Last ,, Good bye" - Zachránce
Informace:
Tady máte první kapitolu příběhu "Last ,,Good bye"". Za pravopisné chyby, nebo překliky se hluboce omlouvám, ale snad tam žádné nebudou, protože to mělo celkem dost kontrol :D ...
Jen upozorňuji, že tento příběh je s Yaoi tématikou, a že se zde můžou objevit slova a scény pro 15-18+
Snad se Vám bude první kapitola líbit :)
Psal se rok 1217 kdy se uskutečnila pátá křížová výprava. Náš cíl byl, zaútočit na mocenské centrum dynastie Ajúbovců v Egyptě.
Mé tělo mrzlo na kost. Už jsem nemohl dál pokračovat ve výpravě. Mé tělo se bezvládně sneslo k zemi. Neměl jsem sílu vůbec držet oči otevřené. Studený vítr zimní noci mě hladil po červených tvářích.
Chce se mi spát. V hlavě mi zní už jen tiché houkání nočních ptáků, šumnění v korunách stromů, které na mě vrhaly stíny, a nedolovaly projít jedinému paprsku světla bíléhoúplňkového měsíce.
Citím jak mé tělo začíná splývat se zemí.
Už přichází. Už přichází můj konec …
,,Ne, ještě ne." poslední co uslyším před úplným zatměním.
Ucítil jsem něčí ruce na mých ramenech. Mírně jsem otevřel oči, abych aspoň trochu uviděl, doufaje toho, mého zachránce. Avšak těžká ocelová helma mi bránila ve veškeré snaze.
Jmenuji se Marc Eztonio a je mi 25 let. U templářů jsem od stvých osmnáctých let. A právě mě někdo zachtaňuje před hroznou smrtí - vyčerpání a umrznutí.
Mé smysly však ještě slabě fungovaly a cítil jsem tak jemné doteky mého zachránce. Najdenou jsem však ucítil silné trhnutí. Zem se podemnou začla pohybovat. Nebo jsem se začal bohybovat já ?
Má hlava přepadla bezvláně na moji hruď. Nátlak kombinace težké helmy a silného trhnutí způsobylo to, že jsem se tvrdě uděřil do svých kolen.
Zachránce mě táhnul asi do lesa. Ucítil jsem totiž na svém látkovém přehozu vlchčí povrch než byl na louce. Položil mě na měkký, ale vlhý mech. Cosik zamrumlal ohledně toho jak jsem težký. Přiblížil se ke mně a já ucítil náhlé teplo cizího těla. Sundal mi težkou ocelovou helmu z hlavy. Byla to náhlá úleva které jsem se nemohl nabažit. Pootevřel jsem násilně mé unvené oči a naklonil pomalu hlavu, avšak zachránce mi odepřel další pochyby svou velkou dlaní. Uviděl jsem rozmazanou postavu, jak klečí vedle mého bezvládného těla. Naznačil jsem ústy, že chci něco říct, ale byl jsem vyčerpaný, žíznivý a hladový. ,, Neboj…" řekl zachránce asi přes látkovou masku, jeho hlas nebyl totiž moc slyšet. Volnou rukou mi zkontroloval tep na krku. Teplo jaké z něho sálalo mě uklidňovalo, a dávalo mi najevo, že jsem v bezpečí.
Když zjistil, že mám sice nepravidený tep, ale žiju, pamalu sundal ruku z mého krku. Tou druhou mi však stále přidržoval hlavu. ,, Máš na louce ještě nějaké věci ?" pobídl mě slovy k otevření očí. ,, A-Ano …" řekl jsem polohlasem. ,, M-Mám tam … zbraň … d-dvě zbraně…" Bylo pro mě težké mluvit…
,, Víc nic tam nemáš ? " mírně cukl rukou kterou mi podpíral hlavu, abych zůsta při vědomí, a hlavně s ním mluvil.
,, J-Já … Nevím …" naklonil jsem hlavu a víc se ponořil do jeho velké dlně.
,, Dobře tedy Templáři" řekl hlubokým, sebejistým hlasem.
,, Zajdu pro tvé věci na louku…" dodal. Hned jak to dořekl, tak učinil. Hbytě se zvedl a podíval se na mě. Ležel jsem nehybně na vlhkém mechu, který mi dělal měkkou podložku. Můj bílí, látkový přehoz s velkým červeným křížem na přední straně zářil ve tmě jako ten nejčisčí sních. Mé unavené oči ho upřeně sledovaly. Do té chvíle, než se oba naše pohledy podkaly. Rychle ucukl, a vydal se jako ten nejtižší a nejtemnější přízrak zpět na louku. Můj pohled zůstal na jeho cestě kam šel, když se ale však za pár minut úplně vytratil, obrátil jsem svůj zrak na koruny stromů. Zavřel jsem oči a nechal jsem hladit studený vítr mou zmrzlou tvář…
,, Templáři " uslyšel jsem zase tlumený hlas látkovou maskou. Přiotevřel jsem oči jako důkaz, že žiju.
,, Mám ty tvé věci, Templáři" Sundal si látkovou masku, aby mu šlo více rozumnět. Stejně mu v halence tmy nešlo vidět do tváře, takže to bylo stále jako s maskou.
,, Máš tady měch s voudou, nějaký chléb a kus salámu…" dodal, přičapl si ke mně a začal se přehrabovat v mém hnědém koženém batohu.
Vytáhl měch s vodou a batoh položil vedle sebe. Podepřel mi hlavu levou rukou a druhou mi přiložil měch ke rtům. Začal jsem divoce pít.
Zachránce se zasmál a oddělal mi měch ode rtů. Hned jsem se na něj podíval, že chci ještě pít. Zachránce se však jsem usmíval a řekl:
,, Tam kam pojedem, budeš mít času na pití dost " usmál se, zavřel měch s vedou a dal ho zpět do koženého batohu. Ruku, kterou mi podpíral hlavu jemně oddělal. Přiložil si prsty ke rtům a zapískal. Vytřeštil jsem oči.
,, V-Vždyť nás … prozdradíš nás !" udělal jsem prudký pohyb, abych mu zakryl ústa, ale místo toho z toho vyšlo, že jsem se únavou,a nezvládnutí takového pohybu, který potřeboval hodně energie na něj zřítil. Zachránce jen zamumral a dodal:
,, Sakra, neboj se ! Tvá skupina je už dávno za hrancemi lesa!" jednou rukou mě obejmul a druhou šmátral po batohu.
Měl velmi vypracovené, mohutné tělo. Měl velká, vypracovaná ramena, dělali mi příjemné místo, kde jsem mohl ponořit hlavu. Jeho tělesné teplo bylo ukliňující. Volnýma rukama, které jsem měl volně zpuštěné kolem sebe jsem objal jeho mohutný hrudník. Cítil jsem na uchu, které jsem měl u jeho tváře, jak se pousmál.
Když se mu podařilo ukořisnit s mojí váhou batoh. Ruku, kterou měl kolem mých zad více přitiskl a pomalu se zvednul. Divil jsem se, že to vdládl i se mnou.
,, Máš rád koně ? " hned jak to dodal, uslyšel jsem lámání větví a nepravidené ofrkávání. Jen jsem se zasmál. Jak černý hřebec, který splýval s temnoutou noci, zastavil před jeho pánem. Zachránce mě vysadil do sedla. ,, Předkloň se a lehni si… " nasadil si můj batoh a já učinil jak řekl.
,, Půjdeme dlouhou cestu" jak to dořekl. Zavřel jsem oči a vnímal jsem pohyby mohutného zvířete podebnou.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
