Anime World CZ/SK - Příběhy

„Mio, kde si byla tak dlouho a jak si to jako představuješ?“

Spustila na mě mamka, jen co jsem otevřela dveře.

„Moc se omlouvám. Byla jsem se projít dole ve městě a potkala jsem spolužačku. Chtěla mi trochu ukázat město a já zapomněla na čas.

Slibuji, že už se to nebude víckrát opakovat.“ a pokorně jsem sklonila hlavu.

 

„To doufám a za trest, dnes umyješ nádobí.“ řekla mamka přísně a šla sklidit ze stolu.

 

Bez odmlouvání, jsem splnila ten večer vše, o co mě mamka požádala. Do postele jsem se dostala kolem desáté a sotva se držela na nohou. „Myslím, že zítra vynechám běhání.“ Z posledních sil jsem se osprchovala a vyčistila zuby. Do postele jsem spadla, jako kámen na dno rybníka a spala až do rána.

 

Probudilo mě sluníčko, které svítilo skrz okno na moji postel. „To už je ráno?“

Protáhla jsem ztuhlé tělo a posadila se.

Celé mě bolelo a stěží jsem se ustrojila, vyčistila si zuby a šla se nasnídat.

V kuchyni jsem potkala mamku, ta si zrovna vařila první kávu.

 

„Mami? Já dnes s vámi nepojedu autem. Nebyla jsem ráno běhat, tak se chci aspoň projít, nevadí?“

 

„Ne, nevadí. Ale, ještě se tě chci na něco zeptat, co se včera stalo ve škole? Volala mi tvoje třídní a říkala, že jsi dostala míčem do obličeje. Někdo tě tam šikanuje?“

 

„Ne, nešikanuje, byla to jen nehoda při fotbale. Mohli jsme vyhrát, ale nakonec někdo vykopl míč na naši půlku a já chtěla soupeři zabránit, aby dal gól a tak jsem se mu postavila do rány, to je celé. Vždyť mě znáš.“ ušklíbla jsem se. „Nikdo za nic nemohl. Byla to jen nešťastná souhra náhod, o nic nešlo.“

 

„Mio, Mio .... Ty jsi měla být kluk a přitom jsi tak krásné děvče, ale ty modřiny a škrábance na tvém těle. Kde jsem udělala chybu?“

Povzdechla si mamka a napila se z hrnku.

 

Vzala jsem si mléčnou rýži z ledničky a sedla si k ní, ke stolu. „Mami?“

 

„Ano?“ Odpověděla, ale její oči stále přejížděly po řádcích písemných prací, které zrovna opravovala.

 

„Jeden kamarád mě včera, pozval ven. Nevadilo by, kdybych dnes zůstala o trošku déle venku?

Samozřejmě, že než půjdu, budu mít hotové úkoly. Slibuji.“

 

Mamčin upřený pohled mě trochu vyděsil.

„Samozřejmě že nevadilo, jen běž.“ řekla, když se probrala a usmála se.

 

Zajímalo by mě, co se ji honilo hlavou, ale vypadá spokojeně.

Což je podezřelé, neměla by být spíš vystrašená, že jde její dcera ven s klukem?

„A jak se ten hoch jmenuje?“

„Yoshi Yamata.“

„Aha, no … dobře.“ řekla trochu překvapeně, jako když čekala jinou odpověď.

„Promiň, už budu muset jít.“ Řekla jsem a zvedla se, hodila kelímek do koše a spěchala ke dveřím.

Neměla jsem čas zjišťovat, koho měla na mysli.

 

Vzala jsem si sako z věšáku a ještě za chůze jsem si ho oblékala.

„Dnes bude krásný den“ pomyslela jsem si, když mi slunce zasvítilo do tváře.

S pocitem dobré nálady jsem vyrazila z kopce dolů.

Kousek před zkratkou, mě začalo předjíždět auto.

Uhnula jsem se na stranu a čekala až projede.

Když projíždělo kolem mě, najednou zastavilo a u zadních dveří sjelo okénko dolů.

Seděl tam Zen.

„O co mu jde?“ pomyslela jsem si.

Nesmím se hlavně nechat vyprovokovat. Šla jsem dál a dělala, jako by nic.

„Ty mě ignoruješ? Jak myslíš, chtěl jsem být pouze galantní a nabídnout ti odvoz a vrátit tohle.“

Natáhl ruku a v ní držel moji MP3. Už jsem po ni chtěla sáhnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslela.

„Můžeš si ji nechat, už ji nepotřebuju.“ řekla jsem s úsměvem a snažila se vypadat, že jsem nad věcí.

Ale vůbec ho to nerozhodilo, jen řekl „ Když myslíš?“ a strčil si ji do kapsy u saka.

Ani nepozdravil, dal znamení hlavou řidiči a ten přidal plyn.

„Ten ..... " vzteky jsem zaťala ruce v pěst. "Nejradši bych mu jednu vrazila a řekla, že není o nic víc, než mi ostatní. A MP3 se rozhodně nevzdám.“

 

Když jsem vešla do třídy, už tam seděl obklopen několika dívkami.

Některé jsem ani nepoznala, asi byly z jiných tříd.

S naprostým klidem a nezájmem jsem prošla kolem něj.

 

„Dobré ráno Mio.“ řekla rozzářená Chouko.

„Dobré ráno Chouko.“ odpověděla jsem a posadila se.

 

Chouko se ke mně naklonila a zašeptala.

„Na co se tě včera Yoshi ptal? Cestou domů, jsem se to z něj snažila dostat, ale nic mi neřekl. Jsem kamarádi už od školky a říkali jsem si vždycky všechno, ale poslední dobou, se chová nějak divně, nezdá se ti?" řekla s ustaraným výrazem.

Jako bych mohla vědět, jak se choval dřív.

„Zeptal se mě, jestli s ním nechci jít dnes ven a že mi to tady trochu ukáže.“

„A co jsi mu řekla?“

„Že budu ráda. Pořád se tu nevyznám. Nechceš jít s námi? Určitě by mu to nevadilo.“

„To si nemyslím, pozval jen tebe a mě o tom schválně neřekl. Asi se mu líbíš.“

„Moment, ty si myslíš, že je to něco jako rande?“ řekla jsem nechápavě a byla v šoku.

„Ano“

„To je nesmysl, Yoshi je …..“

„Dobré ráno Yoshi.“ řekla jsem s úsměvem, protože právě vešel do třídy.

„Dobré ráno Mio.“ řekl s úsměvem od ucha k uchu.

„Dobré ráno Chouko.“ a taky se na ni usmál, ale úsměv věnovaný Chouko, byl jiný než ten, co věnoval mě.

„Dobré ráno“ odpověděla mu Chouko a dělala, jako by ji zas až tak nezajímalo, že právě přišel.

 

Dnes škola utíkala celkem rychle a nic zvláštního se nedělo.

Jen Chouko, mi přišla nějaká zamlklá.

Pořád mi vrtalo hlavou co se stalo, že je tak smutná.

Chtěla jsem se ji zeptat při obědě, ale bohužel se nenaskytla ta správná chvíle a navíc se pořád kolem nás motal Yoshi.

Než jsem se probrala, bylo po vyučování.

Když jsem šli k šatnám, Chouko najednou řekla.

„Mio, já dnes musím dřív domu, tak se bohužel nemůžu podívat, jak hraješ. Moc se za to omlouvám.“

„To nevadí, podíváš se příště.“ řekla jsem s úsměvem a dělala, jako bych si nevšimla její špatné nálady. „Tak ahoj.“

„Ahoj“ odpověděla a její ducha nepřítomné tělo, odkráčelo domů.

 

Převlékla jsem se v dívčí šatně a zamířila do tělocvičny na trénink.
Opět jsme ho zahájili během na zahřátí a pokračovali zdokonalováním přihrávek ve dvojicích.

Zen si mě od ranního incidentu nevšímal, za to Yoshi ze mě nespustil oči.

„Nebo si to jen namlouvám? Kdyby o tom ráno Chouko nemluvila, vůbec by mě nenapadlo, že se můžu Yosihimu líbit. Vždy mi přišlo, že je jen zdvořilý.“

Trenér zapískal a řekl ať se rozdělíme na dva týmy.

Počkala jsem, až se rozdělíme a zůstala na lavičce.

Když zápas začal, poprosila jsem trenéra jestli si můžu odskočit.

„Dobře, ale dělej, a´t si hned zpátky.“ řekl otráveně a oči při tom nespustil z hřiště.

„Jistě, hned budu zpátky.“

Koukla jsem na hřiště, abych se ujistila ,že je Zen v poli.

Zrovna dostal přihrávku a naplno se věnoval hře.

Na nic jsem nečekala a spěchala na záchod.

Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem nezahlédla.

Místo na záchod jsem zamířila do klučičí šatny.

Chvilku jsem poslouchala, jestli není nikdo uvnitř a pak pomalu otevřela dveře.

„Která skřínka, je asi Zena?“ a rychlosti jsem začala prohledávat kapsy u sak.

„Tak kde jsi?“ řekla jsem nervózně, když jsem prohledávala kapsy u dvanáctého saka.

Zabořila jsem ruku do pravé kapsy u třináctého a nahmatala drátek.

„Mám tě!“ zaradovala jsem se.

I přes špatný pocit, že jsem v klučičích šatnách a dělám něco zakázaného, jsem pocítila úlevu, že mám svou MP3 zpátky.

„Teď už mě nebude mít čím vydírat!“ pomyslela jsem si a s pocitem úlevy a štěstí, se otočila ke dveřím.

Najednou vzal někdo za kliku.

Vyděsila jsem se, že mě tu uvidí a bezmyšlenkovitě se schovala do Zenovi skříňky.

Byly slyšet kroky a mohlo jich být, tak šest nebo sedm, když ustaly.

Sotva jsem dýchala a modlila se, aby mě tu nikdo nenašel.

V tom, ale dvířka skříňky někdo otevřel a mě na pár vteřin oslepilo světlo.

Když mé panenky zaostřily, uviděla jsem toho, koho jsem chtěla vidět nejmíň, ….Zena.

„Ale, ale .... chytil jsem zlodějku.“ řekl s naprosto vážným výrazem a já nevěděla, co si o tom myslet.

„Nic jsem neukradla, jen si beru zpátky, co je moje.“ řekla jsem naštvaně, ale stejně se mu podařilo ve mně vyvolat pocit vinny.

„No, uvidíme, co na to řekne trenér, když mu řeknu, že jsem tě načapal v klučičí šatně.

A jak budou asi reagovat tvoji rodiče, až se to dozví.“ upřeným pohledem na mě koukal a já nevěděla na co myslí.

Měla jsem nepříjemný pocit a srdce mi bušilo rozrušením, ke všemu ten stísněný prostor ve skříňce.

Chtěla jsem vylézt a utéct, ale jako by to tušil, položil ruku na její okraj.

Jeho chladný a povýšený postoj, se rázem změnil.

Vypadal jako démon.

Jindy chladné tajemné smaragdové oči, teď hořely jako plamínky, skrz uhlově černou ofinu a široký úsměv, nevěštil nic dobrého.

„Nikomu nic neřeknu pod jednou podmínkou.“

Trochu se ke mně naklonil a řekl „Když mě teď a tady políbíš“

„To neudělám!“ vykřikla jsem okamžitě. „Co si o sobě myslí?“

„Dobrá jak chceš. Trenére.....?“zakřičel a já natáhla ruku, abych mu zakryla ústa.

Když jsem ucítila teplo jeho rtů na své dlani a představila si, jak je líbám, zčervenala jsem.

Okamžitě jsem ji dala pryč a otočila hlavu.

Usmál se jako by měl radost, že mě přivádí do rozpaků.

„Za deset minut nás začnou hledat, tak si to rychle rozmysly.“

Z chodby se začaly ozývat hlasy kluků, kteří šli do šatny.

Vyděšeně jsem zvedla oči a zoufale pohlédla na Zena.

„Nesmí mě tu nikdo vidět, co mám dělat.“ pomyslela jsem si a on, aniž bych to vyslovila zavřel dvířka u skříňky.

Zhluboka jsem vydechla.

„

Zene?“ řekl povědomý hlas, že by to byl Yoshi?

„Co tu děláš?“ řekl někdo další, jehož hlas jsem nepoznala.

„Slyšel si to? Yoshi pozval tu novou, dneska ven. To je borec, zná ji dva dny a už s ní jde na rande.“

„Nech toho Daichi.“ řekl Yoshi podrážděně.

„Řekl jsem ti, ať to nikomu neříkáš.“

Modlila jsem se, aby teď hlavně Zen neotevřel skříňku.

„Gratuluji Yoshi.“ řekl klidným nezúčastněným hlasem Zen.

„Děkuju.“ odpověděl Yoshi a bylo poznat, že má radost ze Zenova uznání.

„Mám je!“ řekl Daichi, když vytáhl chrániče z batohu.

„Máme na tebe počkat?“ zeptal se Yoshi Zena.

„Ne nemusíte, ještě si musím napustit vodu do láhve, hned za vámi přijdu.“

Když to řekl, bylo slyšet jen bouchnutí dveří a v šatně opět nastal klid.

Opět jsem měla ten nepříjemný pocit a čekala, kdy Zen otevře dvířka u skříňky.

Uběhlo několik vteřin a nic se nedělo. Zatlačila jsem rukou na dvířka a nic.

„Zene?“ zavolala jsem, že by nakonec přeci jen odešel s nimi?

„Zene, jsi tam?“ zavolala jsem znovu, ale když nepřišla žádná odpověď, rozhodla jsem se zatlačit do dvířek ramenem.

Sotva jsem se dvířek dotkla, otevřeli se a já vypadla ven, přímo do Zenovi náruče.

„Už jsi se rozhodla?“ řekl naštvaným hlasem.

„Já,....“ a při pohledu do jeho rozzuřených očí, jsem nevydala ani hlásku.

„Tak jak?“ přitiskl mě ke skříňce a dlaně položil na dvířka skříněk vedle mých ramen, aby mi dal najevo, že nemá smysl utíkat.

Vyděšená z jeho nátlaku, jsem jen kývla hlavou, že to udělám.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči.

Pomalu jsem se k němu naklonila a políbila.

Jeho rty byly jemné a teplé, jako by nepatřili tomu děsivému člověku, který tu přede mnou stál.

Ze slabé vůně hortenzií, smíchané s vůní potu, moje tělo začínalo šílet.

Opřela jsem svá zápěstí o jeho hrudník a snažila se ho odstrčit, ale marně.

Čím více jsem ho tlačila od sebe, on se tlačil na mě.

Chytil mě za zápěstí a dal ruce nad hlavu, abych se nemohla bránit.

Po chvilce přetahování jsem to vzdala, protože i přes můj výcvik aikida, byl mnohem silnější a já neměla šanci na úspěch.

Když to ucítil, přestal i jeho nátlak a ještě jednou jemně a něžně políbil mé rty.

Pootevřela jsem oči a když se naše pohledy střetly, celá jsem zrudla.

Sklopila jsem hlavu a doufala, že to nebude komentovat.

Celé moje tělo hořelo a já nebyla schopna racionálního uvažování.

Pustil mé ruce a položil mi dlaň na rozpálenou tvář a zvedl hlavu.

„Nepřeju si, aby si šla ven s Yoshim.“ opět měl svůj přísný a povýšený pohled.

Pevně jsem sevřela mp3 v ruce a řekla. „Splnila jsem co si chtěl. A to s kým půjdu ven, je moje věc a ty, mi do toho nebudeš mluvit.“

Nečekala jsem na odpověď, odstrčila ho do sebe a vyběhla ven na chodbu.

Přemýšlela jsem kam se schovám, než se uklidním.

Nakonec jsem zaběhla na dívčí záchody a zavřela se v kabince.

„Co to mělo znamenat? A co znamenal ten jeho pohled, když mě líbal?"

Ještě dlouho, jsem měla před očima jeho krásnou tvář s něžným pohledem, který udělal při druhém polibku.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.