Dvě strany-2.Díl
Informace:
Omlouvám se že to tak dlouho trvalo, ale měla jsem teď starosti se školou. :D
Ještě chci napsat, že hodně z vás psalo, že bych měla rozhodnutí dělat podle sebe. Nebojte se, skončí to tak, jak budu chtít, jen ten děj bude trochu jiný :D
Takže teď tam ještě to rozhodnutí dám, a když napíšete, že se vám to nelíbí, tak tam pak nebude. :D Promiňte, neumím moc vysvětlovat :D
Tak konec kecání :D doufám že se bude líbit :)
Všimla jsem si, jak na mě ostatní koukají a čekají, co řeknu.
,,A co moje máma?“ zeptala jsem se v naději, že ji aspoň odvedou k lékaři.
I když moc nevypadalo, že by to chtěli udělat.
,,Co s ní? Prostě tu zůstane. Tak co, jedeš nebo ne?!“ tentokrát na mě
zařval tak že to slyšela snad naše celá strana. A aniž bych přemýšlela a uvažovala o mojí odpovědi...
,,Ano pojedu.“ špitla jsem.
,,Zítra, přesně v 9 ráno budeš čekat s ostatními u vašeho hlavního skladiště. Přijedou tam pro vás stráže a odvezou do města, neboli na “První stranu“. Jestli příjdeš jen o minutu pozdě, věř, že to bude ten nejhorší den tvého života.“
“První strana“? Musela jsem se potichu uchechtnout. Dříve totiž, než vzniklo tohle město, byla jako první postavená tahle severní strana města, kde bydlíme.
Když to dořekl, zablýsklo se mi v očích, jakoby doufal ať vážně přijdu pozdě.
Koukla jsem se na mámu, která už neplakala, zato vypadala smutně. Snažila se o falešný úsměv ale nepovedlo se jí to.
,,Ano pane. Budu tam včas.“ zatím co jsem držela mámu v náručí a snažila se ji uklidnit, jsem jedním uchem poslouchala. K veliteli totiž přišel někdo další, asi poslíček a něco mu šeptal do ucha. Moc jsem toho neslyšela, ale něco se mi však podařilo zachytit.
,,Pane...máme problémy...ukradli...“ říkal poslíček a mezi tím jen velitel odpovídal „Napravte to... najděte...zabijte...“
Zajímalo mě o co jde. Někdo jim asi něco ukradl.
Když si všimli že se na ně dívám, uklidnili se. Asi si až teď všimli, že se na ně dívá skoro celá druhá strana.
,,Notak, rozchod! Všichni!“ zařval a všichni se rozutekli. Tedy kromě mě a mámy. Podíval se znovu na nás a jen řekl ,,Vy už taky jděte.“ A odcházel s ostatními strážemi pryč.
,,Hej!“ Jako to si snad dělá srandu, jen tak příjde, postřelí moji mámu, a pak zmizí? Jenže jsem zase první mluvila než přemýšlela. Zařvala jsem na velitele! To bude velký průžvih.
,,Ehm... promiňte já jen... jen jsem se chtěla zeptat, jestli by aspoň nemohl někdo ošetřit mámu. My nemáme na doktory peníze.“ Koukla jsem se na něj svýma psíma očima a doufala že to na něj zabere.
Samozdřejmě to nezabralo a on jen řekl ,,To přežije.“ a odešel.
To si dělá srandu? Vážně postřelil moji mámu a pak řekl že to přežije? No v těch podmínkách se kterými žijeme je to složitější a ještě se to zkomplikuje víc když odjedu. Nevěděla jsem co dělat, až mě z mého přemýšlení vytrhl mámin kašel.
,,Mami neboj, uvidíš že nějakého doktora seženeme.“ usmála jsem se na ni.
,,Tyhle falešné úsměvy ti nejdou o nic líp než mě, zlatíčko.“ usmála se teď ona. Nebyl to falešný úsměv, ale úplně čistý. Postřelili ji a já odjedu pryč, ani nevím jestli to tu přežije. Tak proč se sakra usmívá?
,,Pojď mami, půjdeme dovitř.“ opřela se o mě a šli jsme domů.“
Večer:
Byla jsem na střeše našeho dřevěného domku a koukala se na hvězdy. Máma už dávno spala. Tak nějak jsem jí tu ruku ošetřila. Dala jsem jí na to desinfekci z bylinek, které pěstujeme. Bohužel to není tak účinné, jako léky od lékaře. Koukla jsem se na zeď, od které jsme bydlely max. 100 metrů. Byla tak obrovská. I když jsem na ni lezla každý den, dnes se mi zdála mnohem větší. Neuměla jsem si to na “První straně“ představit.
Ráno:
Ráno když jsem vztala, jsem šla zkontrolovat mámu. Ještě spala. Využila jsem toho a začala jsem si chystat jídlo na dnešní cestu. Pak jsem měla chvilku čas, tak jsem se šla ještě postarat o bylinky.
Když jsem se šla kouknout na hodiny, zjistila jsem, že už je půl třetí odpoledne. Sakra, ve tři tam mám být. A od našeho domu to není zase tak blízko.
Běžela jsem za mamkou, která už byla vzhůru. ,,Mami, už budu muset jít, jinak to nestihnu.“ Máma se jen usmála. ,,Neboj zlatíčko, já to zvládnu.“
,,Tak já teda půjdu. Ahoj mami.“ objala jsem ji. Vyšla jsem z domu když bylo třičtvrtě na tři. Sakra já to snad nestihnu. Běžela jsem nejrychleji jak jsem jen mohla. Když jsem doběhla na určené místo, všichni ostatní co pojedou se mnou, už tam byli.
,,Jdeš pozdě.“ zasmála se jedna holka. ,,Ale neboj, ještě nepřijeli.“
,,Uf...už jsem si myslela, že to nestihnu.“ podívala jsem se na ni. Když jsem si ji prohlížela, zjistila jsem, že je nejspíš stejně stará jako já, má dlouhé černé vlasy. Vypadala úplně nadšeně že tam jede.
,,Jsem Aiko.“ představila se mi. ,,Aiko Otsuyu.“
,,Hiroko Nagatsuka.“ usmála jsem se.
,,Znáš tu někoho, Hiroko?“ zeptala se mě. ,,Já totiž ne.“
,,Ne, neznám.“ moc jsem se tu s lidmi nebavila. Myslím, že skoro nikdo se tu s nikým nebavil. Každý den jsme měli tolik práce, že na to ani nebyl čas.
,,Tak to tu můžeme být spolu.“ začala se usmívat a čekala až odpovím ano.
,,Jasně, proč ne.“ taky jsem se usmála.
Už jsme viděli, jak pro nás jedou. Když zastavili, vyšlo hodně stráží a s nimi i velitel. Jenže když vylézal, zakopl a spadl. Pokusila jsem se nesmát nahlas a to i ostatní. Rychle se zvedl, jakoby se to nikdy nestalo. Aiko se začala smát jak vyšinutá. To ale neměla dělat. Velitel se na ni otočil a začal jí nadávat.
,,Co si to dovoluješ?! Neboj on tě ten smích přejde.“ jen co to dořekl, vytáhl svoji zbraň a namířil na Aiko.
,,Ne, prosím!“ málem začala brečet.
-
Zastat se Aiko
-
Nic nedělat
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
