Mia - čtvrtý díl
Informace:
Omlouvám se, že to tak trvalo a doufám, že se to bude líbit. :o)
Když zkončila hodina chemie, přesunuli jsme se zpět do naší učebny, kde jsme měli dějiny a pak následovala hodina matematiky. Poslední hodina byla tělocvik, na který jsem se opravdu těšila.
Venku bylo pochmurno a tak jsme cvičili v tělocvičně. Kluci hráli basketbal a mi vybíjenou.
Měla jsem štěstí, protože jsem byla s Chouko v týmu.
„Chouko, pozor!“ zakřičela jsem a chytila míč, co mířil přímo na ni.
„Děkuju“ řekla šťastným hláskem a udělala ten nejroztomilejší obličej, co jsem kdy viděla.
„Nemáš za co.“
„Ale mám.“
Náhlá změna výrazu v její tváři mi napověděla, že je cílem často.
„Dnes odejdeš jako posledí.“ mrkla jsem na ni a chytla další míč, co na ni letěl.
Netrvalo dlouhou a já s Chouko stála jako poslední na hřišti.
„Vyhrály jsme!!!“ křičela a poskakovala radostí.
„Jo, vyhrály jsme.“ řekla jsem a usmála se na ni i přesto, že jsem byla zklamaná.
Bylo to totiž až moc jednoduché, zdejší holky nemají vůbec sílu v hodu a proto jsem všechno, tak snadno chytila.
„Byla bych ráda, kdybych tu měla aspoň jednoho protivníka sobě rovného.“ pomyslela jsem si.
„Hele, Zen i ostatní kluci na tebe koukájí.“ Řekla Chouko a strčila do mě loktem.
Ze zvědavosti jsem se otočila a to byla chyba.
V tu ránu se mi rozbušilo srdce a začalo být horko.
Nesnáším když jsem středem pozornosti, hlavně u kluků a obvžláště u něho.
„Tak že se jmenuje Zen.“ pomyslela jsem si.
Ten jeho povýšený pohled mě strašně rozčiluje, protože si v jeho přítomnosti si připadám, jako bych byla bezcenná a podřadná.
„Chouko, půjdu si opláchnout obličej.“
„Mám jít s tebou?“
„Ne, to nebude potřeba, děkuju.“
Spěchala jsem do umývárny, kde jsem si studenou vodou opláchla obličej a trochu se uklidnila.
Když jsem šla zpět, na chodbě jsem potkala holky, které se už vracely z tělocvičny do šatny.
„Už je konec.“ řekla jedna z nich.
Pak se na mě otočila druhá a řekla „Nemusela jsi dávat takové rány.“
A držela se za břicho, kam jsem ji asi udeřila míčem.
„Moc se omlouvám, ale nevěděla jsem, jak moc jste dobré hráčky a kolik síly můžu dát do úderu. Příště budu opatrnější.“ uklonila jsem se, aby bylo jasné, že svou omluvu myslím vážně.
Kývly hlavou a omluvu přijaly.
Byla jsem ráda, nerada bych si hned první den udělala nepřátele.
Když jsem šla Chouko naproti, zahlédla jsem ji, jak se u dveří do tělocvičny baví s jinou dívkou.
Vypadalo to, že řeší něco důležitého a tak jsem je nechtěla rušit a čekala opodál.
„Děkuju, že jsi počkala.“ Řekla Chouko, když ke mně přicházela.
„To byla prezidentka klubu vařaní kam chodím, chce abychom se dnes výjimečně sešli a vybrali recepty na pokrmy, které budeme vařit příští týden.“
„Aha“
„Ale neboj se, až zkončíme, příjdu se na tebe podívat, jak ti to jde ve fotbalovém klubu“ řekla s roštáckým úsměvem a zamířila k šatnám.
„Kluci co májí fotbal, zůstali v tělocvičně, měla by si se k nim přidat.“ řekla Chouko, když jsem ji chtěla následovat do šatny.
Pár vteřin jsem stála jak opařená.
„Aha, dobře děkuju“ řekla jsem a zmířila zpět do tělocvičny.
Šla jsem pomalu a čím blíž jsem byla ke dveřím, tím rychleji moje srdce tlouklo.
Byla jsem nervózní, nikdy jsem nebyla sama mezi tolika kluky, co budu dělat?
„Neměla bys tam chodit!“
„Co, že? A to jako proč?“ pomyslela jsem si a prudce se otočila na toho, kdo to řekl, abych mu to vyvrátila.
„Zen?“
Arogance a povýšení, které zněj číšily, mě děsily. Cítila jsem, jak se mi svírá hrudník a nemůžu dýchat. Nesnášela jsem ten pocit, co ve mně vyvolával.
„A proč, bych tam neměla chodit?“ rozčílila jsem se.
„Holky patří za sporák a ne na hřiště.“
Když tohle dořekl, přestala jsem se ho bát a začala nenávidět.
„Trochu zastaralý názor nemyslíš?“
„Ani ne, ale dobře, dokaž se pletu.“ odpověděl a zlomyslně se na mě usmýval.
„Fajn.“ řekla jsem naštvaně a otočila se ke dveřím.
„Počkej ještě, nechybí ti náhodou tohle?“ opřel ruku o dveře, abych je nemohla otevřít a v ní držel moji MP3.
Rychle jsem po i sáhla, ale byl rychejší a ucukl.
„Vrať mi to!“
„Máš zajímavý výběr skladeb.“ řekl se škodolibým úsměvem a čekal na moji reakci.
„Tys to poslouchal?“
„Jo“
„To nemyslíš vážně!“
Tolik mě to rozčílilo, že jsem se bezmyšlenkovitě vrhla po jeho ruce, abych mu ji vtrhla.
Až pozdě jsem si uvědomila, že to byla chyba.
Nechala jsem se vyprovokovat a tohle bylo to o co mu celou dobu šlo.
Svoji levou ruku natáhl do zadu, abych na to nedosáhla a jak jsem se natahovala, pravou mě přitiskl k sobě.
„Ty se ráda objímáš, viď?“
Podívala jsem se mu do očí a chtěla říct, že je blbec.
V tu ránu jsem zrudla a sevřelo se mi hrdlo a já nevidala ani hlásku.
Udeřila jsem ho do hrudníku tak silně, abych se od něj dostala co nejdál.
„Au, to bolelo.“
Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, jak jsem zčervenala z pohledu na něj a snažila jsem se myslet na něco jiného, ale pořád jsem před sebou viděla tu krásnou tvář se zelenýma očima dravce a uzké rty, které jsem na vteřinu zatoužila políbit. „Co to se mnou je?“ Rozčílila jsem se sama na sebe, že mě někdo takový dokáže rozhodit.
Najednou přetrhl mé myšlenky.
„Vsadíme se o ni. Jestli jsi tak dobrá ve fotbale, jak tvrdíš, nebude to problém, ne?
Když vyhraješ, tak ti vrátim tvoji MP3, ale když prohraješ, budeš mi každý den, až do konce školního roku vařit. Platí?“ natáhl ruku a čekal jestli to přijmu.
„Dobře.“ odpověděla jsem, ale ruku mu nepodala.
Když procházel kolem mě do tělocvičny, zašeptal mi do ucha „ Už s nemůžu dočkat, co mi uvaříš.“
a vešel dovnitř.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
