Potkala jsem Smrt

Přetržená nit

 

Otevřela jsem oči a uviděla své vlastní tělo. Bylo zaklíněné mezi sedačkami. Polovina nebyla vidět, protože bylo zakryto kusy autobusu a náklaďáku. Hlavu jsem měla opřenou o zbytky rupnutého skla a nebylo mi vidět do obličeje. Mé vlasy byly zkrvavené, zřejmě jen mou krví. Začínalo se mi dělat špatně při pohledu na své vlastní mrtvé tělo. Třeba se mi to pouze zdá.

 

Uslyšela jsem něčí kroky a otočila se. Byla jsem překvapená, protože autobus byl celý pomačkaný. Byla to vyloženě železná rakev.

Stál tam on. Smrťák. Takže nezdá. Nadechla jsem se a šla za ním. Už už jsem stála u něj, ale on se ode mě odvrátil a šel do přední části autobusu. Ohnul se k mrtvému tělu řidiče a kostnatýma rukama mu vytáhl ze srdce nit. Byla zlatá. Vzal svou kosu do pravé ruky a nit přeťal. Takto postupně přetnul nit každému cestujícímu. Sledovala jsem ho u toho a všimla jsem si, že nitě se člověk od člověka liší. U starších byla slabší a u mladších silnější. Také barva se měnila.

 

Nakonec se dostal k mému tělu, klekl si a vytáhl nit ze srdce. Byla stříbrná a silná. Čekala jsem, kdy ji přetne, ale prohlížel si ji. Po chvíli vzal svou kosu a natáhl ji, ale zase ji hned položil zpět dolů. Šla jsem se podívat blíže.

 

„Co se děje?“ zeptala jsem se, ale odpověď jsem nečekala.

Smrťák se na mě podíval a uskočil do strany.

 

„To jsem se lekl.“ řekl a hlasitě si oddechl. Stála jsem jak opařená.

„Promiň, vždycky se zažeru do práce a zapomenu na okolí.“

 

Nevěděla jsem, co říct. Opravdu na mě mluví samotná Smrt jako bychom byli přátelé?

 

„Jo promiň, asi ti to už došlo. Zemřela jsi a nacházíš se v Limbu.“

 

„Ehm...v Limbu?“ zeptala jsem se a zvedla jedno obočí. 

 

„Limbus je místo mezi životem a smrtí. Mohou se v něm vyskytovat duše mrtvých a všech kteří se o ně starají.“

 

„Takže, co mám dělat?“

 

„Nevím. “ odpověděl a chytil se jednou rukou za hlavu.

 

„Jak nevíš?“ zvýšila jsem hlas.

 

„No, já tě mám na seznamu. O Limbus se stará někdo jiný.“

 

„Takže?“

 

„Jsi tak otravná.“

 

„Hele, právě jsem zemřela a ani Smrt neví, co se děje. Tak jsem kapku napružená.“

 

„Fájn. Tak pojď se mnou.“ řekl a mávl rukou směrem k bývalého východu autobusu. Zamířili jsme si to přímo do lesa.

 

Prodírali jsme se lesem, jak nějací dobrodruzi. Přelézali jsme pařezy a klády. Všimla si, že ačkoliv se mu při každém kroku zvedne hábit, tak jeho nohy nejsou vidět. Jak kdyby je neměl, ale přitom se nevznášel.

Často svou kosou o něco klepl. Vážně jsem se ještě před chvílí bála tohohle kostlivce? Neumí ani chodit.

 

„Já se na to vykašlu.“ vykřikl nečekaně a klepl kosou o zem. Zmizela. Bez kosy začal zrychlovat a já mu přestala stíhat. Po chvíli jsem se musela rozběhnout, protože jsem ho ani neviděla. Běžela jsem už pomalu pět minut, ale nikde jsem ho neviděla. Dostala jsem strach. Co se mnou teď bude? Kam mam jít? Já. ... postrádám Smrt?

 

„Kde jsi? Halo? Kde jsi?  Kde? Kde j.... “ někdo mi sáhl na rameno. Rychle jsem se otočila. Byl to smrťák.

„Sakra, to jsem se lekla.“

 

„Tak promiň ...měl jsem pocit, že mě voláš.“ řekl a zasmál se.

 

„Hmpf...“ zasupěla jsem a nafoukla tváře.

 

„Tak pojď a tentokrát se neztrať! “ kývla jsem na souhlas.

 

„Sakra... “ pronesl.

 

„Co se děje...? “

 

„Myslel jsem, že to stihneme do centra světů. No, tak musíš se mnou ještě na jednu prácičku.“

 

„Huh?“ chytl mě za ruku.

 

„Vezmeme to zkratkou.“

V tu ránu jsme stáli ve tmě. Cítila jsem, jak se ta tma hýbe. Dělalo se mi špatně, protože jsem měla pocit, že se to se mnou točí. Smrťák se rozešel do tmy a zatáhl mě za ruku. Ale moje nohy se nechtěli pohnout. Cukl se mnou ještě jednou a když mu došlo ze to nemá cenu obešel mě a vzal do náručí. Cítila jsem se trapně, ale okamžitě se mi udělalo lépe. Podívala jsem se na něj. Vždycky na to zapomenu, že má v kápi pouze tmu a tak jsem sklopila hlavu. Rozešel se se mnou do tmy. Cítila jsem klid a jistotu. Po pár krocích  jsme se vynořili ze tmy. Stáli jsme na náměstí před zvonicí.

 

„Kde to jsme?“  zeptala jsem se.

 

„V Belgii.“ odpověděl.

 

„Aha... “ rozhlédla jsem a bylo mi to jasné. Grote Markt. Zvonice v gotickém stylu. Belfort.

 

„Musíme sebou hodit.“ řekl a šel směrem ke zvonici. Vydala jsem se za ním a uvědomila jsem si, že nás nikdo nevidí. Lidé mnou prostupovali, ale já nic necítila. Stejně jako oni. Dostali jsme se na zadní nádvoří a tak i na vrchol zvonice.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.