Démonka-Lidský svět- 1.kapitola
Informace:
Ahoj,
mám tu pro vás první kapitolu příběhu a
o Démonce Tianě.
1.Kapitola- Lidský svět
Ráno jsem se zbudila a dala kufry před dveře a šla jsem na snídani. Při snídani jsem si povídala s otcem o lidském světe. Jak se chovají, co rádi mají a jak to tam funguje. Saki mi poslala esemesku.
„Hodně štěstí!“ Byla jsem ráda ale taky smutná, že ji tu nechávám osamělou.
„Děkuju. Řekla jsem Martymu aby se o tebe staral. Neboj nebudeš osamělá.“ Napsala jsem jí. Po snídani jsem šla se umýt a obléct se. Vzala jsem si oblíbené černé šaty bez výstřihu a střihem sukně do ačka a boty na klínku. Tohle bych mohla nosit v jednom kuse! Ještě jsem si vzala stříbrný náhrdelník, který měl přívěšek srdíčko. Dostala jsem ho k patnáctým narozeninám. Byl po matce, která před deseti lety zmizela.
Rozloučila jsem se s pokojíčkem a šla se taky rozloučit s otcem a Martym. Otec měl na krajíčku i Marty a málem i já. U brány jsem jim zamávala a oni mi taky mávali než jsem zmizela.
Pak jsem vyrazila k portálu. Cesta mi trvala asi dvě hodiny. Portál byl až v jeskyni. Trošku jsem si vyčítala, že jsem si vzala boty na klínku a ne tenisky. U portálu to páchlo silně po síře. Musela jsem si zacpat nos. Portál měl tvar elipsy a byl zeleno-bílý. Sbírala jsem odvahu. Stiskla jsem pevně poutka kufrů a zavřela oči. V každý ruce jeden kufr a skočila jsem do portálu. Šla jsem asi pět minut zeleno-bílou chodbou rovně a vyšla jsem v jiné jeskyni. Byla podobná jako v démonickém světe ale nepáchla tu síra. Cítila jsem silnou vůni.
,Tak jo jsem v lidském světě‘ řekla jsem si pro sebe.
Portál během mžiku zmizel. Byla tu hrozná tma. Vytáhla jsem z kapsy mobil a svítila jsem si na cestu. U vchodu jsem uklidila mobil a rozhlédla jsem se. Krásně tu svítilo sluníčko a nebylo tu tak šero jako v démonickém světě. Viděla jsem celé město a malý postavičky v dálce. Byl to krásný výhled.
„No to asi půjdu hodně dlouho.“ řekla jsem si pro sebe nahlas. Ucítila jsem slabě pach démona. „Je tu někdo?“ Rozhlédla jsem se ale nic jsem neviděla. Ten pach je asi ještě z portálu ale ten už zmizel, ne?
,No nic. Tak jdu.‘ řekla jsem si v duchu.
Vyrazila jsem po cestičce kolem skály. Pak jsem šla lesem. Asi po půl hodině jsem vyšla z lesa. Šla jsem pomalu, protože jsem nepospíchala. U silnice nejezdila skoro žádná auta. Projelo tak asi pět aut za celou dobu. Takže jsem nemusela být u kraje. Na mobilu jsem si našla mapu ke svému domu. Po kilometru konečně jsem uviděla první dům. ,Jupííí!‘ Už nepůjdu tak dlouho. Vedle mě zastavilo auto. Seděla tam krásná holka a kluk, který působil obyčejně.
„Ahoj! Kam pak jdeš?“ řekl ten kluk a usmíval se od ucha k uchu.
„Aa…ahoj. Jdu do města. Právě jsem se přistěhovala.“ řekla jsem váhavě jestli si nemám něco vymyslet.
„Aha. Proč jdeš tudy? Vždyť nádraží je v centru města.“ řekla ta dívka. Měla krásně příjemný hlas.
Rychle jsem si musela něco vymyslet. „Mě to tiš noooo…. Vysadili tam vzadu u lesa. Chtěla jsem jít pešky.“
„Aha. Chceš svést do města?“ nabídla dívka.
„ Tak jo. Díky.“ Souhlasila jsem a usmála jsem se.
„ Jak se jmenuješ?“ zeptal se kluk.
„Pardon já jsem se nepřestavila. Jmenuji se Tiana ale všichni mi říkají Tia. A jak se jmenujete?“
„Já jsem Cat a on je Nori. Ty budeš chodit sem na střední?“ vyptávala se Cat.
„Ano. Do prvního ročníku.“
„Vážně? Vypadáš tak na třetí nebo čtvrtý.“ Vyslovil udiveně Nori.
„Nori ještě ji urazíš“ usmála se na mě Cat. „On to tak nemyslí.“
„Jo v pohodě.“ Řekla jsem, co nejmileji.
„To budeš chodit s námi do ročníku.“řekl Nori.
„To je super.“ Řekla jsem a usmála se na ně. Aspoň někoho znám.
Pak jsme asi mlčeli pět minut a byli jsme u centra města.
Nori zastavil auto. „Tak jo už jsme v centru. Uvidíme se ve škole.“
Vystoupila jsem z auta a zamávala jsem ji. Jsou hrozně milý. Asi jsem si našla nový přátelé. Šla jsem podle navigace až do nového domova. Vilka leže až za centrem, kde nebylo moc domů. Aspoň budu mít soukromí. Když jsem dorazila k vilce žasla jsem. Brána byla černá a vysoká asi dva a půl metru. Vilka měla černou barvu. Zahrada byla malá ale nádherná.
Když jsem vešla dovnitř, tak vilka byla ještě hezčí než venku. Marty to musel zařizovat dlouho. Když jsem si vybalila, tak sem poslala Saki esemesku.
„Ahoj. Už jsem dorazila. Vilka je krásná. Doufám, že třeba někdy přijedeš. Jak se cítíš?“
„Je dobře, že se ti tam líbí. Možná někdy přijedu ale mám hodně práce s říší. :-D Cítím se dobře. Tak co lidský svět?“
„Zatím se mi tu moc líbí. Cestou do centra jsem potkala Noriho a Cat. Ti mě vzali autem do centra. Jsou hrozně milý a chodí do stejného ročníku jako já, takže se těším zítra do školy. „
„To je dobře. Saki“
Mobil jsem uklidila do kapsy a šla hledat obálku s penězi a kreditní kartou. Když jsem jí našla, tak jsem její obsah dala do peněženky. Koukám, že to tu je jako v démonickém světe. Zamkla jsem bránu a šla nakoupit. Šla jsem do malého obchůdku s potravinami. Super market byl až v centru a já nechtěla chodit daleko. Obchůdku jsem nakoupila potraviny a kuchařku, protože Marty chce abych se naučila vařit. Paní u pokladny se mě ptala jestli jsem tu nová. Já jsem jí mile odpověděla, že jsem.
„Budeš chodit do místní školy?“
„Ano. Do prváku.“
„To budete chodit s mým chlapcem.“
„Nejste náhodou matka Noriho?“
„Ano! Vy ho znáte?“
„Dneska jsem šla po silnici a on s Cat zastavili vedle mě a hodili mě do centra. Jsou vážně milý.“
„Zvlášť Cat je moc milá dívka. Jak se vlastně jmenujete? Jestli se můžu zeptat.“ řekla Noriho matka s úsměvem.
„Já jsem Tiana ale říkejte mi Tia.“ Sdělila jsem jí a podala ruku. Ona mi taky podala ruku.
„Já sem Miki. Bude to 50 dolarů. Moc ráda jsem vás poznala. Tio“
„Já vás taky. Miki“ A podala jsem jí peníze a vzala si tašky. Nějaký kluk mi podržel dveře.
V kapse mi začal vibrovat mobil. Tašky jsem si dala do jedné ruky a vytáhla z kapsy mobil. Přišla mi esemeska od Saki.
„Nevěřila bys ale Marty je hrozně zábavný! Tvůj otec tě pozdravuje.“
V tu ránu jsem do něčeho vrazila nebo někoho a spadla na zem.
Ucítila jsem silný pach jako u portálu. Tady někdo na sebe vylil skoro celý obsah parfému. V tomhle bych nepoznala démona od člověka i kdyby stál vedle mě. Dostala jsem nápad! ,Budu taky používat silný parfém aby mě démoni nepoznali.‘
„Holka dávej pozor! Si v pořádku?“ řekl černovlasý kluk a usmál se. Byl hrozně krásný ale něco na něm bylo divné. Nevypadal jako normální kluk. Na chvilku jsem se zapomněla a zírala na něj jako na posvátný obrázek.
„Moc se omlouvám.“ Omluvila jsem se a začala sbírat věci, co se mi vysypali z tašky.
,Sakra v tašce se mi vylil jogurt!‘
„Můžu ti pomoct?“ nečekal na odpověd a začal sbírat můj nákup se mnou.
„Jo. Díky.“ Vyprskla jsem stydlivě.
„ Ahoj. Já jsem Law. Koukám, že si tu nová. Jak se jmenuješ?“ řekl vesele.
„Jmenuju se Tiana ale všichni mi říkají Tia.“ Řekla jsem trochu potichu. Doufám, že to slyšel.
„Tia. To je krásné jméno. To jsem ještě nikde neslyšel. Jsi zdaleka, co?“ Když řekl, že moje jméno nikdy neslyšel znělo to jako lež. Jako by ho už slyšel.
„Jo. Jsem zdaleka. Právě jsem se přistěhovala. Promiň už musím.“řekla jsem a vzala si tašku od něho, kterou mi sebral, když jsem jí rozsypala. Koukla jsem se do tašky. Přísahám, že ten jogurt se rozlil. Ale v tašce byl celý a zabalený. Asi jsem unavená.
„Jestli chceš doprovodím tě. Docela sis natloukla.“
„Ne ale děkuji.“
„ Vážně nechceš doprovodit?“
„Vážně ne.“
„Dobře. Do jakého ročníku budeš chodit?“
„Do prvního a ti chodíš do jakého?“
„Nevypadáš na první. Spíš na třetí nebo čtvrtý. Já chodím do třetího.“
„Ty taky nevypadáš na svůj ročník.“ Když jsem to vyslovila tak jsem se uculila.
„ Já vím. Ahoj“
„Ahoj.“ Otočila jsem se a šla jsem směrem domů. Doma jsem vybalila nákup.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.