Anime World CZ/SK - Příběhy

Najednou mi někdo šlápl na nohu, až jsem vyjekla. Řekla jsem si, že to bylo moc silné na to, aby to bylo omylem a tak jsem se podívala, kdo stojí vedle mě. Ten někdo byla Miriam, která se na mě dívala s tím svým sladkým nevinným úsměvem. Šoupla jsem se blíže k Cary.

„Vybírající,“ pokračoval můj otec „právě jste jen krok od změny celého vašeho života. Nyní si každý z vás vybere jedno vejce, se kterým zůstanete sami přes noc a budete o něj pečovat. Ráno se vylíhne váš had a vy s ním předstoupíte před radu leminů a celou vesnici. Nyní, vybírejte vejce.“ zakončil můj otec svou řeč a všichni se vydali mezi vejce. Miriam se nacpala přede mě a kolem sebe strkala do všech ostatních, aby našla to nejlepší vejce.

Já jsem se tiše procházela mezi vejci a na rozdíl od Miriam jsem našlapovala na špičky, jako bych se bála, že ta vejce probudím. Kolem mě se občas do ticha ozvaly výkřiky nadšení a tleskání rodin těch štastlivců, kteří si dokázali rychle vybrat. Já jsem od přírody nerozhodná a tak jsem si nemohla vybrat. Všechna ta vejce byla překrásná a vyzařovalo z nich něco...magického, co pochopí jen ten, kdo to uvidí. Kolem mě byla vejce všech barev a velikostí od patnácti do třiceti centimetrů. Viděla jsem vejce smaragdově zelená, která žlutě zářila, vejce tyrkysová s červeno-oranžovými skvrnkami a takovéhle nekonečné množství možností. Procházela jsem kolem vajec a najednou jsem zaslechla radostný výkřik Miriam a když jsem se otočila, viděla jsem, že v ruce drží krásné duhové vejce s různobarevnými skvrnami.

„To je nádhera...“ vydechla jsem potichu pro sebe a Miriam se ke mně otočila a s vítězoslavným úsměvem odkráčela jako modelka, ke své pyšně vypadající rodině.

Já už jsem začala být nervózní a stále rychleji jsem kličkovala mezi vejci. Už jsem byla mezi posledními a myslela jsem si, že si asi nikdy nevyberu, když v tom jsem uviděla stříbrno-šedé vejce, vyzařující jemnou fialovou záři. Přišla jsem blíž a poklekla jsem. Měla jsem pocit, jakoby mě to k tomu vejci nějak táhlo. Pak už jsem jen viděla své vlastní ruce zvedající to obyčejné, ale přesto krásné vejce ze země a své nohy, které mě samy nesly mimo kruh. Když jsem vyšla z kruhu, jako by do mě uhodil blesk a já se probrala z tranzu. Překvapeně jsem se dívala na vnitřně zářící vejce ve svých rukou a pak jsem se vydala k mámě. Ta už mi běžela naproti a já viděla, jak drží trochu strnule ramena. Někdo, kdo by ji neznal, by si toho asi ani nevšiml, ale já ji znám celý život, takže jsem to poznala hned.

„Noemi! Jsi v pořádku? Vypadalas jako bys to ani nebyla ty.“ vybalila na mě hned co se trochu vydýchala.

„Jo...asi jsem byla trochu mimo.“ připustila jsem. „Jak se ti líbí?“ zeptala jsem se jí a hrdě ukázala své vejce.

„Tobě se opravdu líbí?“ opatrně se vyhnula odpovědi na mou otázku.

„Ano,“řekla jsem trochu nakvašeně „mám pocit, že mě k němu něco táhlo.“

Viděla jsem, jak jí napětí v ramenou povolilo. „V tom případě věřím, že sis vybrala správně.“ řekla a usmála se. „Jsem na tebe pyšná, Noemi.“ dodala a objala mě.

„Noemi!“ zavolala na mě Cary od své rodiny a oči jí zářily nadšením.

„Už jdu!“ odpověděla jsem a s mamkou v patách jsem se rozeběhla ke své kamarádce.

Ještě než jsem doběhla, už mi s úsměvem a pýchou ukazovala své vejce. Bylo zeleno-modro-tyrkysové a měkce modře zářilo. Byl to úplně jiný druh záře, než u mého vejce, ale stále to bylo hodně podobné.

„Páni,“ vydechla jsem „je opravdu nádherné.“

„Že jo!“ řekla Cary a radostně se zatočila kolem dokola „Co tvoje?“ zeptala se.

„Koukej!“ řekla jsem a hrdě jí ukázala své vejce.

„Páni,“ vydechla stejně jako já „ono září!“dodala.

„Přesně!“ odpověděla jsem s radostí, že mi rozumí. „Něco mě k tomu vejci táhlo. Nedokážu to popsat, bylo to jako...jako nějaká tajemná síla co mě tam přivedla.“ do-končila jsem svou trochu nesmyslnou větu. To už se k nám přidala i moje mamka.

„Páni Cary!“ vydechla překvapeně „Tvoje vejce je taky úžasné!“ dodala a usmála se.

„No jo.“ řekl se zasněným pohledem Caryin táta, skoro až hrozivě vysoký muž, kterému na obličeji stále hrál úsměv „To když jsem si vybíral vejce já...´“ začal, ale to už jsme všichni vykřikli: „Ne!“, protože nám všem došlo, že by to byl velmi dlouhý příběh.

„Notak Simone,“ pokárala svého manžela s úsměvem Alys „tohle je velký den pro naše dámy. A navíc jsme tu tvou historku slyšeli všichni asi stokrát!“ dodala a všichni jsme se rozesmáli.

„Ne, milionkrát!“ vykřikl Tom, Caryin o tři roky starší bratr, který byl na bratra neuvěřitelně milý. Měl stejnou bronzovou pleť a stejné vlasy jako Cary, jen o něco kratší. Byl dost hezký a taky hodně oblíbený.

„Dobře dobře.“ pránil se s rukama nad hlavou Simon „Už mlčím, jo?“

Mezitím co jsme se smáli, si své vejce vybral i poslední z účastníků. Velkou halou se teď rozléhalo spoustu nadšených hlasů, jak se rodiče i jejich děti radovaly ze svého velkého dne. I přes hučení tolika hlasů jsme všichni zřetelně slyšeli hlas pana Meliona, protože každý kdo zaslechl jeho „Ticho prosím.“ tak zmlkl, takže se celá hala rychle uklidnila.

„Děkuji vám.“ začal Miriamin otec „Právě si vybral poslední z našich účastníků, takže můžeme začít. Nyní každý z vás dostane jeden malý pokoj v horním patře a bude se zbytek dne a noc starat o svého svěřence. Noví příslušníci vašich rodin se vylíhnou ráno. Sice to zřejmě většina z vás ví, ale pro jistotu to zopakuji. Ihned, co se had vylíhne, tak budete mít možnost s ním telepaticky komunikovat a první, co uslyšíte až se vás had dotkne, bude jeho jméno.“ pokračoval „To jméno nebudete moci změnit, protože k vašemu hadovi patří. Nyní vás vaše rodiny mohou zavést do pokojů.“ zakončil svou řeč náš vůdce a pokynul nám směrem ke schodům do prvního patra.

Mamka mi zaklepala na rameno a naznačila, že mám jít za ní. Proplétaly jsme se mezi ostatními a vše co mě v tu chvíli zaměstnávalo, byla snaha nestratit mamku z dohledu a neupustit vejce s mým svěřencem. Vystoupaly jsme po schodech nahoru a matka mě vedla do pokojíku úplně na konci levého křídla budovy. Když jsme stály přede dveřmi, mamka se mě opatrně zeptala: „Jsi připravená?“ a já jen přikývla a s hlubokým nádechem jsem otevřela dveře.

Na prahu jsem zatajila dech. Byl to opravdu malý pokojík, asi dva krát tři metry, ale byl velmi útulný. V levém rohu pokoje stála obyčejná dřevěná postel s matrací a hrubou, ale teplou dekou. Vedle postele stál malý noční stolek s ošatkou, vystlanou měkkounkou dekou, kam se má na noc uložit vejce. Naproti mně, nad nočním stolkem bylo malé okno, pouštějící do pokojíku už šeré denní světlo. Na parapetu byl talířek s chlebem a hrnek teplého čaje.

Až teď jsem vydechla a pomalu vešla do pokoje. Vejce jsem opatrně položila do ošatky a když jsem se otočila, viděla jsem, jak mě mamka zaujatě pozoruje zvenku pokoje.

„V tomhle pokoji jsem byla i já, když jsem si vybrala vejce.“ řekla tiše a Šilo, jako by věděl že se o něm mluví zvedl hlavičku, sklouzl z máminy ruky a zvědavě se připlazil k mému vejci.

„Vážně?“ zeptala jsem se překvapeně a mamka jen přikývla. Měla trochu zasněný pohled, kterým jako by hleděla skrze mě. Otočila jsem se zpět k vejci a viděla jsem, že Šilo se obtočil kolem něj, jemně o něj otíral hlavičku a tlumeně zářil. Chvíli jsem ho pozorovala a pak jsem se otočila zase ke dveřím.

„Mami, co to dělá?“ zeptala jsem se a ukázala na Šila. Mamka přišla blíž a po chvilce odpověděla.

„Tohle vodní hadi s novými vejci dělají.“ řekla „Posilují tím schopnosti nového příslušníka hadího rodu.“ dodala po krátké odmlce.

„Aha..“ řekla jsem a pak jsem se zase otočila na Šila „Díky Šilo:“ řekla jsem s vděčným úsměvem. Šilo pokývl hlavou a vrátil se zpět ke své společnici.

„Teď tě tu musím nechat samotnou.“ řekla, když se k ní Šilo vrátil. „Zůstaneš tady se svým vejcem a budeš se o něj starat.“ dodala a usmála se. Já jsem jí úsměc oplatila a pak už mě jen políbila narozloučenou a nechala mě s mým vejcem osamotě.

 

Když jsem osaměla, tak jsem se posadila na postel a dívala se na své vejce. Pozorovala jsem, jak vnitřně září a přemýšlela, jak se asi bude jmenovat. A jaký to bude druh? Ozval se mi můj vnitřní hlas v hlavě. Vodní, vzdušný, ohnivý, zemní nebo vesmírný? Zamyslela jsem se nad všemi druhy. Vodní dokážou uzdravovat a jejich nositel může používat živel vody. Vzdušní dokáží hýbat vzduchem, zemní půdou, ohniví zase metají ohnivé koule. Vesmírní jsou velmi vzácný druh, který se objevuje jen u velmi malé části lidí. V naší vesdnici je jen jeden člověk s vesmírným hadem a to je náš vůdce Martin Melion. Vesmírní draci jsou tmavě modří a umožňují sobě i svým majitelům zmizet. Každý z druhů má své výhody a já došla k názoru, že je jedno, do jakého druhu bude patřit ten můj.

Povzdechla jsem si a vstala jsem, abych se mohla pustit do svého chleba, když v tom jsem zaslechla nějaké ťukání. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a vyčkávala, jestli něco neuslyším. Nic se neozývalo a tak jsem došla k názoru, že se mi to asi jen zdálo. Náhla jsem se tedy pro svůj chleba a zakousla se do něj. Najednou se zase ozvalo tiché ťukání. Podívala jsem se na své vejce a odložila jsem chleba. Místo něho jsem vzala vejce do rukou a přitiskla jsem ucho na skořápku. Znovu jsem uslyšela tiché ťukání zevnitř vejce. Zatajila jsem dech. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by vejce mělo ťukat. Chvíli jsem poslouchala a cítila jsem, jak se můj svěřenec uvnitř vejce pohybuje. Zdálo se mi to tak překrásné, že jsem skoro zapomněla dýchat.

Křup

Tak jsem se lekla, že jsem málem vejce upustila na zem, ale naštěstí jsem ho udržela. Držela jsem vejce v rukou a s bušícím srdcem jsem jím otáčela, abych našla nějaké známky po prasklinách. Nejdříve jsem nic neviděla, ale pak jsem si všimmla, že úplně na špičce vajíčka se oběvila malá prasklinka. Rozšířenýma očima jsem sledovala, jak se prasklinka postupně zvětšuje. Co teď budu dělat?, honilo se mi hlavou, zatímco se mi vejce třáslo v rukou, Ó můj bože! Nikdy jsem neslyšela, že by se had vylíhl dřív. Co mám dělat? Začínala jsem panikařit a ruce se mi tak silně třásly, že jsem myslela, že vejce upustím.

Najednou se ze skořápky vynořila malinká stříbrná hlavička s černýma očima připomínající korálky. Podívala jsem se do těch hlubokých očí, které mě dokonale zklidnily. Jen jsem zírala na malého tvorečka, který se pomalu vyplazil ze skořápky.

Magu, ozvalo se mi v hlavě ve chvíli, kdy se mě malinký had dotkl.

„Ihned, co se had vylíhne, tak budete mít možnost s ním telepaticky komunikovat a první, co uslyšíte až se vás had dotkne, bude jeho jméno.“ proběhla mi hlavou slova Martina Meliona.

S úžasem jsem pozorovala svého svěřence, kterému se na štíhlém tělíčku třpytily krásné stříbrné šupinky. Pozoroval mě svýma velkýma očima, které na to, jak je malý, působily velmi moudře. Ale...proč je stříbrný?, napadlo mě když jsem si uvědomila, že žádný druh hada se stříbrnými šupinkami neznám.

„Takže...,“ začala jsem „ty jsi Magu?“

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.