Mia - pátý díl
Informace:
Přeji pěkné počtení a napište mi svůj názor, budu moc ráda a třeba mi pomůžete s tím, jak byto mělo pokračovat dál. :O) Ještě se moc omlouvám za chyby.
„Nenávidím tě! Jen počkej, já ti ještě ukážu!“ proběhlo mi hlavou při pohledu na zavírající se dveře.
„Co tu děláš?“ řekl dospělý hlas za mími zády.
„Dobrý den, já jsem Miyoshi...“
„Ano, ta dívka co hraje fotbal. Paní Aoki mi o tobě říkala. Dívku jsem v týmu opravdu ještě neměl, tak pojď a ukaž co v tobě je.“ řekl učitel a otevřel mi dveře.
Zdvořilostním gestem mi naznačil, že mám jít první.
„Děkuji“
„Nemáš zač, mimochodem já jsem sensei Ibuka a jsem trenérem tohoto týmu.“
„Kluci pojďte sem nachvilku. Tohle je vaše nová spoluhráčka Miyoshi, tak se k ni chovejte slušně.“
Stála jsem vedle učitele a nebyla schopna pohybu, koukalo na mě 25 kluků a víc jak polovina byly druháci a třeťáci.
„Pro boha co tu dělám? Já chci pryč!“
Kluci si mezi sebou pořád něco šeptali a smáli se u toho.
„Určitě se baví o mě.“ problesklo mi hlavou.
„No, tak představování zkončilo, tak si dejte deset koleček nazahřátí. A ty taky, to že si holka neznamená, že tě budu šetřit.“
„Dobře“ špitla jsem potichu a počkala, až se kluci rozběhnou a zaředila se na konec.
„Ahoj Mio, můžu ti tak říkat?“ řekl Yoshi, který mě doběhl a zařadil se ke mně.
„Jistě.“
„Opravdu jsem nečekal, že si jako klubovou aktivitu vybereš fotbal. Už jsi ho někdy hrála?“
To myslí vážně?
„Hraju ho od 9let. Taky jsem chodila na aikido a závodně běhala.“
„Co že....? To abych si na tebe dával pozor, jsi docela nebezpečný člověk“ řekl a zeširoka se usmál.
„To si piš.“ mrkla jsem na něj a společně doběhli těch deset koleček.
Není zas tak špatný, na to že je to kluk.
Najednou trenér z druhé strany tělocvičny zařval.
„Utvořte dvojce a vezměte si míč. Jeden z dvojce se postaví na levý kraj hřiště, druhý ze středu s míčem proběhne mezi kuželama slalom, pak nahraje svýmu partnerovy, ten mu přihrávku vrátí, zpracuje a střelí. Chci vidět přesné přihrávky a pořádná zpracování. Kdo to odflákne, bude běhat kolečkana víc, jasné?“
Ještě než jsem stačila popadnout dech, stálo kolem mě šest klůku a hádali se, kdo bude se mnou ve dvojci.
„Budeš se mnou?“ řekl kluk s odbarvenou hlavou na blond.
„Ne , protože bude se mnou.“ řekl další a chytil mě kolem ramen.
„To jste uhodli, Mia je se mnou.“ řekl Yoshi, chytil mě za ruku a táh do skladu, kde byly v koši narovnané míče.
„Jsi v pořádku? Musíš na sebe dávat pozor, jsou jako smečka vlků.“
„Děkuju za starost.“
Usmála jsem se na něj, protože jsem byla ráda, že tu mám aspoň jednoho kamaráda.
Najednou jsem si tu nepřipadala, tak opuštěná.
Když jsme vycházeli ze skladu řekl „Já půjdu na čáru a ty jdi na střed.“ a hodil mi míč.
„Dobře“
Stoupla jsem si jako poslední a čekala, až na mě příjde řada.
První v řadě stál Zen.
„Aspoň omrknu jak hraje.“ pomyslela jsem si a pozorně sledovala.
Slalom proběh velmi rychle, nahrávka i spracování byli bez chyby a ještě zakončil gólem.
„To není možné? Jako by měl míč přirostlý k noze.“
„Sakra! On bude opravdu těžký soupeř.“
„Myslela jsem si, že hraju velmi dobře, byla jsem nejlepší v tým a dokonce vyhrála několik školních turnajů, ale on je jasně lepší.“
„Co mám dělat.... já nechci prohrát, aspoň ne s tímhle namyšleným blbem.“
Když došla řada na mě, zhluboka jsem se na dechla.
Cítila jsem všechny ty pohledy, co se na mě upíraly.
S obavou jsem koukla na Yoshiho a ten se na mě bezstarostně usmál a to mi dodalo sílu.
Mám nového kamaráda, který mě podporuje. „Pro Yoshiho!“ pomyslela si a vyrazila.
Proběhla jsem slalom nahrála Yoshimu a ten mi přihrávku vrátil.
„Teď to nesmím zkazit.“ zpracovala jsem míč a vystřelila.
Trafila jsem branku nahoře v pravo a dala gól.
„Jjo!“ potichu jsem se zaradovala.
„Výborně“ řekl trenér.
Ostatní mě taky chválili, nebo měli výraz uznání.
Samozřejmě všichni, kromě ….…... Zena.
Ten se tvářil jako by nic.
„Teď se rozdělte do dvou týmu a zahrajeme si fotbal.“
V tu chvíli se mi rozbušilo srdce.
„Arata a Zen jsou kapitáni, vyberte si týmy.“
„Nakonec, jsem nečekaně skončila v týmu Araty“ s Yoshim, bloňdákem a dalšími sedmi kluky.
Hrála jsem na svém oblíbeném místě v levé obraně.
Se zvukem píšťalky zápas začal.
Všimla jsem si, že z nějakého důvodu Zen sedí na lavičce a jen kouká. „O co mu jde?“
Rychle jsme se dostali do útoku a v první čtvrtině měli převahu, ale gól jsme nedali.
V druhé skóroval Yoshi a hned v zápětí blonďák.
Když trenér zapískla polovinu, a vedli jsme 3:0.
Není možné, aby tekhle velký rozdíl srovnali.
Napila jsem se a zavírala láhev, tom trenér zakřičel „Konec poločasu“
Vrátila jsem se na hřiště a pohlédla na pozici svého nepřítele.
Stál tam Zen a zlověstně se usmíval.
„Bože, jak já tě nenávidim. Za každou cenu tě uhlídám a nedám ti šanci vystřlit. Ty jeden b…..“
Se zvukem píšťalky, protihráči rozehráli.
Zen vyrazil směrem ke mně.
Postavila jsem se před něj, aby nemohl projít.
Zvedl hlavu, upřeně se mi podíval do očí a usmál se.
Ucítila jsem, jak rudnu a přestala se soustředit, v tu chvíly dostal míč a využil toho.
Nestihla jsem se ani otočit, a už jsem slyšela zvuk píšťalky, oznamující gól.
„Sakra“
A když procházel kolem mě, ani se na mě nepodíval, jen řekl „ Mám rád kari s rýží.“
„Já ti žádný kari vařit nebudu! Teď, tě rozhodně projít nenechám.“ supěla jsem v duchu a soustředila se na každý jeho pohyb.
Znovu dostal míč, a aby mi zbránil na něj dosáhnout otočil se ke mně zády.
Začal couvat, aby si vynutil více prostoru.
Ale já byla rozhodnutá, neustoupit ani o centimetr, tím pádem se naše těla o sebe opřely.
Měl široká ramena, tak že jsem neměla ani šanci zahlédnout míč a musela jsem jen hádat, kde je.
„Tak že trojky...“
„Co že? Jaký trojky?“
V tu chvíli mi to došlo, myslel moje prsa.
„Úchyláku!“
Rychle jsem ustoupila a tím rozhodila jeho rovnováhu. Na nic jsem nečekala a vypíchla mu míč. Nahrála Yoshimu, ten počkal až budu na lepší pozici a nahrál zpět.
„Jo“ zaradoval jsem se, když míč zkončil v síti.
Když kolem mě procházel Zen, řekla jsem „ A já chci svoji MP3 zpátky!“
„To se ještě uvidí“
Zbývalo jen pár minut do konce zápasu a skóré bylo vyrovnané. Měli jsme převahu a hráli na jejih polovině, ale najednou někdo míč vykopl na naší půlku, kde stál Zen a čekal. Mí spoluhráči se nestačili vráti a bylo to jeden na jednoho. Jenže, Zen mě bez problémů obehrál a běžel na bránu.
Vystřelil a já věděla, že to brankař nechytí.
Bezmyšlenkovitě jsem skočila před jeho střelu a dostala to do obličeje.
S tím úderem, píšťalka oznámila konec zápasu, který skončil remízou.
Z nosu se mi spustila krav a mě se zamotala hlava.
Klekla jsem si na kolena a držela se nos.
„Ty blko, co to vyvádíš.“ řekl Zen rozčíleně.
Během vteřiny okolo mě stáli všichni.
„Ukaž se“ řekl trenér a prohlédl mě.
„Jsem v pořádku nic mi není.“ odstrčila jsem jeho ruce a postavila se.
Držela jsem si nos, ze kterého mi tekla krev.
„Je to jen troška krve, nic to není.“
„Já ji odvedu na ošetřovnu.“ řekl Yoshi a chytil mě kolem ramen.
Zvláštní z nějakéo důvodu mi jeho dotek nevadil, přišel mi jemný a ohleduplný, na kluka nezvyklé.
Pootočila jsem se, abych viděla na Zena, jsetli se na mě ještě zlobí.
„Co to je za výraz?“
Čekala jsem, že bude naštvaný, ale jeho pohled byl doslova vražedný.
„Proč se tak tváří, to já jsem dostala do obličeje. Tak o co mu jde?“
Yoshi mě dovedl na ošetřovnu v přízemí.
„Nikdo tu není, tak se posaď. Zajdu pro zdravotnici bude asi ve sborovně.“
Ještě než odešel vzal ze stolu krabici s kapesníčkama a podal mi ji.
„Hned budu zpátky.“ usmál se a zmizel.
Seděla jsem mírně předkloněná a krev chytala do kapesníků. Bylo ji celkem hodně.
„Doufám, že zase neomdlím“ od mala trpím chudokravností a když mi teče krev z nosu motá se mi hlava a chce se mi spát.
Radši jsem si položila hlavu na polštář a podložila si nos kapesníčky.
Oči se mi pomalu zvíraly ....
„Mio!“ vlítla na ošetřovnu Chouko, celá udýchaná.
„Jsi v pořádku? Potkala jsem Yoshio, když jsem šla za tebou a ten říkal, že tě Zen udeřil míčem do obličeje. Hrozně jsem se lekla, není ti nic?“
„Ne, jsem v pořádku, je to jen trocha krve.“ usmála jsem se na ni a ona trochu s odporem řekla.
„Vypadáš jako upír, jak ti to stéká přes pusu. Pojď k umyvadlu, zchladím ti zátylek a kořen nosu, hned se ti udělá líp uvidíš. A hlavně si opláchni obličej, vypadáš stršně.“
Zvedla jsem se a zamířila k umyvadlu, malinko jsem to vzala obloukem, jak jsem se motala.
Sklonila jsem hlavu nad umyvadlo a pod tekoucí vodou si opláchla obličej.
Chouko namočila kousek ručníku a položila mi ho na zátilek.
Pak se ke mně ohnula a z boku na mě koukla. „Je to lepší?“
V tom se otevřeli dveře a vešel Yoshi se zdravotnicí.
„Dobrý den Myioshi“ řekla zdravotnice.
„Jste první den ve škole a už o Vás ví, celá škola. Vy opravdu umíte udělat dojem.“
Úplně jsem nepochopila, jsetli to myslela jako lichotku nebo ironicky, ale v tuto chvíly mi to bylo celkem jedno.
„Koukám, že z Chouko by mohla být moje zástupkyně. Výborně, myslím že tu nejsem potřeba, napíšu záznam a půjdu.“
„Chouko, svěřuji ti ji do péče.“ řekla zdravotnice s milým úsměvem.
Hned mi došlo, že to předtím co řekla, myslela ironicky.
„Baba jedna, kdo se ji prosil, vždyť jsem říkala že to nic není. Každou chvilku se zraním, jsem na to zvyklá.“ pomyslela jsem si při pohledu na ni když odcházela.
„Je ti opravdu dobře? Byla to docela rána.“ řekl Yoshi starostlivě.
„Jo, jsem v pohodě.“
„A nemáme tě radši doprovodit domů?“
„Ne, já to určitě zvládnu.“
„Žádné odmlouvání, mi tě doprovodíme a hotovo.“ vložila se do toho Chouko.
Po chvilce se krvácení zastavilo. Převlékla jsem se a sbalila jsme si věci.
Chouko a Yoshi na mě čeklaly u skříněk a pak jsme společně vyrazily domů.
„A kde přesně bydlíš?“ zeptal se Yoshi.
Rozhlédla jsem se, protože do školy jsem přijela autem a nepamatovala si úplně cestu domů.
Pak jsem si vzpomněla, že jsem ráno při běhu z kopce zahlédla svoji školu.
„Někde támhle na tom kopci.“ ukázala jsem obráceným seměrem, než jsem koukala ráno.
„Ty bydlíš s Takeshim?“ divila se Chouko.
„Kdo je Takeshii?
„No, Zen Takeshi, tuhle horu koupil jeho otec.“
„Co že, celá hora patří jen rodině Takeshi?“ nemohla jsem uvěřit tomu, co právě Chouko řekla.
„Ano, a na vrcholku hory mají obrovské sídlo a ve svahu několik rezidencí pro hosty a členy vedení firmy. Je to něco přes 100 hektarů a dokonce jsem slyšela, že tam mají rezervaci s bílými tygry. Někdy mě tam musíš vzít.“ řekla vzrušeně Chouko.
„Dobře zeptám se taťky, pracuje pro pana Takeshiho. Poprosím ho, aby se na to zeptal?“
Zatím co Chouko byla rozrušená z myšlenky, že uvidí bílé tygry, Yoshi vypadal smutně.
Neměla jsem odvahu, zeptat se, co se mu stalo, tak jsem po zbytek cesty radši mlčela.
Když jsme došly k naší příjezdové cestě, poděkovala jsem za doprovod.
„Ahoj a děkuju.“
„Ahoj a zítra ve škole.“ křikla Chouko a zběsile mávala rukou, jako když chce chytit taxik.
„Ahoj“ řekl Yoshi a ruku zvedl jen lehce, aby se neřeklo.
Otočila jsem se a v tom jsem uslyšela, jak se ke mně někdo vrací, byl to Yoshi.
„Mio, nešla by si zítra poškole ven?“ řekl trochu rozklepaným hlasem.
„Jo, ráda půjdu, aspoň mi ukážeš okolí.“ ale spíš mě zajímalo, co ho tak cestou ze školy trápilo.
„Fajn.“ řekl s úsměvem a rozeběhl se zpět za Chouko.
Když jsem dorazila domů, padla jsem na postel jako mrtvola.
„Kdo by si pomyslel, že první den ve škole bude, taková dřina. A navíc ten….... Bože, ani mu nemůžu přijít na jméno, má moji MP3 a navíc zápas skončil remízou.
Koukla jsem na hodinky a bylo pět, zbývalo něco přes hodinu než se setmí.
Úkoly žádné nebyly a nikdo ještě nebyl doma.
Napadlo mě, že se půjdu projít. „ Ještě je čas.“ po cestě domů jsme procházeli kolem turistické mapy okolí a zaujalo mě jedno místo. Bylo na druhé staně údolý a vypadalo to, že to bude kousek.
Bylo vyznačené jako přírodní vodní úkaz. Seběhla jsem dolů a vzala z ledničky pudink a rychle ho zhltla.
Vyšla jsem po naší příjezdové cestě na hlavní a vydala se zpět, jako když jsem přicházela ze školy. Po pětistech metrech byly na levé straně vozovky prudké schody. Byla to zkratka dolů do údolý a díky ní, jsem stála za deset minut u té cedule, kde jsem před necelou hodinou šla s Chouko a Yoshim.
Pořádně jsem si ji prohlédla, abych si zapamatovala cestu a vyrazila po silnici ven z městečka.
Když jsem došla k ukzately, který mě směroval nahoru do druhé stráně, vyrazila jsem tím směrem který ukazoval.
Vešla jsem do lesa a náhle se setmělo, bylo pořád dobře vidět, ale les byl poměrně hustý a ty bránily některým paprskům proniknout zkrz, přes jeho koruny.
Zdálky bylo slyšet zvláštní hučení, že by to bylo ono?
Se zvědavostí jsem přidala do kroku a chvílemi i popobíhala.
„Musím tam dojít za světla, abych jsště něco viděla.“ pomyslela jsem si.
Když jsem zahlédla zábradlí stlučené z kulatiny, věděla jsem, že už jsem blízko.
Hučení sílilo a vzduch byl plný vody.
Když jsem obešla blok veliké skály, uviděla jsem nádherný vodopád.
Byl vysoký 20m a síla voda padající dolů, pod ním vyhloubila hluboké jezírko. „To je krása.“
Automaticky jsem v takové chvíly sáhla do kapsy a chtěla si pustit zvukovou kulisu.
„Zen!!! Koliktrát si ještě, dneska na toho zmetka vzpomenu. Nechápu, proč na něj pořád myslím.“
„Zapomeň na něj, je to idiot, za-po-meň ......!“ přesvědčovala jsem urputně svoji mysl.
Ani jsem si při tom nevšimla, že se začalo stmívat, na kraji vodopádu mě něco zaujalo.
V pravo od vodopádu vedla malá pěšinka na horu, asi na jeho vrchol.
Usmála jsem se pro sebe a bez váhání, jsem se po ní vydala.
Chvílemi, to bylo lezení a některé kameny byly kluzké, ale za nedlouho jsem dosáhla vrcholu.
Narovnala jsem se, a opět jsem žasla nad výhledem, který se mi naskytl.
Atmosferá, která z toho vycházela byla nepopsatelná.
Tajemné kouzlo noci zaklelo stromy v obrovstá černá monstra stojící podél potoka.
Měsíc pak proměnil hladinu potoka na stříbřitý chodník, který tak od sebe dělil ty dvě skupinky tamných tvorů stojících po jeho březích.
Stáli tam tiše, proti sobě a nikdo nechtěl udělat krok vpřed, jako by věděly, že je to iluze a pokud by ho udělali, stříbrný chodník by je pohltil a stáhl dolů, do temné hlubyny pod ním.
Díky potoku, který je držel od sebe jsem uviděla oblohu, kterou předtím zakrývaly stromy.
„To už je taková tma, musím rychle domů.“pomyslela jsem si.
Ale cesta, kterou jsem přišla nahoru nepřipadala v úvahu, v téhle tmě, by to byla sebevražda.
Rozhlížela jsem se po jiné, ale nic jsem neviděla.
Najednou jsem uslyšela praskání větví, v tu ránu se mi vybavila medvědice a tak jsem se schovala do nejbližšího křoví a ani nehlesla.
Snažila jsem se skrz křoví něco zahlédnout a zdálo se mi, že něco vidím na druhé straně břehu, jen se mi to nedařilo zaostřit.
V tom vítr odvál velký hustý mrak, co na moment zakryl měsíc a já uviděla velkého bílého tygra, jak pije z řeky.
Přestala jsem téměř dýchat a doufala, že si mě nevšimne.
Když se napil otočil se k odchodu.
Cink...., cink...... zazvonil mi mobil v kapsa a já sebou vyděšeně trhla.
Rychle jsem sáhla do kapsy a zvedla ho.
„Mio, kde si?“ zařvala mamka do telefonu.
Nakoukla jsem zkrz křoví, jestli to náhodou tygr nezaslechl, ale už jsem ho nikde neviděla.
„Ahoj mami, šla jsem se projít, za chvilku jsem doma.“
„Napsala jsi, že příjdeš v šest a už je sedm, za jak dlouho tedy přesně dorazíš?“
„Jsem dole ve městě, doma budu do půl hodiny.“ zalhala jsem, protože za tohle bych jistě dostala zaracha.
„Dobře, za půl hodiny, ani o minutu déle, nebo tě trest nemine, jasné?“
„Ano, jasné.“
Zavěsila jsem a s úlevou vydechla.
„Půl hodiny, to není moc času na to, že nevím kudy dolů.“
Postavila jsem se a rozhlédla.
Měsíc se opět schoval za mraky a já neviděla ani na krok.
Zkusím jít podél vody a po několika metrech zahnout, třeba narazím na jinou pěšinu.
Zavál další silný poryv větru a mraky roztrhal na kusy, jako hadr.
Chtěla jsem toho okamžiku využít k nalezení cesty.
Otočila se, ale rychle uskočila několik kroků vzad.
Předemnou seděl velký bílý tygr a olizoval si obrovskou tlapu.
Dělal, jako bych tu nebyla a všechnu pozornost věnoval očistě polštářků na svoji tlapě.
„Zene, jsi to ty?“ řkla jsem rozklepaným tichým hláskem.
Ani nevím, proč jsem to řekla, asi jsem chtěla mít jen jistou, že je to nesmysl.
„Jsem blázen“ pomyslela jsem si, když na mě tygr nijak nereagoval a dál se věnoval své očistě.
„Sakra, jak se mám dostat pryč?“
Pomalu jsem udělala krok do strany a sledovala tygrovu reakci.
Dál se věnoval své činnosti, ale jeho oči mě bedlivě sledovaly.
Zkusila jsem udělat další krok, ale jeho raekce byla stejná.
Udělala další dva kroky a pomalu se od něj vzdalovala, když jsem udělala třetí, najednou po mě skočil a svalil na zem.
„To je můj konec.“ pomyslela jsem si.
Celé tělo jsem měla v křeči a čekala, ve kterém místě ucítím bolest, jako první.
Zavřela jsem oči a ucítila, jak mi po tváři klouzají slzy.
Celý život, mi proběhl před očima a v duchu jsem prosila bohy, aby tohle ještě nebyl můj konec.
Téměř jsem nedýchala a čekala co se mnou tygr udělá?
Ale opět dělal, jako bych tam nebyla a jen nevzrušeně ležel.
Cítila jsem teplo jeho těla a měkoučká srst, byla jako peřinka. Voněla suchou trávou a květinama, jako by snad proběhl záhonem hortenzií.
Přestávala jsem se bát a ztoužila ho pohaladit, po jeho krásné bílé srsti.
Sebrela jsem trochu odvahy a zvedla hlavu.
Hleděla jsem na jeho mohutný krk, jeho bílá srst zářila v měsíčním svitu, víc než hvězdy na obloze.
Leželi jsme takhle už několik minut a já neovládla svoji touhu a jemně zabořila prsty do jeho kožichu.
Ucítila jsem, jak najednou zaťal svaly. Přestala jsem hýbat prsty a počkala.
Pochvilce jsem, ale opět začala. Bylo to moc lákavé na to, abych to neudělala znovu.
Tentokrát se ani nehnul a dokonce se mi zdálo, že se mu to líbí.
Hladila jsem ho víc a povětší části těla. Bylo to užasné.
Najednou začal dělat takový divný zvuk a jeho mohutné tělo začalo vybrovat.
„Ty předeš,“ řekla jsem potichu a s usměvem přitiskla hlavu k jeho huňatému krku.
„Ty jsi vlastě taková přerostlá kočka, viď“ řekla jsem a podrbala jsem ho za uchem.
„Jsi nádherný, víš to? A promiň, že jsem si o tobě myslela, že jsi ten blbec.“
Ještě chvíli jsem se s ním mazlila a pak řekla „ Nezlob se, ale už musím domů, pokud nepříjdu v čas nebudu za tebou moct znovu přijít.“
V tom mi tygr obrovským, drsným jazykem olízl tvář a převalil se na bok.
Natáhl se vedle mě a čekal.
Naposledy jsem ho obejmula okolo krku a přitiskla se mu na záda.
„Mám tě ráda a doufám, že tě ještě někdy potkám.“
Když jsem to dořekla, tygr se zvednul.
„Počkej vždyť spadnu.“ visela jsem na jeho zádech a byla překvapená z jeho výšky.
Byl vysoký, jako malý sportovní kůň.
Protáhnul se tak, aby si mě porovnal na zádech a udělal pár kroků, aby zjistil jakou mám stabilitu.
Pevně jsem ho sevřela nohama a chytila kolem krku.
Když cítil, že se držím pavně vběhl do lesa.
Zavřela jsem oči a zabořila hlavu do jeho srsti.
Příjemně to houpala a mě se začalo chtít spát.
Když houpání ustálo a já se probudila. Stáli jsme na kraji lesa, kousek od mého domu.
Slezla jsem z jeho zad a tázavě na něj pohlédla. „Jak to ….?“ a než jsem to dořekla byl pryč.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
