Mia - sedmý díl
Informace:
Dnes jen krátce, bohužel nemám tolik času na psaní, kolik bych si ho přála. Ale budu se snažit, co nejdříve přidat další díl. Moc prosím zanechte nějaký komentář, i kdyby byl negativní. Ráda se poučím a pokusím zlepšit :o)
Ještě chvíly jsem přemýšlela, nad jeho chováním a s návratem do tělocvičny jsem hodně otálela.
Jeho neustálé provokace mě rozčilují a nechápu co tím sleduje.
„Mio, jsi tam? Jsi v pořádku?“ ozval se z chodby, hlas Yoshiho.
Seskočila jsem ze záchodové mísy, na které jsem seděla a otevřela dveře od kabinky.
„Jo, jsem v pořádku, hned příjdu!“
„To jsem rád, počkám tu na tebe.“
Když jsem uviděla svůj obličej v zrdcale, zděsila jsem se.
Rychle jsem pustila vodu a opláchla si ho.
„Jak se teď mám chovat k Yoshimu? Chouko měla pravdu, bere to jako rande.“
Znovu jsem začala být nesvá.
„Prostě budu dělat, že se nic z toho nestalo. Rozhovor v klučičí šatně jsem neslyšela a co se týče Yoshiho? Je to kamarád.“
„Je ti dobře“ zeptal se Yoshi znovu, když jsem vyšla ven.
„Jo, jsem v pořádku, něco jsem propásla?“ řekla jsem s úsměvem a tázavým pohledem.
„No, skoro celý trénink.“ odověděl Yoshi.
„Co že?“ Vyděsila jsem se, protože mi přišlo, že jsem tam mohla být, tak patnáct minut.
„Za pět minut je konec tréninku a ty jsi byla celou dobu na záchodě, tak mě trenér poslal, abych zjistil, co se ti stalo?“
„Opravdu jsi v pořádku?“ dodal starostlivě při pohledu na mě.
„Jo“ odpověděla jsem a vydala se chodbou zpět do tělocvičny. Yoshi mě následoval.
„Pokud se ti nechce, nemusíš se mnou dnes chodit ven.“ řekl, když jsem položila ruku na vchodové dveře tělocvičny.
„A nebude ti to vadit? Možná bych dnes opravdu radši zůstala doma.“
„Ne nebude, to je v pořádku.“ usmál se i když bylo vydět, že je zklamaný. „Půjdeme jindy.“ dodal a mrknul na mě.
Dnes by si to se mnou stejně moc neužil, hlavě jsem měla chaos a všechny moje myšlenky směřovaly k někomu jinému.
Když jsme vešli do tělocvičny, trenér zapískla konec zápasu.
Kluci v propocených tričkách s vidinou sprchy, zamířily do šatny. Valily se, jako velká voda a vše co jim stálo v cestě braly sebou, proto jsme s Yoshim rychle uskočili na stranu.
Když jsme zahlédli trenéra jak z dálky gestikuluje, abychom k němu přišly, musely jsme se začít prodírat skrz ten dav.
Yoshi se hned postavil předemně a probíjel mi cestu.
Najednou moje myšlenky na Zena, přerušil pohled na Yoshiho záda.
„Nikdy jsem si nevšimla, že má tak široká ramena.“
Byl jako štít, za kterým jsem se mohla schovat před nebezpečím.
Aniž by si to uvědomil, poskytl mi na malou chvíli pocit klidu a štěstí.
Byla jsem moc ráda, že je se mnou a je můj přítel.
Jeho přítomnost mě uklidňovala a v oblasti žaludku, jsem cítila příjemný hřejivý pocit.
Rázem, ale jako bych dostala facku, když jsem zahlédla Zenovi smaragdové oči v davu, který se valil proti nám.
Rozbušilo se mi srdce a žaludek se mi sevřel.
Můj klid a pocit bezpečí byl pryč.
Stačil pouhý pohled na toho démoního kluka a všechno moje soustředění bylo fuč.
Má nepozornost způsobila to, že jsem Yoshimu přišlálpa botu a stáhla mu ji tak z nohy.
Ten měl co dělat, aby neztratil rovnováhu, a proto aby nespadl, prudce zastvil.
S čímž jsem zase nepočítala já, a vrazila do jeho zad a narazila si nos.
„Promiň, to jsem nechtěla.“ řekla jsem, když se na mě otočil.
„To nevadí a ty jsi v pohodě?“ zeptal se, když viděl, jak si držím nos.
„Jo, já jo. Opravdu mě to moc mrzí.“omluvila jsem se znovu.
V ten moment kolem nás procházel Zen a povrchně, jen koutkem oka na mě pohlédl.
Jeho úšklebek naznačoval, že je spokojený z pocitu, který ve mně vyvolává a jeho nadřazenost se tím jen utvrdila.
Okamžitě jsem obrátila zrak na Yosiho, který je jeho opakem a svou přítomností mě uklidňuje.
Konečně všichni odešly a já s Yoshim stála před trenérem.
„Kde si byla tak dlouho? Říkla jsi, že se hned vrátíš. Stalo se ti něco?“ zptal se trenér.
„Ne, nic se nestalo, jen se mi trochu zamotala hlava, tak jsem se šla opláchnout. Je tu mnohem řidší vzduch, než byl u nás, tak se špatně vyrovnávám s každou malou změnou tlaku.“
„Dobře, ale příště mi to řekneš a někdo tě doprovodí. To by mi tak ještě scházelo, aby si někde omdlela.“ pohlédl na mě káravým, ale chápajícím pohledem. „To je dnes všechno, můžete jít.“
„A Yoshi... myslím. že bylo by dobré, kdyby si ji doprovodil.“ dodal, když už jsme odcházeli.
„Ano, trenére.“ odpověděl a podržel mi dveře.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
