Zmrazen v čase - 1. kapitola
Informace:
Je to fanfikce na Jacka Frosta. On je hlavní postava mého příběhu, který se odehrává ve fantasy světě plném skrytých nadpřirozených bytostí. Užijte si snad příjemné počteníčko...
Vím, bude to znít šíleně, ale v mém světě je šílené všechno. Lidé mi už od dávných dob říkají mráz, led, sníh, plískanice nebo prostě jen studené počasí. Samozřejmě všechna tato označení jsou špatná. Neví, že existuju, i když mám na svědomí vše výše vyjmenované a nejen to. Jsem zodpovědný za mrazivé počasí, štípu děti do uší a nosu, vytvářím náledí, ale to z nějakého důvodu lidi moc netěší. A dělám také nádherné vzory v zimě na promrzlých oknech. To a ještě mnohem víc, ale aby, jste mě pochopili, tak budu muset začít od začátku.
Už to bude osm set let, co na mě naposledy promluvil Měsíc. Ne, nezbláznil jsem se, vážně jsem si myslel, že na mě promluvil Měsíc, ale to je jiný příběh. A hádejte, co mi řekl. Jediná dvě slova, Jack Frost. Jo, tak se jmenuju. Nebo si tak alespoň už osm set let říkám. A proč vám to vykládám? To je dobrá otázka. Sám nevím, asi se potřebuju někomu vypovídat. Vzhledem k tomu, že jsem nesmrtelný, mám toho na vyprávění opravdu hodně. Moje mysl toho zažila už tolik, že by to vystačilo na, no…opravdu hodně lidských životů. Moje první vzpomínka je na zamrzlé jezero. Probral jsem se na jeho břehu a přesto, že mrzlo, mě zima nebyla. Nevěnoval jsem tomu, ale příliš velkou pozornost. Vedle mě ležela na zemi vysoká dřevěná hůl nahoře ohnutá do oblouku. V okamžiku, kdy jsem ji uchopil do ruky, do teď nevím, jak jsem věděl, že to mám udělat, celá zamrzla a pokryla se vrstvou ledu. Od té doby je mojí součástí. Potom se událo, to s tím Měsícem z čehož jsem nebyl vůbec moudrý. Hned poté jsem se vydal do nejbližší vesnice a snažil jsem se zjistit, kde jsem nebo, co tam dělám. Ale zdálo se, že mě každý do jednoho ignoruje. Obrátil jsem se na jednoho malého, asi sedmiletého chlapce, klekl jsem si k němu a snažil jsem se zjistit, kde jsem. Byl pro mě šok, když se rozběhl proti mně. Myslel jsem, že do mě narazí a připravil jsem se na náraz, ale nic z toho se nestalo. Proběhl mnou, jako bych byl vzduch, zvedl se mi z toho žaludek, nejspíš z šoku, než z jiného důvodu, protože jsem si se zděšením uvědomil, že jediné vysvětlení je, že jsem mrtvý a jsem duch. Divné na tom bylo jen to, že jsem si nepamatoval vůbec nic z doby, než jsem se probudil na břehu toho jezera. Napadlo mě, že jsem předtím možná ani neexistoval, že jsem se tu zjevil, jako duch z ničeho nic. Tento nápad jsem zavrhl jako naprostou blbost a do teď jsem nepřišel na žádné rozumné vysvětlení. Teprve postupem času jsem začal, zjišťoval, čeho jsem schopný. Zmrazovat věci jsem se naučil nejrychleji, šlo to lehce. Čeho jsem se dotkl, to se změnilo na kus ledu. Celkem rychle jsem pochopil i to, že umím létat, vlastně ne tak docela, většinou se nechávám unášet větrem, ale i tak. Naučil jsem se přesměrovat svou sílu do hole, která by byla skvělou zbraní, kdybych měl proti komu bojovat. Začátky byly těžké, ale to už bylo dávno. Možná bych se taky mohl zmínit o tom, jaké to pro mě bylo překvapení, když jsem poprvé uviděl svůj odraz v zrcadle. Vlasy jsem měl rozcuchané, což nebylo to nejdivnější, z nějakého důvodu jsem si myslel, že mají mít tmavě hnědou barvu, ale byly sněhově bíle. Moje kůže byla neživě bledá, vypadal jsem jako mramorová socha. Oči jsem měl šedé a ledové. Dokážete si snad představit, jaký to byl pro mě šok, ani v dobrém, ani ve zlém, prostě to bylo jen divný. V tu chvíli jsem věděl, že mi osmnáct zůstane už napořád.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
