se ředitel. Se Zorem jsme se na sebe podívali. ,,Beru vás. Teď vám přidělím partnery, kteří vás budou zaučovat. Ze začátku asi budete kancelářské krysy, ale časem se to změní.’’ oznámil nám. Vzal do ruky sluchátko a někomu zavolal. ,,Zavolejte mi Lawa a Yatu.’’ řekl do sluchátka a položil ho. Se Zorem jsme se na sebe podívali ,,Máte ještě čas?’’ zeptal se nás. Oba jsme přikývli, že ano. Opravdu nebylo kam spěchat. Po deseti minutách někdo zaklepal na dveře. ,,Dále.’’ řekl a podíval se ke dveřím. Vešli dva mladí muži. Mezi nimi ten vulgární.

,,Šéfe, děje se něco?’’ zeptal se chlap s červenými vlasy.

,,Chci vám představit vaše nové parťáky. Jane Mizuki a Zora Roronou. Budou jednou za týden chodit sem na praxi. Možná i víc, než jen praxe. Jane, tvým parťákem bude Law Trafalgar a tvým Zoro Yata Misaki.’’ oznámil všem ředitel. ,,Teď hoši proveďte oba dva po budově. Brzy na viděnou.’’ řekl a mně i Zorovi podal připravenou smlouvu. Jako by věděl, že se Zorem se budeme ucházet o tuto práci.

,, Já jsem Yata a to je Law.’’ představil sebe a svého kolegu kolega. Tak já budu s tím vulgárním. Paráda. Proč zrovna já? Ptala jsem se sama sebe.

,,Zoro a to je Jane.’’ představil sebe a pak mě Zoro. Poté jsme si podali rukami. Pak jsme vyrazili na prohlídku budovy.

 

Budova byla, jako bludiště. Samé kanceláře, výslechové místnosti, laboratoře, sklady a archívy. Prohlídka trvala asi půl hodiny. Mluvil jenom Yata. Law mlčel, a já se Zorem jsme jenom poslouchali, co Yata říká. Po prohlídce jsme se rozloučili a šli jsme ven. Yata s Lawem se vrátili do budovy.

 

Venku jsem vydala mobila. Měla jsem tam nepřijatý hovor. Byl od Veči. Hned jsem jí zavolala zpátky. Po chvilkovém vyzvánění to Verča zvedla.

,,Ahoj Verů, promiň, ale teprve teď jdu domů. Co jsi potřebovala?’’ zeptala jsem se Verči. Chvíli jsem ji poslouchala. ,,To je dobrý nápad. Za deset minut jsem tam.’’ řekla jsem a položila hovor. Zoro stál stranou. ,,Mohl si zůstat u mě.’’ usmála jsem se na Zora.

,,Nechtěl jsem poslouchat.’’ vysvětlil mi Zoro.

,,To jsi klidně mohl. Stejně jsem mluvila moc nahlas.’’ usmála jsem se.

,,V pohodě. Radši stojím stranou.’’ usmál se Zoro. ,,Kde přesně bydlíš?’’ zeptal se mě. Řekla jsem mu adresu.

,,Ale jdu vyzvednout spolu bydlící a nejlepší kamarádku v jednom. Nechceš se přidat?’’ navrhla jsem Zorovi.

,,Díky, dneska ne. Mám toho plný kecky.’’ omluvil se Zoro. Poté jsem se rozloučili a každý šel svou cestou.

 

Vyzvedla jsem Verču. Obě jsme si měly  co říct. Já jí řekla o dnešním dni, a pak vyprávěla Verča.

,,Jane, jsem tak šťastná. Hned mi nabídli práci v divadle. Budu studovat a hrát navzájem.’’ měla Verča radost.

,,To ti přeju Verů. To mě čeká na praxi peklo.’’ řekla jsem Verče. A daleko od pravdy jsem nebyla.

,,Co se děje?’’ zeptala se Verča. Řekla jsem jí o Lawovi.

 

Když jsme dorazily na ubytovnu, jak jsme našemu bytu říkaly, čekal tam na mě šok. Před našim bytem stál Law.

,,Konečně jsi tady.’’ řekl nevrle Law. Sledoval mě při tom.

,,Ty ho znáš, Jane?’’ zeptala se mě Verča.

,,Lawe, co ty tu?’’ zeptala jsem se překvapeně. Verče došlo, o koho jde.

,,Nepřečetla sis smlouvu? Budu, jako tvůj parťák i u tebe bydlet.’’ vysvětlil mi Law nevrle. Poté jsem si všimla tašky, která stále vedle něho.

,,COŽE?!’’ vyhrkla jsem ze sebe.

,,Klidně křič ještě víc nahlas. Ať tě slyší celé sídliště.’’ řekl ironicky Law.

,,Pojďme dovnitř.’’ řekla Verča a odemkla byt.

,,Proč zrovna já?’’ zašeptala jsem a jako poslední vstoupila do bytu.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.