Mia - druhá část
Informace:
Opět se moc omlouvám za chyby.
Doufám, že se to bude líbit a že nezklamu, tím kam se příběh odvíjí.
Ze spánku mě probudilo nepříjemné pípání budíku.
S těží jsem posadila svoje unavené tělo na kraj postele.
„To už je ráno?“
Promnula jsem si oči a protáhla se.
Každý den jsem vstala v 5:45 hod., abych si stihla před snídaní zaběhat.
Je to můj zvyk už od mala, kdy mě dědeček učil aikido a já v rámci výcviku běhala k němu do dódža.
Říkával, že běh po ránu probouzí tělo i mysl.
Z kufru jsem vytáhla běžeckou soupravu a převlékla se.
Na kousek papírku, který jsem vytrhla ze svého bločku, jsem napsala mamce vzkaz, kde jsem a v kolik přijdu.
Potichu jsem sešla dolů a přezula se do běžeckých bot.
Otevřela jsem vchodové dveře a studený vzduch mě udeřil do tváře.
Jak se plnily moje plíce chladným, težkým, vlhký vzduchem, probouzely se i všechny moje smysly.
Promnula jsem si oči, protože jsem nic neviděla, ale oči jsem měla v pořádku.
To jen jarní mlha, pohltila celou krajinu.
Valila se přes vrcholky hor do nížiny a celý les přikrývala svou bělostnou nekonečnou vlečkou.
Pavučiny, listy trávy a kapradí zdobyla perličkami z vody a dodávala jim tak nadpřirozený vzhled.
Po chvilce jsem se rozkoukala a po krátkém protažení, jsem se rozeběhla stejnou cestou jako včera.
„Doufám, že tu MP3 v té mlze najdu.“
Když jsem vběhla na pěšinu, trochu jsem zpomalila, abych stihla kontrolovat terén.
O proti včerejšku byl les tichý, jako by v něm nic nežilo nebo vše ještě spalo.
Přeskákala jsem přes potok a během pár minut doběhla na vyhlídku.
„Kde může být?“ pomyslela jsem si.
„Prohledala jsem to všude, ale nic jsem nenašla.“
Ještě několik minut jsem prohledávala okolí a pak to vzadala.
Napadlo mě, že jsem ji přehlédla při cestě nahoru a vydala se zpět.
U potoka mě zastavily hlasité mručivé zvuky, které narušovaly pokojné ticho.
„Že by medvěd?“
Začala jsem se s obavou rozhlížet a po chvilce jsem zahlédla, jak se vlevo odmně hýbe kapradí.
Schovala jsem se za strom a doufala, že si mě nevšimne.
Najednou se vykutálelo krásné malé medvídě a v tlamičce si neslo ploutevní ocásek z ulovené ryby.
„To není možné, že něco takového vidím na vlastní oči.“ pomyslala jsem si.
„A kdepak máš maminku?“
Sotva jsem to dořekla, zmlhy se vynořila obrovská třímetrová medvědice.
Bylo vidět, že je neklidná a že něco cítí. Pořád se rozhlížela a zhluboka nasával vzduch do svých nozder.
Když zbystřila mím směrem, věděla jsem, že to není dobré.
Mohutná medvědice se postavila se na zadní a výhružně zařvala. Medvídě komicky napodobilo svou matku a zařvalo také.
V tom se ozvalo třetí zabručení a mezi námi se vynořilo druhé mládě, které uslyšelo volání své matky.
Ta značně znervózněla a s pocitem, že její mládě ohrožuji, vyrazila proti mně.
Na nic jsem nečekala, otočila se a chtěla utéct, ale pohled který se mi naskytl, mi vyrazil dech.
Hleděla jsem na břiho obrovského zvířete, které mě přeskakovalo.
Abych se vyhnula nárazu, sklonila jsem se k zemi.
Když jsem se otočila, uviděla jsem velkého bílého tygra, jak stojí mezi mnou a medvědicí.
Obě zvířata dávaly najevo, jeden druhému, že jsou připraveni k boji a rozhodně neustoupí.
Medvědice byla rozhodnutá za svá mláďata položit život, ale co chránil tygr.....?
Na chvilku jsem měla dojem, že to co chrání jsem já, ale to není možné.
Malá medvíďata rychle pochopila, že je to tu pro ně nebezpečné a utekly do bezpečí.
Medvědice ještě chvíli výhružně řvala, aby zastrašila svého nepřítele, ale když viděla, že její mláďata jsou v bezpečí, pomalu ustoupila.
Nevím, proč jsem neutekla, když jsem měla šanci, najednou tygr obrátil svou pozornost na mně.
A v momentě, kdy se naše oči setkaly, mi přeběhl mráz po zádech.
Žaludek se mi svíral a srce bušilo ze všech sil.
Tygrovy smaragdové oči na mě ještě pár vteřin hleděly, v tom zafoukal vítr a mlha mezi námi zhoustla.
Vběhla jsem do ní a rozháněla ji rukama, abych ještě na okamžik zahlédla, ty povědomé smaragdové oči.
Zní to divně, ale toužila jsem mu říct, "Děkuji."
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
