Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Kapitola

Moje oči se vystrašeně upíraly do těch jeho šedých, když mě ti muži odváděly pryč chodbou. Z prava se otevřely dveře, odkud vykoukly jen v trenkách Hiku a Haku. Oba si protíraly oči a ještě zívaly. Překvapeně se dívaly na mě, Gardu a pak na Yumeie. Dál vzadu u schodů v chodbě jsem poznával Georga... Prstem si posunul brýle a pohled upíral do země... Opět jsem se zaměřil na Yumeie... Já nechci, bojím se... Co se mnou udělají. Chci být s ním... Se svým pánem... Ale proč bych měl? Jsem Cat... Tohle je pro mě lepší, Yumei stejně nemůže nic udělat. Je zavázán ke svému rodu, příliš by riskoval. Přesto jsem nemohl zabránit pocitům, které plnily mou hruď. Tolik strachu a bezmoci. Ale byla tu i vděčnost toho, že jsem mohl potkat Yumeie... Aspoň trochu ho poznat a zažít tykovéto pocity, o kterých ani nic nevím... Ukázal mi něco co nikdo jiný ne. Lásku... NA tváři se mi objevil smutný úsměv, když jsem si uvědomil tuto skutečnost. Zamiloval jsem se do muže, lidského tvora... do svého zachránce a teď... pána... Možná to bude tím, že máme to spojení ale něco, nějaký hlásek vzadu mi říkal, že ne... Moje oči se naplnily slzamy a já musel zatnout zuby, abych je nepustil pryč... Ještě naposled jsem pohlédl na Yumeie. Naše pohledy se střetly a já si byl jistý, že to co cítím, není něco obyčejného, je to pro mě něco nepoznaného a strhujícího jako ta největší bouře... Byl jsem si jistý, že ho miluju, tak že mi to trhá hruď... Tak, že mě bolelo, když jsem si to uědomil ve chvíly, kdy už ho neuvidím.... Skutečnost, že s ním nebudu moct být...

Už jsme byly na konci chodby a zabočovaly jsme ke schodům vedoucích dolů, v tu chvilí jsem uviděla zachvění Yumeiova těla a šedé oči proměňujíci se na tvrdou ocel, pak už jsem jen upřel pohled dolů, do hnědého dřeva podlahy... Jenže se naše kroky zastavily. Mě už bylo vše jedno... Připadal jsem si slabý, jako by někdo ze mě vysál život. Ale slova, jež jsem zaslechl, mě přinutila zvednout hlavu.

„Ts, ts, ts... Kampak si myslíte, že berete našeho mazlíčka, pánové?“ ten veselý hlas... Zvedl jsem hlavu a viděl Hika v trenkách jak stoji na prvních schodu, špulí dětským způsobem pusu, jakoby byl nafučený a má vstyčený ukazováček. Nechápavě jsem zamrkal a jeho mrknutí, jež bylo zamířeno na mě, jsem málem nepostřehl. Pak najednou jako blesk Hiku zvedl ruce a zachytil se rukama trámů na stropě, hned na to zvedl svou spodní část děla a jeho šikovné nohy údeřily dva z Gardy do jejich hrudí, až zahekaly a padly na zem. To už ostatní vstyčily své zbraně a mířily je na Hikua. Ten už stál pevně na nohou a nevinně zvedal vzdávajícně ruce.

„Jejda... Já nechtěl..“ řekl na svou obranu.

„Naše matka byla opice víte...“ ozval se lehce hrubší hlas jeho dvojčete. Jakmile se Garda otočila za hlasem, Haku udělal stejný kousek jako Hiku. Čtyři se válely na podlaze a snažily se popadnout dech, mezitím co další dva mě pořád pevně držely a kmitaly mezi dvojčaty pohledem. Nakonec si mě jeden z nich k sobě pevně přitáhl a já ucítil na krku chladivý kov...

„Už se ani jeden z vás nepohne!“ vyhrožoval, když se čepel meče ještě více zakousla do mé kůže.

„Ale, ale... Přece nezničíte to, pro co jste přišly ne?“ říkal Hiku který pomalýmy kroky přešel k Hakuovy, kterého vesele poplácal po rameni.

„Dobrý kousek! Ale já měl lepší...“ dodal triumfálně.

„Hah? Lepší jsem byl já bráško.“ řekl znuděně Haku na obranu a pozvedl obočí.

„Hele... Viděl jsi jak daleko dopadly? To značí, že já byl prostě lepší! Si to přiznej brácha! Jsem mladší a lepší!“ argumentoval dál vesele Hiku.

„Jsi mladší jen o 5 minut... Koukej, tvojí se zvedají, zatím co ti mý, pořád leží.“ pokázal Haku.

„Pffff... To proto, že jsem zaůtočil jako první a 5 minut je o 5 bodů lepší! Navíc ti tojí jsou pěkné padavky...“ trval si pořád na svém Hiku. Já jen překvapeně stál spolu s Gardou a koukaly na ty dva jak si v téhle situaci mění argumenty. Kdybych neměl na krku meč, tak bych se nejspíše začal smát...

„Tak dost vy dva pošukové!“ zahřměl za mnou hlas a já se zachvěl. Dvojčata otráveně na něj pohlédly a sborově zazněl jejich hlas.

„Pošuk říká někomu, že je pošuk... Jak tragické...“ V tu chvíly na ně namířil meč, který jsem měl na krku ale bohužel se hned ocitl zabodnutý ve stěně, vedle něj. Jak? Zastavil se mi dech, když vedle jednoho z Gardy stál Yumei. Jeho oči byly chladné a nebezpečné jako šedé tronádo... Držel v ruce zápěstí toho muže a kroutil ji v nebezpečném směru. Ve chvíly kdyy se stístk okolo mě uvolnil jsem hned využil situace a šel co nejdál od něj. Muž vyděšeně pohlédl na Yumeie a zaskučel.

„Prosím...“ na jeho tváři se jen objevil lehký úsměv...

„Neodpouštím těm, jež se dotknou nečeho, co je mé...“ zazněl jeho chladný hlas a hned na to se mužova ruka plně prohla ve špatném směru. Chodbou zazněl jeho výkřik spolu s velkým lupnutím. Ostatní jež se už sesbíraly ze země, opět na ní skončily ale tentokrát v bezvědomí, pár Yumeivých pěstí k tomu bohatě stačilo. Teď už tu zůstával jen jeden. Který se snažil nenápadně utéct.

„Hej... Pane... N2co jste zapoměl....“ zazněly hlasy dvojčat a muž se otočil. Pak už jeho tělo letělo vzduchem a kutálelo se po schodech dolů, když ho obě dvojčata zaráz pořádně nakopla. Teď měly ruku zdvyženou a přikržovaly si ji u čela jakoby hleděly do dálky.

„Fíííha.... Chtělo to ještě víc... A nebo kdyby byl více plešatější a měl jinak brnění, letěl by lépe....“ mumlal Hiku a Haku jen na něj řesunul pohled a povzdechl si.

„No co je? Je to pravda?!“ dožadoval se odpovědi Hiku a Haku k němu vzedl ruku, dlaní k němu, jakoby tím říkal „Odmítám s tebou mluvit.“. Hiku se podíval nabručeně na ruku, načež se do ní zahryzl a pak rychle šel od svého pobouřeného bratra pryč. Chovají se jako dvě koťata... Napadlo mě, mezití co Hiku šel okolomě a vesel se na mě zazubil.

„Neboj se, my tě nikomu nedáme... Příliš jsi nám přirostl k srdci víš?“ hned na to odcházel do svého pokoje, drbajíc se na svém zadku v modrých trenkách. Haku ten na mě hodil povzbudivý pohleda pak se naprosto klidně odšoural za Hikuem do pokoje. Jakmile se zavřeli dveře, začal se hned z jejich pokoje ozývat hluk.

Já se ocitl ve stínu a obratil jsem pohled před sebe. Stal tam Yumei a starostlivě se na mě díval.

„Hioky....“ zašeptal... To už jsem se roztřásl a vše zadržované co bylo ve mně jsem vypustil. Moje tělo se přitisklo k Yumeiovu, mezitím co jsem svůj mokrý obličej od slz schovával do jeho hrudi, která tišila mé vzlyky. Jeho mohutné ruce mě objaly a ještě více si mě na něj natisklo.

„Shhhh.... Jsem tu... Nedovolím, aby ti ublížily. Ochráním tě. Slíbil jsem ti to a to taky dodržím.“ šeptal Yumei a mezitím mě odváděl do našeho pokoje.

„Musíme si sbalit věci a někam odtuď odjet. Mohou přijet další.“ říkal tiše ale naléhavě. Snažil jsem se uklidnit ale bylo toho na mě tolik...

„P-proč... Yu-Yumei?! Proč jsi to, pr-pro mě udělal? Vždyť jste stejná rasa. Já jsem jen Cat... Riskoval jsi život a taky jsi právě zahodil vše... Pochybuju, že si tohle nechají líbit... Budou tě teď považovat za zradce! Proč jsi to udělal, pro někoho jako jsem já?!“ vzlykal jsem bezmocně a dožadovl se odpovědí. Proč si tolik riskoval, co kdyby se ti něco stalo? Co bych dělal.... Honilo se mi hlavou a můj uslzený pohled se upíral do těch šedých, jakoby naplněné zoufalstvím, strachem a bolestí... Bylo to po prvé co jsem viděl, že by mohl být tk moc zranitelný... Byla to jen chvilka, než se to vše skrylo.

„Protože... Nemohl jsem to tak nechat Hioky... A můj život? Ten nestál za nic, být jen poslušnou hračkou Království. To co jsem měl, nebyl život... Ale... Ty chvilky co....“ snažil se něco říct ale jakoby mu v tom něco bránilo. Jen zavrtěl hlavou a zamračil se.

„To je jedno. Co se stalo se. Je to můj život a sám jsem se rozhodl. A ty by jsi měl přestat brečet a připravit se na rychlý odjezd.“ řekl teď už tvrdším a panovačným hlasem. Jakoby by byl z něčeho podrážděný. No... Nebylo se čemu taky divit.

„Nemůžu přestat! Nechápu to... Nic nechápu...“ proč se tohle děje, prosč se to musí dít, proč jsem se do tebe zamiloval... Co tě trápí? Co mám dělat s tímto pocitem... To vše se mi z hlavy vypařilo, když se Yumeiova horká ústa přitiskla na ty mé vlkhé... Moje slzy přestaly téct, dokonce i ocásek sebou přestal cukat a já jen s očima překvapeně rozšířenýma koukal na Yumeie. Který se lehce oddálil a já pořád mohl cítit jeho horký dech na mých rtech.

„Přestal jsi. A má důvod tě chránit, který potřebuješ... Teď už jsi můj Cat...“ řekl s tajemným a nebezpečným úsměvem, hned na to se obrátil a balil věci. Já tam pořád stal jako přikovaný a snažil se tovstřebat, mezitím co se mi do obličeje hrnula červeň. Yu-Yumei! Amooo....

„Mám tě znovu políbit, abys rozmrznul a nebo se už začnech chystat?“ ozval se pobaveně Yumeiův hlas za mnou a já sebou cukl.

„To-to-to je dobrý! Promiň!“ vykoktal jsem rychle a snažil se neukázat svou tvář, pobral jsem své oblečení a schoval se do vedlejší místnosti, kde jsem se minule koupal. Smích jež jsem zaslechl, se zdál jakoby byl jen v mé hlavě, bohužel jsem neměl odvahu se o tom přesvědčit. Moje srdce splašeně tlouklo, mezitím co jsem se oblékal. A já měl pořád plnou hlavu. Ale už se to aspoň trochu uspořádalo. Nejspíše s Yumeiem a ostaníma budeme někde cestovat... A... Už nastálo jsem Yumeiovým Catem... Při tomto zjištění, mé srdce jakoby plesalo... Uviděl jsem svůj odraz v zrcadle a musel jsem se popleskat po červených tvářích, abchse vzpamatoval. Klid Hioky! Z ničehose nevzrušuj! Vše se to vyřeší! Ale když jsem vešel zase zpět do pokoje, nešlo být v klidu. Yumei sedel na posteli a tašku měl u nohou. Moje oči zaznamenávaly jeho postavu, můj čich jeho tak vábivou vůni... Wah... Opravdu jsem do něj zamilovaý... Chtělo se mi zavrnět ale na to jsem byl dost při smyslech. Je tu teď vážná situace! Není čas myslet na Yumeie! Okřikl jsem se v mysli.

Hned na to do pokoje přišel Hiku a Haku.

„Taaak... Jsme přichystaní. Máme ale špatnou zpravu... Georg a Daren jsou někde v čudu...“ řekl Hiku a Haku jen přikyvoval hlavou. Viděl jsem jak Yumei zatnul zuby a pak si jen povzdechl.

„Teď s tím už nic neuděláme a na jejich honění nemáme čas. Co se týka toho, kam půjdeme...“ zamýšlel se Yumei a skřipal zuby o sebe. Já tam stál a kmital pohledem mezi všema. Všichni tři riskovaly promě život. Zahodily svou budocnoust pro mě. Je načase jim to oplatit... Navíc, Yumei je můj pán...

„Co kdybychom zašli do hlavní vesnice Catů...“ ozval se místností můj hlas a na mě se upřely všechny pohledy.

„U-uhm.... Každý Cat ví, kde je sídlo, rodiště, království našeho rodu... Je-je to tajné ale... Yumei je teď můj pán... Takže je mou povinností ho ochránit a taky.. Tolik jste pro mě riskovaly, chci vám to něják oplatit...“ mumlal jsem tiše a utíkal pohledem do všech možných světových stran. Všichni se na sebe nevěřícně podívaly.

„Nesežerou nás tam? Ne že bych ti nevěřil mazlíčku, ale nechci se stát pochoutkou nějákeho Cata, na to jsem příliš pěknej.“ řekl Hiku a Haku při posledním slově se zakuckal smíchy. Hiku ho spražil pohledem.

„U-uh... To ne... My lidi nejíme. Každý Cat je tam vítán a Catů kteří jsou ve spojení je vzácně, měly bychom tam být vítani. Jen tam musíte opatrně, aby jste někoho neurazily nebo tak... Máme to jiné než lidé.“ vsvětloval jsem a dvojčata přikyvovaly mezitím co Yumei si mě zamyšleně prohlížel. Z toho pohledu misnad musely stát všechny chlupy, jak jsem byl nervózní. Kývaní dvojčet se zarazilo a oba vyhrkly.

„Počkat! Pán? Spojení?! Pane??!?!?!“ jejich pohled e upřel na Yumeie.

„Jo... Hioky je můj Cat...“ řekl v kliduYumei jakoby se nechumelilo a zvedl se z postele.

„Jake? Kde? Kdy?“ ptaly se překvapeně.

„Na to nemáme čas kluci. Stratily jsme už tak dost času. Musíme pohnout.“ řekl vyhýbavě a já cítil Yumeovu hřejivou dlaň a svých zádech.

„Půjdem tedy?“ zeptal se a já se opět chytil do te šeedivé pastni.

„Ano...“

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.