Proroctví - 4 kapitola
Informace:
Přeji vám pěkné čtení a omluvte pravděpodobné chyby :D
Aria ležela na svojí posteli a koukala se do stropu. Taky co jiného měla dělat, když dostala od babičky týden zaracha. Už uplynuly dva dny a Aria se už začínala nudit. Nejvíc ji ale vadilo, že nebude moct přijít na Fumičiny narozeniny. Najednou uslyšela ťukání na okno. Podívala se tam a uviděla malého holoubka, co jí zobáčkem ťuká na okno. U krku měl provázkem přivázanou sedmikrásku a u nožky měl připevněný malý lísteček. Aria otevřela okno a malého holoubka pohladila. Opatrně mu sundala lísteček a holoubka pustila dovnitř. Zašla mu pro vodu a hrstku semínek. Potom si sedla na okraj postele a rozmotala lísteček. Už podle písma věděla, že je od Raidona.
„Nejspíš si budeš o mě myslet, že jsem blázen, ale já jsem opravdu nevěděl, jak mám začít tento dopis. Rád bych napsal, že mě mrzí, že jsi kvůli mně, respektive nám, dostala domácí vězení, ale přiznejme si to, kvůli mně to nebylo! Můžeš si za to sama, že jsi se zdržela s Fumiko. Omlouvám se, nemůžeš za to ty, ale ona! Á, jak se mi to krásně píše, že za to může Fumiko. Ale abych jí zase nekřivdil, celé ty dva dny jenom kňourá, že je to její vina a tak dále. Jak tě znám, určitě se trápíš, že nemůžeš přijít na Fumičiny narozeniny. Vlastně je to ten hlavní důvod proč ti píšu. Chtěl jsem ti vyřídit, ať si s tím hlavu nelámeš, mám už plán. Jediné co k tomu potřebuju je, abys za tři dny nechala otevřené okno. To je ode mě vše, doufám, že to můj dopis zvedl alespoň trošku náladu. Raidon“
Po přečtení dopisu se Aria smála od ucha k uchu. Raidon věděl, jak jí zvednout náladu. Aria věděla, že když Raidon píše, že už má plán, tak ten plán určitě má. Proto odepsala na lísteček, že za tři dny okno nechá otevřené a poslala ho zpátky po holoubkovi.
***
„Mami kde je táta.“ Ptal se asi čtyřletý chlapeček svojí maminky.
„Pššt! Buď potichoučku, nebo nás uslyší!“
Maminka pohladila chlapečka po vlasech. Ten na ni upřel své pronikavě zelené oči. Zdědil je po ní, po otci zdědil havraní vlasy. Matka si ho přitáhla blíž k sobě a ještě trošku víc se skrčila. Byli schovaní ve staré místnosti pod stolem. Za dveřmi a za okny byly slyšet nemilosrdné boje.
„Já mám strach. Bojím se o tatínka.“
Malému chlapečkovi začaly téct slzy.
„Neboj se broučku.“ Maminka ho políbila na čelo. „Tatínek bude v pořádku a já se postarám, aby se i tobě nic nestalo.“ Usmála se na něj. Malý chlapeček přikývl.
„Prohledejte každou místnost! A jestli najdete jenom živáčka na místě ho zabíjte!“
V tom muž v červeném hábitě a zářivýma žlutýma očima rozkopl dveře s malým chlapečkem a jeho maminkou.
Raidon v mžiku otevřel oči. Posadil se a rozhlédl se okolo sebe. Byl zpocený od hlavy až k patě. Když se ujistil, že je ve svém pokoji, s úlevou si oddechl. Rukou si sundal svoje zpocené vlasy z čela. Vstal z postele a šel se podívat k oknu. Měl štěstí, holoubek, kterého poslal za Ariou, se vracel zpátky. Pohled na holoubka mu vykouzlil úsměv na rtech. A po přečtení odpovědi Arii, se mu zvedla nálada, že skoro zapomněl na ten sen.
***
Fumiko seděla na okraji postele. Nervózně si točila pramínek vlasů na prst. Jenom tři dny. Povzdechla si. Vzala si do rukou fotku svých rodičů a zadívala se na ní. Hlavně na svého otce. Nyla nervózní, že se s ním má konečnš setkat. Bála se toho. Hlavně se bála toho, co jí řeknou o smrti její matky. Ale při myšlence, že konečně uvidí svého otce, se jí přeci jenom na obličeji objevil nepatrný úsměv.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
