Ten otrok patří mě! - Prolog
Informace:
Tak snad jste na mě už nezapomněli. Taky se jednou za čas ukážu. Nechala jsem se trochu inspirovat od některých autorů a taky napsala shounen ai. Děj se odehrává ve starověkém Řecku a já nejsem na to moc velký odborník. Proto je možný, že tu budou oproti skutečnosti nějaké nesrovnalosti. Některé díly budou mít i jiné žánry a tak je budu k určitému dílu přidávat. Ráda příjmu kritiku, pochvalu i radu. Upozorňuji předem, že zatím je to jen shounen ai ale později bude zahrnovat i yaoi.
Umění, bohové, opálená těla, kouzelná krajina. Takhle my známe Starověké Řecko. Úžasná země plná krásných věcí. Ale nad vším tímto visí bouřlivý mrak. A ne zrovna ten nejmenší. Jaký mají život otroci? Bohatí s nimi popíjejí vínečko, papají masíčko a ještě jim za to platí? Rozhodně ne.
Michio tohle zná až moc dobře. I když se snaží vše provádět správně, všechno nejde podle jeho představ. Na vině je především jeho drobné a slabé tělo. Zeus je jeho opakem. Patří k uznávané rodině a i když to nijak nutně nepotřebuje, má tělo skvěle stavěné.
Jak moc budou jejich životy na sebe reagovat? Dokáží dva lidé z odlišných vrstev navzájem se respektovat? A co když se nebude jednat pouze o vztah otroka a jeho pána ale i o něco silnějšího? Takové lásce však není přáno ze všech stran a skutečný nepřítel se skrývá tam, kde by ho nikdo nehledal...
Doufám, že se povídka někomu zalíbí. Příběh je zcela smyšlený a jakékoli podobnosti postav se skutečnými lidmi je pouze náhodný. (Snad nemusím psát, že se jméno “Zeus” skloňuje kromě prvního pádu jako: bez Dia, k Diovi, atd.)
Jinak je obrázek od Adís z webu wattpad-graphics.blog.cz
Před jejich setkáním
Michio:
,,Ne! Pusťte ho! Je to ještě dítě. Svobodný občan. To nemůžete!'' Z úst starce vycházely zuřivě výkřiky. Jeho hlas utichl, protože se mu zatmělo před očima. Spadl do bezvědomí.
,,Promiň dědku, ale toho chlapce si bereme!'' Zasmál se chlápek stojící za ním. V ruce svíral kus zakrváceného klacku a jeho ústa se točili do úsměvu. Otočil se k řece, kde plula loď a zamířil tím směrem. V lodi seděl další muž. Oba muži byli velmi opálení a celkovým dojmem působili děsivě. Určitě patřili ke kupcům.
Chlap v lodi držel za ramena malého hocha. Tehdy mu mohlo být tak pět. Dlouhé, hodně dlouhé rozpuštěné hnědé vlasy až ke kolenům. Rozcuchané a roztřepené konečky. Sytě hnědé oči a slabé tělo. Se svým vzhledem připomínal děvče. Měl mokré oči, brečel ale neodvážil se vzlykat. Nechtěl jít s muži, ale nesnažil se utéct. Nehýbal se, skoro nedýchal. Jeho výraz byl... vystrašený, starostlivý.
Díval se na starce ležícího bez vědomí na zemi. Muž ležel na boku zády k chlapci a chlapec měl výhled na hřbet jeho hlavy. Pod hlavou do písku nasákla krev. Chlapcovi očí více mokly, ale on se neodvážil pustit vzlyky ven. Z celého pohledu, který se mu naskytl, byl očividně v šoku a chtělo se mu zvracet.
Kupci i s chlapcem v lodi odplouvali dál od břehu. Aniž by někdo starci pomohl. Aniž by někdo, krom malého chlapce znal jeho jméno. Od břehu odplouvali dál a chlapec na něho stále hleděl, i když už byl daleko a muže pořádně neviděl.
STOP! Čas se na moment zastavil. Vysmáté tváře mužů černaly. Černaly jejich těla. Černalo vše. Tma pohltila okolí. Vše co zbylo, byl jen chlapec a starý muž. Ten již neležel na zemi a v bezvědomí. Oba se vznášely ve tmě metr od sebe. Chlapec se díval do tváře starce. Starý muž ovšem vypadal zvláštně. Zvláštně? Neměl obličej. Žádná ústa, oči, nos, obočí. Nic co by se buď usmívalo nebo mračilo.
Chlapec se vystrašeně koukal do jeho tváře. Stařec začal též černat. Než však zmizel úplně, vyslovil chlapcovo jméno, ale velmi tiše. Chlapec viděl jen pohyb rtů, ale nic neslyšel. Pak již chlapec zůstal sám.
Odsouzený do osamělosti. A neví ani proč. Jeho minulost i budoucnost jsou nejasné. Nejasné jako tma, která ho obklopuje. On nežije. Nemá důvod, nemá sny, nemá rodinu, nemá ani nadšení do života. A jeho svět může kdykoliv zmizet. On jenom je.
Z malého chlapce obklopeného tmou v jedné vteřině vyrostl dospělí muž. Vlasy se viditelně zkrátili. Jsou o poznání kratší, nejsou už ale lesklé. Je vysoký asi 140 cm. Vyhublý, jeho tělo slabé ale vypracované. Nízká ramena. Je opálený skoro stejně jako muži. Hřbet krku mu ozdobuje jizva po meči. Stále připomíná trochu dívku. Hochův obličej už ale není tak nevinný. Je... unavený, bez výrazu, bez citů, špinavý, bez známek života. Jako by to byla jen schránka, která ho drží v sobě. Teď může mít tak dvacet let, i když drobný vzrůst a špatná výživa by člověka zmátla.
Temnota se vytratí. Muž sedí na zemi v šeru. Pod ním není žádná podlaha jen písek. Stěny nedbale vystavěny ze dřeva a jen jeden otvor vede ven. Tento otvor ale halí kameny a z vnějšku nedopadá žádné světlo do vnitřku. U jedné ze stěn stojí několik velkých amfor. A ticho přehlušuje chrápání otroků spících kolem něho na zemí bez žádné pokrývky.
"Jen sen? Ale proč se mi zdálo o minulostí?" Uvědomí si, že se na něj někdo dívá. Zářivý úsměv zaměřující na muže od dívky s rudými vlasy. Přiblíží a přikrčí se k němu.
,,Michio. Nechtěla jsem tě probudit.‘‘ Šeptá a usmívá se. ,,Chtěla jsem se s tebou jen rozloučit.''
,,Rozloučit? Proč? Kam jdeš?'' Trochu nezaujatě se zeptá. Dívka o něco posmutní a skloní pohled k zemi.
,,Já… já jsem. Víš, já... Už to tady nevydržím. To stálé obtěžování, urážky a opakované znásilnění. Je to hrozné. Trpíme jako psi a nemáme žádná práva. Je to nespravedlivý a jen proto, že jsme nazývaní otroky. Já… já už nechci.''
,,Proč ses chtěla se mnou rozloučit? Proč tolik riskuješ tím, že se se mnou loučíš?'' Zvedne pohled od země a upře ho na něj.
,,Od té doby co jsem se dostala sem, jsi mi byl největší oporou. Vlastně i před tím v tom domě. Všichni my, otroci jsme drželi po spolu, ale… ty jsi z nás byl ze všech nejsilnější. Ty jsi nás spojil. Všem otrokům, ať už starším nebo mladším, si přirostl k srdci. A všichni tě velmi obdivovali. Nebyl žádný otrok, který by tě nenáviděl. Jsem ráda, že jsi mě považoval za kamarádku… ani nevíš jak moc.‘‘ Do očí se jí derou slzy.
,,My otroci nemáme nic. Žádné soukromí, nemůžeme milovat, nemůžeme mít děti. Nemůžeme si být jistí ani budoucností. Umřít můžeme kdykoliv a to jen lusknutím prstů. Když nemáme nic, měli bychom si alespoň navzájem pomáhat.'' Stejně tiše poví on.
,,Ale… u tebe je to něco víc. Ty jsi... Já tě nemohu považovat pouze za přítele. Vždycky jsi pro mě znamenal něco velmi cenného.'' Pošeptá smutně a zároveň ostýchavě. Jemně narudlá a políbí ho. Jemný polibek kdy se dotýkají jen jejich rty. Nevinný polibek, ne divoký a ani ne moc vášnivý. Dívka oči zavřela, zatím co Michio je rozšířil překvapením. Nebyl dlouhý, trval jenom chviličku. Když se od něho oddálí, podívá se mu do očí.
,,Já… promiň. Neměla jsem… nechala jsem se jen unést city... promiň!'' Sklopí od něho pohled.
,,Omlouvám se. Já ale neopětuji tvoje city. Již dávno jsem se smířil s tím, že se nikdy nebudu moct zamilovat. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. To co ke mě cítíš, nemohu to opětovat. Odpusť mi to, prosím!'' Dívka nic neříká. Stále má hlavu skloněnou a po tváři se jí pomalu kutálí slzy. Michio jí chytne za bradu a pozvedne její hlavu. Byla donucená se mu dívat z očí do očí. Michio se konečně pousměje.
,,Lexy, přál bych si, aby ti ten útěk vyšel.‘‘ Ona chvíli neví, jak má reagovat ale pak se usměje a setře si slzy.
,,Dokážu to! A ty taky. Pojď se mnou! Už nebudeš muset tohle snášet!'' Trochu vyděšeně se na ní podívá.
,,Promiň Lexy. Já nemůžu jít.''
,,Proč ne?''
,,Prostě nemohu. Ale byl bych šťastný, kdyby jsi to TY dokázala .'' Usměje se. Lexy ho pevně sevře v náručí a do ucha mu pošeptá.: ,,Je mi líto, že se mnou nechceš jít. Nechci ale, aby jsi byl smutný. Přísahám, že to dokážu! A stanu se někým důležitým! Nikdo nebude důležitější než já! A zachráním tě! Dám ti svobodu a stanu se někým, kdo si zaslouží místo vedle tebe! Slibuji ti to! Vrátím se!'' Trochu rozesmutní.
,,Kéž by si měla pravdu! Sbohem!'' Taky jí obejme.
,,Tohle není sbohem. Je to jenom na shledanou.‘‘ Lexy se postaví, věnuje Michovi úsměv a rozběhne se k jedné stěně. Odtlačí tři největší amfory. Objeví se pod nimi tmavá díra v písku. Lexy se ještě jednou podívá na Michia.
,,Buď silný a nikdy nepřiznej porážku! Věřím v tebe Michio!'' Pak již zmizí v díře. Protlačí se na druhou stranu.
''Všimla sis toho Lexy? Řekl jsem: ‘Kéž by’ a ‘přál bych si’. Ale ani jednou jsem neřekl, že to určitě dokážeš. Není to tak, že bych v tebe nevěřil. Tak to není! Já jenom nevěřím na svobodu. A zvláště ne pro otroky. Náš odpor k takzvanému ‘spravedlivému’ zákonu je strašně velký. I kdybych se tě snažil přemluvit, stejně bys mě neposlouchala, viď? Omlouvám se, že jsem se tě nesnažil zastavit. Ti, co jsou chycení při útěku, mají jen jediný trest. Trest smrti. Možná jsem se tě mohl pokusit zastavit. Ale neudělal jsem to Lexy. Žádné na shledanou ale sbohem. Odpusť mi to, jestli je to možné, prosím! Sbohem Lexy.''
Sedí, dívá se do tmy, kde před chvílí zmizela dívka a mlčí. Když uslyší vytasení meče a povědomý dívčí výkřik, rukama si obejme ramena, hlavu zaryje do kolenou a rozbrečí se. Aby zabránil vzlykům, zatne zuby. Nehty zaryje do paží a pevně zavře oči. Třese se mu tělo.
LEXY JE MRTVÁ!
Když si tuhle skutečnost přiznal, uvědomil si, že je sám. Teď pochopil jaká velká chyba byla, nechat jí odejít a zvláště když věděl, jaký bude její osud.
''Moc si ze své minulosti nepamatuji. Vím to, že před tím než jsem se stal otrokem, jsem byl svobodný a chudý občan. Vychovával mě jeden stařec. Své rodiče jsem nikdy nepoznal. Je to již velmi dávná minulost. Nevím, jak to s tím mužem dopadlo, ale před pokládám, že po té ráně do hlavy zemřel. Zapomněl jsem vše. Různé události z dětství. Příběhy a pohádky, které mi převyprávěl ten muž. Dokonce jsem zapomněl jeho jméno a jeho tvář.
Jak vypadal? Jak se jmenoval? Z paměti se mi i vymazalo mé pravé jméno. Jméno, které mi dali rodiče.
Když mě unesli ti kupci, samozřejmě nechtěli, aby mě někdo známý našel. Proto mě přejmenovali. V podstatě to nebylo nutné. Odjakživa jsem měl jen toho starce, kterého zabili. Nikdo by mě nehledal. Teď se jmenuji Michio. Kdykoliv jsem trval na svém původním jméně, zbili mě, ti kupci. Nikdo kromě mě, kupců, mých rodičů a starce neznal mé skutečné jméno. A teď je již navždy zapomenuté.
Je tu ale jedna věc, na kterou jsem nezapomněl a bohužel ani nikdy nezapomenu. Den svého narození...
S tím starým mužem jsme neměli přáno, znovu se setkat a mě nikdy nemělo potkat štěstí a láska...''
Zeus:
,,Už jsi doma bráško?'' Blonďaté děvče zakřičí přes půlku místnosti.
Luxusní přesto na Řecký způsob založený sál. U pro střed pokoje se tyčí sofa s bílým povlakem a asi s deseti malými polštářky. Z každé strany jedno křeslo stejné barvy. Malý dřevěný stoleček se tyčí okolo křesel a pohovky. Velké schodiště začínající sochou těžkooděnce a končící sloupem vede do chodby. Dva další sloupy vyplňují volné místo vedle dveří od hlavních dveří a malá chodbička na druhé straně místnosti určitě vede do kuchyně. Zdi vyplňují ještě nějaké obrazy a pokoj i několik dalších dobře umístěných sloupců, tak aby do nich nikdo nevrazil.
Na té luxusní pohovce leží krásná dívka.
Do dveří vejde muž. Muž - sice tak vypadá ale povahou je stále dítě. Oba si jsou velmi podobní.
Dívka se usmívá, ale muž chodí jako tělo bez duše. Dobelhá se k ní a složí se na pohovku.
,,To by jsi nevěřila, jak je to všechno náročné.'' Zvedne pohled ke stropu a zamumlá.
,,A co je náročné?'' Dívka se přisune ke svému bratrovi s nevinným úsměvem.
,,Ptáš se, co? Přeci všechno! Máma, otroci, Monika, přemýšlení i já. I já jsem strašně náročný. Je to, myslím asi hodina zpátky. Jeden z otroků si trochu otevřel hubu. Dost vulgárně mluvil o Monice a nevěděl, že ho já a matka slyšíme. Normálně bych ho nechal být, nebo bych ho na nějaký čas zavřel do hladomorny. Ale jelikož tam byla matka a vše slyšela, donutila mě, ho potrestat. Nezbilo mi nic jiného než ho zabít. A teď budu muset koupit nového otroka.'' Mluví až s velkým prožitkem. Když dopověděl, po vzdechne si.
,,To přece ale nemusíš. Vždycky chodí nakupovat Evgeni. Proč by nemohl jít i tentokrát?'' Hlavu otočí naivně na bok. Zeus se zapře o matraci, posadí se a usměje.
,,To nejde. Evgeni to dělává furt a navíc vždy přivede nějakého ošklivce, podivína nebo obra. To nemá vůbec vkus? Otroci by nás neměli zesměšňovat. A navíc mám zítra volno.''
,,To si celý ty. Prosím tě, hlavně ať sem dojde živý. Sice máme peníze ale nemusíme je zbytečně utrácet. A mám ještě jednu podmínku. Nesmí být hezčí než já!!!'' Zeus si zase lehne a položil si ruce pod hlavu. Zavře oči.
,,Jasně, jasně. Nemusíš se bát Victorie. Pokusím se krotit. A jestli jde o tu podmínku, tak toho se bát můžeš ještě méně. Není naprosto nikdo krásnější a roztomilejší než ty.'' Victorie přikývne hlavou. Zvedne se ze sedačky a zamíří ke dveřím. Zastaví se v nich a ohlédne se za Diem.
,,A ještě jedna věc. Nejde o nic osobního, ale vezmi sebou Evgena.''
,,Asi nemám na vybranou. Dobře, jak si přeješ.'' Ani neotevře oči. Victorie se na něho pousměje a pak již odejde. Po chvíli začne Zeus pravidelně oddechovat.
"Nejsem svatoušek. Přeci, hřešit je lidské. Jelikož jsem z bohaté rodiny, mám na rukou krev stovky špinavých otroků. Ale není to tak, že by to mělo nějaký dopad na můj život. Po otci a matce máme já a sestra zdědit jejich majetek. Všem nám to tak vyhovuje. Nerad bych skončil jako obyčejný občan. Není nic speciálního pro, co bych žil. Zajímají mě jen čtyři věci: postavení, majetek, má sestra a muži.
Mám svou rodinu rád. Matka je někdy až moc impulzivní, ale je to má matka. Otec se často tváří, jako by ho nic nezajímalo a proto je snadné z něho tahat peníze. Samozřejmě s určitou hranicí. Můj nejmilejší člen rodiny. Mladší sestřička Victoria, která mě poučuje, radí mi, pomáhá. Můžu se jí se vším svěřit. Mám pocit, že bych jí měl pořád chránit a nakonec je to vždycky ona, kdo chrání mě.
Nejsem moc vybíravý. Nevadí my i ženy ale muže mám raději. Mým typem jsou malý, hubený ale přesto aspoň trochu vypracovaný. Většinou jen na dvě noci plus mínus. Matka mi pořád opakuje, že mi muži nemůžou dát dědice a jen si ničím pověst, když se vyspím s každým. No, snažím se to před ní co nejvíce skrývat. Nechci, aby se za mě styděla.
Jinak je to celkem celý popis mého života.
Nikdy jsem neuvažoval nad dlouhým a citově vytvořeným vztahu..."
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
