Proroctví - 1 kapitola, 1 část
Informace:
Prví kapitola mojí nové povídky. Děj se odehrává osmnáct let po prologu.
Osmnáct let poté
,,Fumiko,Fumiko! Předemnou se neschováš!"
Něčí hlas se ozýval po tmavé chodbě. Mužská postava zahalená od hlavy až k patě v černém kabátě, kráčela pomalým krokem k posledním dveřím. Pravou rukou na dveře zatlačil a s hlasitým zaskřípáním se dveře otevřely. Muž si prohlédl tmavou místnost. Pohled mu utkvěl na velké šedé pohovce, která ještě dneska ráno byla na opačném konci místnosti. Mužovi se na obličeji objevil vítězný úšklebek. Vytáhl svoji katanu, kterou měl připevněnou u opasku. Lehkým máchnutím ji hodil za pohovku. Za pohovkou se ozvalo sice tiché, ale zřetelné vykřiknutí. S úsměvěm na tváři obešel pohovku. Za ní se krčila drobná dívka. Nohy měla přitisknuté k tělu a mezi němi byla zabodnutá katana. Muž se ještě chvíli kochal dívčiným vystrašeným výrazem, než se na něj zamračila.
,,Ty debile!" Křikla po něm. ,,Mohl jsi mě zabít! Jentaktak jsem skrčila nohy!"
I když dívka zuřila a křičela po něm růzé nadávky, muž si s toho nic nedělal. Opatrně vytáhl katanu a vrátil ji tam kam patří.
,,Nečerti se sestřičko. Přece jsem tě nezabil." Škodolibě se na ní usmál.
Dívka vzteky zrudla a nafoukla tváře. Rychlostí blesku vstala a ukázala na něj prstem.
,,Nejsem tvá sestra, už mi tak nikdy neříkej! Radši bych snědla sto slimáků, než abych byla tvoje sestra! Už to, že jsem tvoje sestřenice je opruz!"
,,Jak myslíš drahá Fumiko." Zasmál se. ,,Co je, ale důležitější je, že jsem vyhrál. Našel jsem tě ani ne za dvacet minut." Vítězně se usmál.
Fumiko se na něj šibalsky usmála.
,,Měl jsi mě najít a ne mě skoro zmrzačit! Použil jsi katanu, tím pádem jsi prohrál, milý Raidone."
I když v místnosti bylo šero, Fumiko poznala, že Raidon zbledl.
,,Nic si z toho nedělej, nikomu to neřeknu." Ušklíbla se. ,,Jo a měl ses ostříhat." Dodala.
Fumiko pohodila svými rudými vlasy a odkráčela z místnosti. Raidon ještě chvíli koukal na prázdné místo, kde ještě před chvilkou stála Fumiko. Cestou z místnosti se zahleděl na staré zrcadlo pověšené v rohu místnosti. Jeho černé vlasy mu padaly do očí a jeho zelené oči byly jediné, co v téhle místnosti zářilo.
,,Fumiko měla pravdu. Měl bych se ostříhat." Zamumlal si pro sebe.
***
Fumiko seděla na posteli ve svém pokoji a rozčesávala si svoje dlouhé rudé vlasy. Zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Nikdy neměla ráda svojí barvu vlasů. Připomínala jí krev. To se, ale změnilo, když jí otec od Raidona Reizo dal fotku jejich rodičů. Zjistila, že svou barvu vlasů zdědila po své matce, stejně tak i modré oči. Od té doby je na svoji barvu vlasů hrdá. Z přemýšlení ji vyrušilo zaklepání na dveře.
,,Co chceš, Raidone?"
,,Přeci mi nechceš tvrdit, že na mě budeš naštvaná až do večeře, která je mimochodem už za 10 minut."
Do místnosti vešel Raido s úsměvem na tváři. Fumiko se na něj otočila a zářivě se usmála.
,,Nezlobím se na tebe už pět minut." Fumiko se otočila zpátky k zrcadlu a znova se zadívala na svůj odraz. ,,Jen jsem přemýšlela o mamce."
Raidon se na ní pousmál.
,,Určitě to byla úžasná žena."
Fumiko si povzdechla.
,,Proč jsi za mnou přišel?" Otočila se na něj.
,,Prišel jsem se ti omluvit."
Fumiko se usmála.
,,Ále, na to už jsem zapomněla."
Raidon se na ní usmál.
,,Měly bychom jít na večeři. Nemám zapotřebí poslouchat tátovy kecy o tom, že jdu zase pozdě."
Fumiko přikývla a vydala se za Raidonem.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
