Anime World CZ/SK - Příběhy

7. Rozchod

Co jsme se rozpadli jako přátelé se nic nedařilo. Skoro nikdo s nikým nemluvil. Jenom já, Law, Verča a Zoro. Ostatní se distancovali. Slyšela jsem, že zbytek se zhoršil i ve škole. Každý den jsem přemýšlela, jak nás dát zase dohromady. Poprvé jsem měla nějaké přátele a kvůli lásce jsem je ztratila. A to jsem nechtěla. Došla jsem k závěru, že možná by se Frau připojil k nám, kdybych nebyla s Lawem. Při této vzpomínce jsem se rozbrečela. Naštěstí jsem byla doma sama. Táta někde na služební cestě. Law se mi snažil několikrát dovolat, ale nebrala jsem mu to. Chtěla jsem přemýšlet. Věděla jsem, že tím udělám hroznou chybu, ale jednat jsem musela a chtěla to nějak urovnat. Došla jsem ke smutnému závěru, že s Lawem se na další den rozejdu. Své plány jsem nikomu neřekla. Ani Verče ne. To bych měla vyřešeného Fraua, který by se eventuálně mohl vrátit, jenže co Ichi a Shizu? To jsem nevěděla. Ale nechtěla jsem, aby Verča trpěla jako já, tak jsem jí tento návrh nenavrhla. Viděla jsem na její tváři úsměv, radost a štěstí. I Zoro tak vypadal, a aby kvůli mému nápadu trpěli i oni dva, tak to teda ne. Stačí, že budu trpět já. Celou noc jsem nespala. Brečela jsem, ale byla rozhodnuta to udělat.

 

Ráno jsem vypadala jak oteklá a rozbrečená zrůda. Šla jsem pod studenou sprchu. Po sprše jsem se oblékla do školní uniformy. Na snídani jsem neměla náladu. Jenom jsem si udělala čaj. Poté jsem vyrazila do školy.

 

Jela jsem metrem se Zorem. Když mě viděl ubrečenou zděsil se. Ale na nic se neptal. Nejspíš proto, že jsem byla myšlenkami jinde. Takže jsem ho nevnímala, co mi říká. Šli jsme mlčky na metro a po pěti stanicích jsme vystoupili. Tam na nás čekal Law a Verča.

,,Jan…’’ nedokázal ze sebe víc dostat Law. I Verča na mě zírala jak z jara.

,,Lawe...potřebuju s tebou mluvit……’’ byla jsem rozhodnuta mu to říct hned.

 

Šli jsme do nejbližšího parku. Sedli jsme si na lavičku. Zoro s Verčou si to zamířili ke škole. Seděli jsme na lavičce a zatím nikdo neřekl ani slovo. Celá jsem se chvěla. Měla jsem strach. Nechtěla jsem o Lawa přijít. Má jediná láska, ale chtěla jsem, aby se aspoň Frau vrátil. Chtěla jsem, aby jsme byli správná parta, jako předtím.

,,Janey….Co se děje?’’ zeptal se po chvíli ticha Law. Cítila jsem jeho pohled, jak mě pozoruje.

,,Chci...chci se s tebou rozejít.’’ dostala jsem ze sebe. Potlačovala jsem slzy. Nechtěla jsem, aby mě Law vidět brečet. Aby pochopil, že o myslím vážně. Smrtelně vážně. Chvíli panovalo ticho. Law mě stále pozorovat mlčky. ,,Promiň, ale nemiluju tě, tak jak bych jsem s přála.’’ dořekla jsem to, co jsem chtěla.

,,J...Janey, ale já tě miluju. Je v tom někdo jiný?’’ zeptal se Law, který nakonec ze sebe dostal nějaké to slovo.

,,Ne, není. Nemyslím na tebe tak jak bych měla. Netluče mi srdce, jak by mělo. Kdybych byla zamilovaná, tak bych to věděla a byla si jistá. Ale teď je to jiné.’’ lhala jsem o sto šest. ,,Promiň. Teď jedu domů, musím se vyspat.’’ řekla jsem a vstala jsem. Law mě chytil za ruku.

,,Nevzdám se tě. I když mě nemiluješ, jak mi tu tvrdíš, tak se tě nevzdám. Dneska tě omluvím ve škole, ale budu tě jinak pronásledovat, dokud neřekneš pravdu.’’ oznámil mi Law. Pak mě pustil. Já odešla na metro.

 

Když jsem dorazila na metro, tak mi po tvářích tekly slzy. Bylo mi mizerně. Rozešla jsem se s tím nejlepším člověkem na světě. Milovala jsem ho a bolelo mě srdce, ale udělat jsem to musela. Jiné východisko jsem neviděla. Nastoupila jsem na metro. Jak jsem byla zabraná v myšlenkách na ty krásné chvíli trávené s Lawem a slzy mi tekly proudem, málem jsem zapomněla vystoupit na správné zastávce. Naštěstí jsem si to uvědomila včas.

 

Šla jsem domů. Táta naštěstí byl na služebce, tak o tomto výpadku neměl ani potuchy. Sice jsem nevěděla, jak to vyřešit s omluvenkou, ale to byla maličkost. A aby to nebylo málo, cestou z metra domů jsem narazila na matku.

,,J...Jane? Ty nemáš školu?’’ oslovila mě matka. ,,Co se ti stalo?’’ zděsila se, když mě viděla ubrečenou.

,,N...nic. Není mi jenom dobře.’’ odsekla jsem matce. Chtěla jsem odejít, ale chytila mě za ruku. Otočila jsem se na ni. ,,Pusť mě.’’ trochu jsem zvýšila hlas. Hned mě pustila.

,,Co se stalo? Není ti zle, to poznám.’’ nedala se odbýt matka.

,,Jak to můžeš vědět? Celých 13. let ses o mě nestarala a teď jo? Na to je už moc pozdě.’’ odsekla jsem matce. Ranila jsem její city, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Za dnešek už podruhé. Jenže u matky mi to bylo jedno. Naštěstí mě nechala odejít domů.

 

Vstoupila jsem do vily. Hned jsem hodila tašku na zem a běžela do svého pokoje. Tam jsem se rozbrečela na celé kolo. Litovala jsem toho. Hlavně, jsem stále slyšela Lawova slova, že se mě nikdy nevzdá. Chtělo se mi za Lawem běžet, skočit mu kolem krku a omluvit se, ale nemohla jsem to udělat. Nikam se mi chtělo, ale věděla jsem, že by mi dva dny neprošly, nebýt ve škole. Stačí, že jsem zdrhla jak malá dneska. V tom mi zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej. Bylo to neznámé číslo. Ignorovala jsem to. Hlad jsem měla, ale nechtělo se mi jíst. Ale abych nezemřela, tak jsem si šla udělat aspoň bylinkový čaj na uklidnění. Už jsem nebrečela. Už jsem neměla co. Odnesla jsem si hotový čaj do pokoje. Mobil mi vyzváněl. Když jsem se podívala na displej, byl to Frau. Hovor jsem zvedla.

,,Ahoj, slyšel jsem, že ses rozešla s Lawem, co tě  k tomu vedlo?’’ zeptal se Frau na rovinu.

,,Ahoj, nemiluju ho.’’ zalhala jsem.

,,Nejsi dobrá lhářka. Co za tím vězí?’’ chtěl vědět pravdu Frau.

,,Promiň, ale nechci o tom mluvit.’’ řekla jsem nakonec, ale celou pravdu ne.

,,Dobrá. Zítra po škole zajdem na kavčo a promluvíme si.’’ řekl Frau, co má se mnou v plánu. Chtěla jsem Fraua odmítnout, ale ten zavěsil. Chtělo se mi stále brečet, ale už to nešlo. Ani nevím jak, ale povedlo se mi usnout.

 

Vzbudil mě domovní zvonek. Podívala jsem se kolik je hodiny. Bylo pět hodin odpoledne. Vylezla jsem z postele a šla jsem otevřít dveře. V nich stála Verča se Zorem.

,,Janey...můžeme dál?’’ zeptala se mě Verča. Aniž bych něco řekla, tak jsem ustoupila a pustila je dál.

,,Dáte si něco k pití?’’ zeptala jsem se těch dvou. Oba chtěli čaj. Já si došla do pokoje pro svůj bylinkový studený čaj a dala dělat dva čerstvé čaje. Když vše bylo hotové, tak jsme chvíli mlčky seděli na gauči. Byl tak velký, že jsme se tam vešli všichni tři.

,,Janey….chceš o tom mluvit?’’ zeptala se Verča. Toužila jsem to někomu říct. I Verče, ale nechtěla jsem začínat. Místo odpovědi jsem se znova rozbrečela. Verča mě objala, která seděla uprostřed. ,,Co se děje, Janey?’’ zeptala se na jinou otázku.

,,M...Musela jsem to udělat.’’ dostala jsem ze sebe.

,,Proč?’’ chtěl vědět Zoro. Byl v klidu, jenom bylo znát, že je zmatený.

,,Chci vše vrátit do starých kolejí. Chci, aby se všichni vrátili a byli jsme přátelé jako dřív. Přátelé na život a na smrt. Proto nechci chodit s nikým.’’ vysvětlila jsem mezi vzlyky. Verča mě objala.

,,To i já, ale nerozejdu se kvůli tomu se Zorem. Na něco přijdeme. Neboj.’’ utěšovala mě Verča.

,,A jak? Frau odešel a porval se s Lawem. Ichi i Shizu odešli.’’ stále jsem brečela.

,,Oni se porvali?’’ podivila se Verča. Nikdo to nevěděl. Jenom jsem přikývla hlavou na souhlas.

,,Tak to je ten důvod rozchodu?’’ zeptal se Zoro.

,,Ne úplně. O tom to rozhodnutí přemýšlím dost dlouho.’’ dostala jsem ze sebe.

,,Proč si mi nic neřekla?’’ zeptala se Verča.

,,Nechtěla jsem tě do toho zatahovat. Stejně by si mi to chtěla rozmluvit.’’ vysvětlila jsem Verče i Zorovi.

,,To si piš. Je vidět, že ho miluješ, tak proč to kazit? A něco vymyslíme a budeme všichni spolu zase.’’ utěšovala mě stále Verča.

,,Tím si jistá nejsem.’’ zapochybovala jsem.

,,Uvidíš, vše dopadne dobře.’’ řekl Zoro a položil svou ruku na má záda. Přešel totiž ke mně, aby i on mohl dát ruku k dílu a utěšit mě.

,,Díky, zítra se mnou chce mluvit Frau. Chce vědět pravý důvod rozchodu s Lawem.’’ řekla jsem těm dvěma o rozhovoru s Frauem.

,,Řekni mu pravdu. Jako teď ty nám.’’ poradil mi Zoro.

,,A Lawovi to taky řekni. Všichni čtyři na něco přijdeme.’’ dodala Verča.

,,Já ti nevím.’’ pochybovala jsem.

,,Neboj se. Vše se urovná. Stačí jenom věřit. I já stále věřím, že to bude jako dřív.’’ ujišťovala mě Verča.

,,Ale na rozchodu si stojím a Lawovi nic říkat nebudu.’’ trvala jsem si na svém.

,,Ale to děláš chybu. Budete tím trpět oba dva.’’  řekl Zoro.

,,Vím, nejsem z toho nadšená, ale za svým rozhodnutím si stojím’’ trvala jsem si na svém. Pak jsme o tom už nemluvili. Verča musela už domů. Bylo osm hodin. Zoro trval na svém, že ji doprovodí. Zase jsem byla sama. Umyla jsem nádobí a šla pod sprchu. Dala jsem si studenou. Potřebovala jsem se nějak zchladit. Pak jsem si zalezla do postele. Ale měla jsem neklidné spaní. Ráno když jsem se probudila, tak jsem se potila a byla mi zároveň zima. Nohy se mi podlamovali. Zjistila jsem, že nejspíš musím mít teplotu. Stejně jsem vylezla z postele, oblékla jsem se. Nějak jsem si udělala čaj. Když jsem byla připravena, tak jsem zamkla domů a zamkla i vrátka. Zoro na mě už čekal. Já sotva pletla nohama. A obyčejná chřipka to nebyla.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.