Girl or Boy?! - 7. kapitola
Informace:
Nemohu uvěřit tomu, že jsem zpátky a s pokračováním ^-^ Yay! Jsem zvědavá, jestli to budeš ještě někdo číst. xD
Příběh vypráví dívka Utsumi Natsuki, která je sirotek. Touží se dostat na vysněnou školu se svou nejlepší kamarádkou Taji. Co všechno bude schopna Natsuki obětovat? Sama sebe?
Omlouvám se za případné chybičky :)
,,Dě-ven-ka~?"
Jeho slova mi zněly v hlavě jako nekonečná ozvěna, která nabírala na intenzitě. Hleděla jsem na temný stín, který patřil té nejkrutější osobě na této příšerné škole. Mé vytřeštěné oči nedokázaly mrknou. Ústa jsem měla do široka otevřená a každou chvíli mnou projel studený pocit, který otřásl mým tělem.
,,Popravdě,” ušklíbl se Akiro a vjel rukou do svých vlasů, se kterýma následně pohodil. ,,Jsem překvapený, že mě to nenapadlo. Ty a dívka. Najednou všechno do sebe tak krásně zapadá,” spojil své ruce do sebe, jako kdyby se chtěl pomodlit. Poté své paže protáhl a v kostech se ozvalo ostré křupnutí.
,,P-prosím -.”
,,Prosím? Prosíš mě? Možná, že kdybys šla na kolena,” jeho úsměv se stával divočejším.
Srdce se mi úzkostí kroutilo v hrudníku. Položila jsem své rozechvělé ruce na místo, kde ten bijící orgán sídlí a sklopila zrak.
,,Copak? Nechce se ti na kolena?”
,,Prosím, ne-nenuť-.”
,,Já tě nenutím. Sama se mi za chvíli pokloníš, pokud ti záleží na tvém vzdělání.” Cítila jsem rázné kroky, které se přiblížily k mé ubohé duši. Byl tak blízko, že jsem ucítila jeho vůni, která mi byla nepříjemná jen proto, že byla jeho znakem.
,,Natsuki, jsi chytrá holka, že?” zašeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se nad dechem, který se odrážel na mé bledé kůži.
,,Nechceš jít na nějakou státní školu, že? A co tvoje matka a babička? Co by na to řekli?”
Nevěřícně jsem na něj pohlédla.
,,Jak víš o-.”
,,Nepřerušuj mě, drahá,” hrubě popadl mou bradu a hněv mu zkřivil tvář. ,,Pověz, Natsuki, chceš být na této škole?”
Neodvážila jsem se nic říct. Marně jsem se snažila vymanit z jeho sevření. Marně jsem se pokoušela vyhnout jeho pronikavým očím.
,,Nech mě být!” vypískla jsem a strčila do něj tak, abych měla dostatek času na útěk. Jenže můj úder ho nevyvedl vůbec z rovnováhy. V rychlosti mě popadl za ruku a zatáhl za ní velice ostře. Ztratila jsem rovnováhu a praštila zády do zdi. Vyděšeně jsem vyjekla, když jeho pěst přistála těsně vedle mé tváře.
,,Bojíš se, Natsuki?”
,,Ah,” můj roztřesené rty nebyly schopné cokoliv říct.
,,Jaké by to asi bylo? Kdybych všem prozradil tvé malé tajemství?” zašklebil se ďábelsky. ,,Co kdybych všem prozradil, že tahle hruď skrývá překvapení?” pomalým tempem nechával svůj prst sklouzávat po mém krku a níž.
,,P-prosím,” zakoktala jsem zoufale. Do očí se mi hrnuly slzy, které nemilosrdně stékaly po mé tváři.
,,Už jsem ti říkal, že chci prosbu na kolenou?”
,,Ale-.”
,,Žádné ale. Já vím, že to pro mě uděláš, Natsuki.”
,,Nikko-kun?” Velice známý hlas se rozezněl prázdnou chodbou. Srdce mi poskočilo a tvář zbledla.
,,Zdá se, že náš malý rozhovor musíme přerušit. Máš štěstí, Natsuki,” odtáhl se ode mně a pohodil svými pramínky. ,,Však já tě nenechám jen tak, drahá,” pousmál se. Otočil se na podpatku a rázným krokem mířil na svůj pokoj.
,,Nikko?” Obrátila jsem se na Sachia, který po mě házel tázavé pohledy. ,,Kde lítáš? Už máš dávno být na pokoji!”
,,Ah,” vydechla jsem. Myslela jsem, že se rozpadnu na místě. Váza, která už byla několikrát slepená, se opět roztříští na tisící kousíčků. ,,U-už jdu,” pronesla jsem hlubším hlasem.
Vrávoravě jsem se k němu doběhla. Starostlivě se na mě podíval a prohlížel si každý kousíček mě.
,,Stalo se něco?”
,,N-ne,” odpověděla jsem možná příliš rychle. Mírně se ke mně naklonil a položil si své ruce na má ramena. Automaticky jsem sklopila zrak k zemi.
,,Jsi úplně bledý,” podotkl. ,,Ty brečíš?”
,,C-cože? N-ne!”
,,Ublížil ti někdo, Nikko?”
,,Ne, ni-nikdo mi neublížil,” lhala jsem. Jak já jsem nesnášela lhaní!
,,Dobře,” elegantně se ode mě oddálil a poškrabal se na hlavě. ,,Nemá cenu to z tebe páčit.”
Ano, nemá. Zítra ráno, až se probudím, budu mít sbalené věci. Ředitelka bude stát po mém boku a společně s policii mě odvede z této školy. Všichni se budou dívat. Budou si mě fotit, budou si o mě povídat. Takže, ano. Nemá cenu to ze mě páčit, když se stejně zítra ráno veškerá má snaha promění ve zbytečný pokus.
,,Co po tobě chtěl?” Vytáhl mě z myšlenek.
,,Kdo?”
,,Akiro,” nedůvěřivě si mě prohlížel.
,,N-nic,” vykoktala jsem ze sebe.
,,Víš, že když koktáš a máš na krajíčku, nepřesvědčíš nikoho, že se nic neděje?”
,,Ano, vím,” procedila jsem skrz zuby.
,,Má na tebe něco?”
Raději jsem na tu otázku, která se mi zarazila, jak kudla do srdce, neodpovídala.
,,Nemusíš mi říkat, co to je. Nebudu vyzvídat,” slabě se na mě usmál. ,,Každý máme nějaké tajemství. A každý máme právo ho schovat před světem.”
Na chvíli jsem na něj jen tak zírala. Cítila jsem svá ústa jemně pootevřené. Nevím proč, ale najednou mě objalo příjemné teplo. Jako kdybych ani nevnímala realitu. Byl tu jen on a já a mé srdce, které zvolnilo své tempo. Byl to snad...pocit bezpečí, který náhle vyvolal? Proč mou rukou cuká touha se ho dotknout? Chtěla jsem se snad ujistit, že to teplo není vymyšlené?
Dřív než se mé prsty mohly zachytit za černé tričko, které měl na sobě, stáhla jsem ruku zpátky k tělu.
,,Řekněme, že na mě má něco, co by mě mohlo dostat z téhle školy,” pověděla jsem poraženě.
,,Opravdu? To bych do tebe neřekl,” skepticky zvedl obočí a nemilosrdně pokračoval v prohlížení mé maličkosti.
,,Možná se zítra neuvidíme,” zašeptala jsem slabě.
,,To si nemyslím. Pokud na tebe Akiro něco má, tak si s tebou raději pohraje.” Těžce jsem polkla nad jeho slovy a zachvěla se.
,,Ale neboj se, Nikko,” náhle se zarazil a jemně se pousmál. ,,Ještě pořád jsem tu já. A já chci být na pozici tvé noční můry.” Sakra, proč se culím, jak hlupák! Proč se na něj tak srdečně usmívám? Proč se cítím v bezpečí?
Druhý den...Mě překvapivě nikdo nevyhodil. Jééj! Myslím, že mohu oslavovat. Celou noc jsem nemohla spát, takže možná, že žádná oslava nakonec nebude. Ona by možná ani tak nebyla, protože teď začne nejtěžší období. Období kruté tyranie od krále Akiry. Chtěla jsem se nad tou představou rozplakat, ale tím bych určitě probudila Sachia a pak bych skončila v koši. Takhle den fakt nechci začít.
Nicméně dnes se profesorka Chiba rozhodla, že místo biologie budeme péct. Důvod? Blížila se nějaká soutěž, o které jsem neměla ani páru. Ale jednoduše, dnes se ukáže nelepší kuchtík ze školy a ten pak bude vybrán, aby nás reprezentoval na státní soutěži.
Já a Sachio nevyhrajeme. Protože já připálím i vodu a Sachio je příliš líný, aby vůbec něco začal dělat.
Sešli jsme se v obrovské kuchyni, která už byla perfektně nachystaná na nadcházející výtvory.
,,C-co je tohle to?!” procedila jsem skrz zuby a sledovala růžový kus v rukách.
,,Jo, už neměli modré zástěry, tak jsem ti vzal růžovou,” pokrčil rameny Sachio.
,,Proč musím mít já růžovou?”
,,Protože já mám modrou?”
,,To je nespravedlivé,” zavrčela jsem a dala ruce v bok.
,,To je život,” pousmál se a položil mi zástěru na hlavu.
Postavila jsem se k našemu osobnímu pultu a s radostí zjišťovala, že vedle nás je Danno s Manzou. Manzo proti mě určitě něco má! Poznám to podle toho jeho skeptického pohledu plného pohrdání.
,,Jak se máš, senpai?” usmál se Danno a vjel si rukou do blonďatých pramínků.
,,Skvěle,” usmála jsem se. Očima jsem přejela po zbytku. Byl tu rváč Ryuu s jeho poskoky.
A nechyběl tu ani Akiro, který neustále šťouchal do Benjira.
,,Dobře, žáci!” zvolala profesorka. ,,Připravte se! A! Můžete začít!” Páni, ta do toho byla nějak moc zapálená. Podívala jsem se na recept, který jsem dostali. Třešňový koláč? To by nemělo být tak těžké, ne?
Obrátila jsem se na Sachia, který se houpal na židli se...zavřenýma očima. Spal. Výborně, to je naprosto báječné. Zasténala jsem a musela spokojit s tím, že budu naprosto sama v tomhle “laboratorním pokusu”.
Zamířila jsem do velké ledničky, u které byla velká fronta pomocníků.
,,Hej, Nikko!” nadskočila jsem, když na mě zavolal Akiro. ,,Vem nám jahody!”
Raději jsem se na něj neotáčela a přikývla.
,,Jo, a dones nám dva talíře!” zářivě se na mě usmál, když jsem mu donesla jahody.
,,A smetanu, korpus a šlehačku!” Ah, jak já jsem chtěla udeřit tu křenící se tvář.
,,Ano,” falešně jsem se usmála a pospíchala pro ingredience.
Měla jsem toho plné ruce...i zuby. Držela jsem totiž i věci, které jsme potřebovali my na náš koláč. Dorazila jsem k němu, ale on mi místo toho řekl:
,,Už to nepotřebuji, můžeš to odnést,” zašklebil se a vyplázl na mě jazyk. ,,A tohle,” přiložil mi na hromadu špinavé talíře.
,,Tohle!” další. ,,A taky tohle!” a na hlavu mi dal špinavou utěrku.
,,Děkuji,” řekla jsem ironicky a poslepu se snažila dostat na bezpečné místo.
,,Sachio, pojď sem!” zavolala profesorka.
,,Jo,” zívl a ještě ospalý se vydal směrem k ní.
A já, která jsem totálně neviděla na cestu jsem do něho plnou silou vrazila. Celou kuchyní se ozvaly tříštící se talíře. Otevřená smetana vyletěla do vzduchu a skončila na mé hlavě, ale její obsah se vylil na Sachia.
Seděla jsem na něm obkročmo a rozpačitě se zasmála. Jeho tvář zrudla hněvem a pěst, která v tom zmatku popadla mou ruku, se začala silně zatínat.
,,Au! Au!” zasténala jsem a marně se pokoušela odtáhnout.
,,Jasně!” Oba dva jsem ztuhli, když toto slovo vyšlo z Akirových úst. Křečovitě jsme se na něj obrátili a on nám věnoval svůdný pohled. ,,Že mě to nenapadlo dřív.”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
