Last ,,Good bye" - Brzké ráno
Informace:
Tak tady máte pokračování povídky "Last ,,Good bye"".
Přeji krásné počtení :)
Za pravopisné chyby a překliky se předem omlouvám
,, Máš rád koně ? " hned jak to dodal, uslyšel jsem lámání větví a nepravidené ofrkávání. Jen jsem se zasmál. Jak černý hřebec, který splýval s temnoutou noci, zastavil před jeho pánem. Zachránce mě vysadil do sedla. ,, Předkloň se a lehni si… " nasadil si můj batoh a já učinil jak řekl.
,, Půjdeme dlouhou cestu" jak to dořekl. Zavřel jsem oči a vnímal jsem pohyby mohutného zvířete podebnou.
Cesta byla snad nekonečná. Měsíc před námi dělal krásnou cestu světla, bylo tím pádem velmi snadné dostat se z lesa na cestu, kudy šla výprava tupých volů - Templářů. Abych pravdu řekl, tak jsem v sedle mohutného koně i usnul. I když jsem byl na mohutném zvířeti, které bylo vedeno úplně neznámím člověkem, má důvěřivost těmto dvoum dovolila zavřít oči, a nechat tlo aspoň trohu posílit.
Cítil jsem se jako znovuzrozen. Sedl jsem si vzpřímeně do hnědého koženého sedla které pod mojí váhou mírně provrzalo.
,, Dobré ráno Templáři" uslyšel jsem známí hlas, který byl stále přitlumen látkovou maskou. Do této doby jsem neměl ale odvahu se na mého zachránce podívat. Taky, neměl jsem žádnou možnost. Ale, ale teď mi možnost podívat se na mého zachánce stále rostla a rostla…
,, Kdo jsi ? " sebejistě jsem se sebe vyhrkl anižbych pozdravil či poděkoval za záchranu. V tom okamžiku mě tady ty "zbytečnosti" nenapadly. Jediné, co mě zajímalo, a co se mi celou dobu honilo hlavou, bylo to, kdo je můj zachránce, a proč zachránil takového mezka.
Neodpovídal.
,, Tss…" sykl jsem a odvrátil jsem pohled na bok.
,, Jak vás mohu alespoň oslovovat ?" Má tvář stále vypadala, jako kdyby se dívala na druhou sranu lesa, avšak koutkem oka jsem ho sledoval. Jak klidně šel vedle svého koně. Byl velmi vysoký, hádal jsem odhadem alespoň o dvě hlavy mojí výšky (Marcova výška je cca 180cm).
Najednou zvedl mohutnou ruku a já se prudce otočil z domněnkou, že mi to řekne. Avšak si pouze nadhozením spravil můj kožený batoh. Všiml jsem si jedné, pro mě celké věci.
,, Hele, kde mám své zbraně ?!" Vyjekl jsem a též málem sletěch ze sedla. Zachránce se otočil aby se též podíval na kožený batoh na jeho zádech. Doufal jsem, že uvidím aspoň jeho oči… Ale bohužel, měl na sobě kapuci tak velkou, že mu zakrývala z půlky i obličej.
,, Hmm… To bych taky rád věděl" Zasmál se a vrátil pohled zpět, jako kdyby se nic nestalo.
,, Ale … Moje zbraně !" Nechápavě jsem dělal různá gesta rukama ve vzduhu. Zachránce se začal hlasitě smát. Překřížil jsem ruce na prsou jako gesto, že jsem naštvaný, ale on, jak se smíchem chytal za masku a pomalu se začínal dusit, mě donutilo, abych se uvolnil. Začal jsem se též smát a náš smích trval dlouho.
Po chvíli hlasitého smání, a různého "koketování" jsme zastavili.
,, Tady si chvíli odpočineme… Kůň už nemůže … A mé nohy též už nechcou poslouchat…" dovedl koně ke stromu a za otěžě ho uvázal za jednu haluz stromu.
Poté, co ho zachránce uvázal, mohl jsem slézt z koně. Když se jedna noha dotkla země mírně jsem se zakolébal z důvodu přesezených nohou. Bohužel jsem ale neudržel rovnováhu a mé težké tělo se sneslo k zemi. Zase. Zkončl jsem na tvrdé zemi a odnesl to můj zadek. ,, Tss" sykl jsem pod slabým nárazem. Zachránce jen oddělal pozornost z jídla v mém koženém batohu a trhavými pohyby se podíval, jak sedím na trvdé zemi.
,, Panebože, co to děláš Templáři ?!" Zasmál se hlubokým smíchem.
Obrátil jsem oči v sloup a drze jsem sykl :
,, Raději mi pomozte vstát …" a nastavil jsem ruku do vzduchu čekajíc, že to zachránce pochopí, a že mi půjde pomoct vstát.
Místo toho se uvelebyl na jedé kládě nedaleko mě. Se smíchem se přehraboval v koženém baťohu.
Mlaskl jsem a přimhouřil oči od znechucení.
,,Hele, nech toho a pojď se raději najíst Templáři !" zvolal ještě s pozůstatkem smíchu v hlase. Pousmál jsem se a otočil se na něj.
,,Ano" odpověděl jsem rychlostí světla a vyšvihl jsem se na horu. Úplně jsem zapomněl, že mám na sobě těžkou výzbroj která mi chránila celé tělo. Na očkovém brněnjí jsem měl přehozenou bílou látku s velkým, čeveným křížem na přední straně. Kolem pasu mi šel kožený, hnědý pásek na kterém mám povolně pověšené pozdro na dýku. Na kolenou mám zlaté pokolení (nebo spíše bych to popsala jako zlaté chrániče kolenou, budiš). Zbytek nohou mi hrání vysoké, kožené hnědé boty které mi končí až pod koleny. Na obou předloktí jsem měl malé štíty též s čeveným křížem. Na klíčních kostí se mi spojoval zlatý třmen (viz.obrázek pro představu:http://www.wpep.estranky.cz/img/original/3/408043_275944695802643_271056359624810_726133_41275621_n.jpg), který mi držel v zadu pláčť tancující do větru.
Přišel jsem téměř s tanečním krokem k zachránci a sedl si kousek od něj.
,, Na, Templáři" podal mi kus chlepa a salám. Měch dal mezi nás, abychom si mohli samovolně upíjet.
,, Děkuji Pane" vyjelo se mě. Zachránce se zase hlasitě zasmál. Sledoval jsem jak se látková maska pod náporem vzduhu zvedá, a zase se vrací na své místo.
Dřívější noc se pomalu začala probouzet v brzké ráno, a nás osvítilo slunce které převzalo nadvládnu nad oblohou místo měsíce. Sledoval jsem, jak mého zachránce mohu najedou celého zahlédout.
Najednou se přede mnou objevoval nový člověk. Z temného přízraku tu byl najednou-
,, Asasín ?!" vytřeštil jsem slzící oči od dušení které mi způsobilo takové nehorázné překvapení.
,,Neblbni Temláři, ještě se mi tady udusíš…" začal mě plácat do zad aby pomohl kousku chleba ven z krku.
Utřel jsem si rukavicí ústa a znovu jsem se na něj otočil s nechápavým, mírně zmateným pohledem.
,, Ale proč si zachránil templáře ?" Mé oči tikaly ze strany na stranu a upřeně sledovaly neznámou osobu před sebou.
,, Sám nevím …" Řekl, a byl chvilku klid.
Ukousl si kus chleba. Stále jsem ho upřeně sledoval, neviděl jsem přes okraj kapuce na jeho tvář, jen to, jak si dává chléb k ústům.
Najednou však položil chleba vedle sebe a stáhl si kapuci z hlavy.
Černou, látkovou masku už měl dávno sundanou, ale i tak byl na svou identitu velmi opatrný. Najednou se mi všal ale ukázal. Žasl jsem.
Pod kapucí se skrývaly tmavě hnědé, až černé, husté, na krátko ostříhané vlasy. Pleť měl mírně tmavší, vypadal spíše na španěla. Otočil se na mě obličejem. Měl velmi ostrý, povýšenecký pohled. Vypadal, jako by všemu rozumněl, jako kdyby vládl celému světu… A on to věděl. Měl jasné, zelené oči, které mě pomalu probodávaly na skrz. Měl hurté, černé obočí. S kterým pomalu pohyboval, vypadalo jakoby měl tiki… bylo to celkem vtipné.
Uprostřed obličeje se táhl velký, trochu křivější nos. Asi od bitky. Měl na něm i menší jízvu, které se táhla přes šířku jeho nosu.
Neměl žádné vousy, byl velmi pečlivě oholen. Jeho polootevřená ústa byly protáhlé, koutky měl nízko usazené, proto to vypadalo, že se mračí, přestože byl celý uvolněn. Jeho lícní kosti byly mírně vidět, a nad nimi začínaly trošu větší uši. Na obou měl černé náušnice.
Jeho mohutné, svalnaté tělo bylo zahaleno v typické asasínském "kostýmu" (viz. Pro přestavu obrázek: https://www.google.cz/search?hl=cs&site=imghp&tbm=isch&source=hp&biw=1366&bih=667&q=assassins+creed&oq=assass&gs_l=img.3.0.0l10.1130.3599.0.4753.8.4.1.3.3.0.122.425.0j4.4.0....0...1ac.1.64.img..0.8.432...0i10.Ga3-whRP3Us#hl=cs&tbm=isch&q=assassin%27s+creed+unity+arno&imgrc=lsahW2tUTyIS6M%3A)
,, Než se představím, nechme Tepláře" máchl kolem sebe rukou, jako gesto, že mi předává "velení".
,,Ehmmm…" Mírně jsem se začervenal, a poté jsem se hrdě vyprsil.
,, Jmenuji se Marc Eztonio a je mi dvacet pět let…" Sjel jsem pohledem po asasínovi. Dal mi gesto hustým, černým obočím, ať pokračuji. Tak jsem tedy pokračoval.
,, Pocházím z malé, chudé francozské vesnice jménem
Oradour-sur-Glane (vesnice existuje, je ale rozmetená. Roku 1944 byl ve vesnici zpáchán válečný zločin německými vojsky. Bylo zabito 642 civilistů… Pro zvědavé :D ), ale potom jsem byl přiřazen k teplářům, jak bylo ve vůli mého otce." Protáhl jsem se a vydal prazvláštní pazvuky. ,
,, A teď vy." nahodil jsem šibalský úsměv, protože se konečně dozvím něco o svém zachránci. Velmi, velmi pohledném zachránci…
Opřel jsem se lokty o kolena a položil hlavu do dlaní, pak jsem ho jen upřeně sledoval.
,, No …" Zakašlal jsi. Jeho hlas bez žádné zábrany, jako byla dosut lásková maska zněl velmi hluboce a sebejistě. Velmi příjemný hlas.
,, Jmenuji se Caleb Antalër García" prokřupal si, asi nervozitou, kluby na prstech a pokračoval.
,, Je mi 33 let …" stále si pohrával s klouny u prstů …
Svůj výraz měl upřený do jednoho malého kamínku, co měl před sebou. Byl o dost starší, ale že by na to vypadal… Ani náhodu. Myslel jsem si že bude o max tři roky starší.
Nu inu, co se dá dělat, vzhled klame (a to si pamatujte moji milovaní :D ).
,, Pocházím z jížní ameriky, sem do francie jsem se dostal lodí na otroky, kde mě a mojí rodiny stranportovali obchodníci s bílím masem…" v jeho tváři probíhaly všelijaké pocity. Hněv, smutek, pobavení.
,, Oh …" Sedl jsem si teď normálně bez podepření rukou, a můj pohled ho stále sledoval.
Zasmál se. ,, A to je asi všechno co je o mě asi zajímavé". Ale nebyla to pravda, chtěl mi toho říct víc, já to chtěl i slyšet. Ale než jsem stačil namítnout, a vyjádřit svůj názor. Zvedl se z klády a šel ke koni.
,, Chvíli si zde uděláme tábor… Chci se prospat" odepl z mohutého koně deku, která byla přivázaná koženým řemenem u sedla. Hodil deku mým směrem.
,, Na." a začal sundávat koni sedlo.
,, Děkuji Pane…" roztáhl jsem deku.
Caleb se pousmál, a když měl práci se sedlem hotovou. Vrátil se k našemu provizornímu tábořišti, aby si též oddechl od dlouhé, náročné cesty.
,, Vy nechcete pane ?" zeptal jsem se, jestli by nechtěl deku.
Rukou naznačil pohyb, že je to v pohodě, že si mám deku nechat. Nasadil si kapuci a zalehl do vlhké, zarosené, zelené trávy. Přímo na čerstvé sluneční paprsky.
Za pár minut jsem z jeho strany slyšel jen pravidelné oddechování.
Musel být velice unaven. Usmál jsem se a zakryl jsem se dekou. Opřel jsem se o klád kde jsme ještě před chvílí seděli.
Usnul jsem.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
