Girl or Boy?! - 1.kapitola
Informace:
Příběh vypráví dívka Utsumi Natsuki, která je sirotek. Touží se dostat na vysněnou školu se svou nejlepší kamarádkou Taji. Co všechno bude schopna Natsuki obětovat? Sama sebe?
Jeden z mých starších příběhů, který jsem nedopsala, ale ráda bych se k tomu vrátila. Doufám, že se vám to bude líbit :). Příjemné počtení :) :3.
(Omlouvám se za chyby:))
Byl teplý letní den. Slunce svítilo, ptáci létali po obloze, která se chlubila čistou modrou barvou. I přes to jak bylo krásně se docela divím, že jsem se dokopala ven. No vlastně...kdybych nevyšla nemohla bych se přihlásit na střední. V tu chvíli mi zabrněl mobil s mou oblíbenou písní. Šla jsem po ulici jen v tílku a kraťasech. Vlasy jsem měla stažené do copánku.
"Taji?" zvedla jsem mobil a málem narazila do pána přede sebou.
"Natsuki! Bože! Já se tak těším! Budeš chodit na naší školu!" Radovala se Taji. Taji je mojí nejlepší kamarádkou. Moc lidí se se mnou nikdy nebavilo. Byla jsem taková šedá myška s nejhoršími nápady, vzhledem a chováním.
"Jo...super." vzdychla jsem. Jsem dost líná osoba, která by radši trávila čas u počítače.
"Přijdeš dneska k nám? Máma tě zve na oběd." poprosila Taji. Ona je mým opakem. Sportovní, oblíbená a krásná.
"Jistě, jistě." přikývla jsem.
"Okay! Super! Hrozně se těším! Zatím." rozloučila se a položila to.
"Zatím." uklidila jsem mobil do své kapsy a stoupla si na zastávku. Rozhodla jsem se, že tento rok změním! Budu více společenská!
Hlásila jsem se společně s Taji na Střední školu Agatsuma. Tahle škola je velmi stará a drahá. Je to štřední kam po generace chodila má rodina. Moje babička byla dokonce bývalá ředitelka. Na to spoléhám. Žiji totiž sama bez rodičů. Nemohu studovat na jiných placených školách. A na normální se mi nechce, kvůli lidem tam. Z toho málo, co si vydělám sotva zaplatím pronájem...a škola byla velká přítěž. Musela jsem tedy rozhodovat jestli půjdu na novou školu, neplacenou a plnou idiotů, anebo půjdu s Taji na placenou soukromou, na kterou bych se mohla dostat díky své babičce.Nastoupila jsem do autobusu a jela.
Škola byla stará ale honosná. Jak ze éry mých prarodičů. Prošla jsem překrásnou a ošetřovanou zahradou přímo k obrovskému vchodu. Nikdo tu nebyl. Však kdo by tady byl o prázdninách, že? Otevřela jsem dveře a šla po chodbě do ředitelny. Dvakrát jsem zaklepala a vstoupila. V ředitelně seděla černovlasá žena. Taková ta typická důležitá žena s dlouhými šaty, lodičkami a perly kolem krku. Přísné šedé oči a ostrý nos.
"Dobrý den." pozdravila jsem váhavě.
"Posaďte se!" nepodívala se na mě, jen ukázala na židli před jejím stolem a dál psala něco na papír.
"Těší mě." posadila jsem se a napřáhla k ní ruku. "Jmenuji se Utsumi Natsuki." Ignorovala mou ruku a jen přikývla.
"Co potřebujete?" zeptala se a odložila pero vedle sebe. Pohlédla na mě poprvé za celou dobu. "Chtěla bych vás požádat o studium zde." odpověděla jsem vlídně.
"Dám vám potřebné věci, termíny zkoušek a další informace." promluvila, jako by to byla pro ní každodenní rutina.
"Když...já nemám na školné." přiznala jsem se. V ten moment přestala hledat podstatné dokumenty. Zastavila se a přemýšlela. Pak se na mě udiveně podívala a řekla:
"Tak co tu děláte?!" zněla dost rozhořčeně. Zvedla své upravené obočí výše a koukala na mě jak na totálního blbečka.
"Moje babička byla dříve ředitelka téhle školy, tak jsem doufala, že bych mohla dostat stipendium?" řekla jsem tiše a nevinně na ní koukla.
"Ano, pravda. Znala jsem Ustumi. Utsumi byla čestná paní. Takže vás nemůžeme přijmout!" zamítla mou žádost, schovala dokumenty a sklopila zrak ke svým papírům.
"Prosím...já to splatím!" zoufale jsem ji prosila. Cítila jsem se u ní tak malinká. Malinká beruška v neznámém lese. Karkulka, která se ztratila a nikde nebyl ani myslivec, babička a dokonce ani vlk.
"Nezadlužujte se...není to moudré. A teď běžte!" vzala si do ruky pero a pokračovala ve sepisování.
Postavila jsem se a zamířila ke dveřím. Chytla jsem se kliku ale nedovedla jsem odejít.
"Prosím vás. Není nějaká možnost?" nadějně jsem se na ní otočila.
"Byla by tu jedna možnost." odložila pero a znovu se na mě podívala. "V naší škole mají skoro všichni své pomocníky. Ale také je tahle škola rozdělena na dívčí a chlapeckou. V dívčí už mají všechny studentky pomocníky. V chlapecké sice ne všichni, ale tam vám nedovoluji vstoupit!
Je mi líto. Tahle škola není pro vás!" vítězně se usmála a mrkla na mě.
"Tak vám děkuji." zavrčela jsem a sklonila hlavu. Prudce jsem se otočila, vyšla z místnosti a práskla dveřmi.
Rozčílená a zrazená jsem se rozběhla po chodbě a nakonec vyběhla ven. Kopla jsem do prvního kamene, kterého jsem zahlédla. Zatnula jsem pěst a zamračila jsem se. Podívala jsem se na školu a kousla se do rtu tak silně, že jsem si ho málem prokousla. Hněv proudil mou krví. Taky mi bylo pěkné horko. Tak moc jsem chtěla někoho udeřit!
Ovšem teď jsem měla jiné priority. Vrátila jsem se na autobus a jela k Taji. Chtěla jsem si postěžovat. A zároveň požádat o pomoc.
Ale když jsem k nim přišla, nemohla jsem říct ani slovo. Nachystaný slavnostní oběd a k tomu ještě gratulační plakáty se slovy: "Jsme na tebe pyšní, Natsuki!". Oni mě vždy podporovali. Maminka i tatínek Taji. Byla jsem jejich nevlastní dcera a oni má rodina. Ale...o finanční pomoc jsem je nemohla požádat. Už tak mi pomáhají s dluhy, které jen těžce splácím svými brigády.
"Velká gratulace." usmáli se všichni a zatleskali radostně.
"Děkuji vám." pokusila jsem se o stejně zářivý úsměv.
"Takže ses jim na pohovoru líbila! Určitě zvládneš i přijímačky!" zakřičela a šťastně poskočila Taji.
"Ano." lhala jsem a snažila si držet klidnou tvář.
"To je tak úžasné!" řekla Tajina maminka upřímně.
"Určitě to zvládne, je šikovná holka." pochválil mě Tajin táta. Byli rádi, že budu s jejich dcerou na škole. Nevěděli, že lžu. Musím se na tu školu dostat! Ale musí mi Taji pomoct.
Počkala jsem, až všichni dojí a já s Taji budu moci odejít do jejího pokoje. Pomohla jsem její mamince umýt nádobí a chovat se před jejím tátou, co nejlépe. Když jsme konečně byli s Taji sami, přišel čas na pravdu, kterou jsem nemohla dále tajit.
"Taji..." zašeptala jsem a zavřela dveře od pokoje.
"Ano?" usmála se.
"Víš...já nemám peníze na tu školu. Nedovolí mi jít na zkoušky." přiznala jsem se a sklonila provinile hlavu. Taji byla dlouho ticho. Zírala na mě s vytřeštěnými oči a otevřenou pusou. Šokovaně polkla a rychle mrkala. "Cože?!" Vyjekla po chvíli.
"Promiň, že jsem lhala." omluvila jsem se ji.
"To teď neřeš, co budeš dělat?!" strachovala se Taji. Začala po pokoji kroužit a kousat si přitom nehty.
"Půjdu na normální?" pokrčila jsme rameny. V očích se mi leskly slzy ze zklamání a poražení. "Tak...my ti na školu půjčíme." navrhla laskavě.
"Ne! To nedovolím!" zavrtěla jsme hlavou.
"Ale jediná normální je ta, na které tě šikanovali, když si tam ještě chodila na základní! A není náhodou u vás v rodině tradice chodit na Střední školu Agatsuma?" namítala.
"Já vím. Ale co mi zbývá? Jediná možnost je stát se pomocníkem. Jenže v dívčí už máte všechny své pomocníky a do chlapecké mě nepustí." sedla jsem si na postel a vzdychla. Ona přecházela po místnosti a přemýšlela.
"Něco mě napadlo!" luskla a otočila se na mě užasle. "Ale...to je blbost." mávla rukou po chvíli. "Povídej!" Nová naděje byla pro mě jako přísun energie. Rozzářila jsem se, srdce mi nedočkavě poskakovalo a já stála s velkým očekáváním.
"No...chtějí ty pomocníky na chlapeckou stranu, že?" ujišťovala se.
"Ale já jsem holka!" přerušila jsem ji.
"No právě! Co kdyby ses převlíkla za kluka?" ušklíbla se.
"Cože?!" můj jekot byl slyšet až na ulici. Nikdy bych nevěřila, že ji napadne taková šílenost. Ale...je to až tak špatný nápad?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
