Přistěhovaná - 2. kap. - Nagano - 1. část
Informace:
Naše sedmice přátel jede do Nagana na poznávací výlet. Celou cestu autobusem si povídají, hrají hry. Nikoho nezajímá, že je unaven a chce spát. Každý musel být vzhůru. Po příjezdu do budovy v Naganu se ubytují. Ke vší smůle Jane tu potkává z jiné školy své trýznitelky. Budou celou tu dobu Jane zase trýznit? Nebo ba naopak bude vše OK?
Omlouvám se, že to tak trvalo, ale musím i číst a získávat inspiraci. Proto bude trvat, než něco zase sesmolím. Omlouvám se za chyby a pěkné čtení. :)
2. Nagano - 1. část
Nastal den D. Byl pátek. Sraz jsem měli před škodou už v sedm hodin ráno. Proto budíka jsem měla na pátou hodinu, abych jsem vše stihla. Taška byla od pondělka zabalená. Všechny důležité věci jsem měla. Udělala jsem si snídani. Svačinu na cestu jsem si udělala už předešlý večer. Stačilo si ji dát do batohu. Vyšla jsem z baráku v šest. Zoro na mě už čekal. Měl sebou tašku a batoh stejně, jako já.
,,Ahoj, nechceš s tou taškou pomoci?’’ nabídl se Zoro, že mi vezme tašku.
,,Ahojky, to je dobré.’’ odmítla jsem Zorovu pomoc. Vždy jsem vše zvládala sama, tak proč ne teď.
,,Aspoň, tu tašku.’’ nedal se odbýt Zoro. A už se natahoval, že mi ji vezme.
,,Fakt v pohodě. Zvládnu to sama.’’ odmítla jsem znova a vzala svou tašku. Oba jsem vyrazili na metro.
Cestou jsme mlčeli. Zoro i já jsme byli unaveni, spíš jsme ještě tak nějak spali. Ale takhle to bylo každé ráno. A taky já jsem málomluvný člověk. Metro nebylo až tak narvané, jako když jezdíme o něco dýl do školy. Oba jsem si mohli sednout. Když jsem vystoupili na stanici, tak jsem vyrazili ke škole.
U školy už čekal minibus, protože nás celkem jelo jenom sedm lidí. U školy, stál Frau a Law. Jinak ještě nikdo nedorazil.
,,Ahojte, jak jste se vyspali?’’ pozdravil nás Frau s úsměvem.
,,Ahoj, jo dobře, ale málo.’’ postěžoval si Zoro.
,,Dobré ráno. Ušlo to.’’ přiznala jsem. ,,A jak vy?’’ zeptala jsem se Fraua a Lawa.
,,Dobré ráno. Docela jo.’’ pozdravil a odpověděl Law.
,,Báječně.’’ řekl rozzářený Frau. Po chvíli dorazila Verča, Ichinose a pár minut po nich i Shizuo. ,,Tak jsem všichni, můžeme nastupovat.’’ rozkázal. Věci kromě batohu se dali do kufru minibusu. Naskládali jsem se do minibusu. Seděla jsem s Verčou. Řidič autobusu nastartoval a jelo se směr Nagano.
Cestou jsem si různě povídali, i když mně se chtělo spát. Ale Frau i Shizuo byli moc aktivní. Vymýšleli hry, které se dají zahrát při cestě autobusem. Zoro se jednou ozval, že chce spát, ale kluci mu nedali pokoj a i Zoro se musel zúčastnit. Hráli jsem převážně slovní kopanou a tichou poštu. U tiché pošty byla veliká legrace. Dokonce jsem se bavila i já. Pomalu mi docházelo, že tato šestice lidí, budou mí přátelé. Opravdoví přátelé, co mě ve štychu nenechají. Byla jsem rozhodnutá, jim jakkoliv taky pomoci. Nejvíc jsem se rozhodla, že dám dohromady Zora s Verčou, když se Verče tolik Zoro líbí. Sice jsem nevěděla jak, ale říkala jsem si, že na něco přijít musím. Ale teď jsem se převážně soustředila na hry.
,,Dneska nás čeká úklid zahrady u baráčku a táborák, s hry a zpíváním.’’ oznámil nám Frau, když jsme se přibližovali na místo určení, do Nagana.
,,A musíme zpívat?’’ zeptala se nejistě Verča.
,,Ano, pokud píseň znáš. Možná to bude karaoke. Nevím.’’ přikývl Frau.
,,K...karaoke?’’ dostala jsem ze sebe.
,,Ano, proč tak zděšeně?’’ bavil se Frau.
,,Tak já zpívat neumím a ve skupině lidí se to ztratí. Si budete muset všichni zacpat uši.’’ vysvětlila jsem. Snažila jsem se zamaskovat trému, která na mě dolehla.
,,Neboj se, to zvládneš. Může se zpívat ve dvojici i ve trojici. Nebo všichni. Záleží jaká je písnička.’’ snažil se mě uklidit Law, který nejspíš poznal mou nervozitu.
,,Co budete dělat o podzimních prázdninách?’’ zeptal se Ichinose. Všimla jsem si, že celou cestu pozoroval Verču.
,,Nevím, ale asi se učit.’’ odpověděla Verča. Byla to šprtka jako já. Nejspíš proto mi byla sympatická.
,,Já pojedu do Osaky za babičkou a dědou.’’ řekla jsem pravdu, jak to bude.
,,A nechtěli by jste si udělat výlety?’’ navrhl Shizuo.
,,Já musím k babičce a dědovi. Slíbila jsem jim to.’’ odmítla jsem jeho návrh. Shizuo nejspíš pochopil, proč se Ichinose zeptal.
,,A to nemůžeš je navštívit jeden den odpoledne?’’ zeptal se mě Frau. Nebo spíš navrhl, jak bych to mohla udělat.
,,Jde o to, že bydlí v Osace, takže bych to za jeden den nestihla. A taky jsou vážně nemocní a chci se o ně postarat. Celý život se starali oni o mě, tak jim to teď chci oplatit.’’ vysvětlila jsem všem. Byla jsem překvapena, že jsem se jim tak otevřela.
,,Tak nic mno. Jak často za nima budeš jezdit?’’ zeptal se zklamaně Frau, ale já to nepostřehla, že to zaznělo zklamaně.
,,Každý víkend, pokud nebude školní akce a všechny prázdniny co budou.’’ odpověděla jsem pravdu.
,,Škoda. Ale chápu to. Jen mi vrtá hlavou, proč se o ně nepostará tvůj otec, nebo matka.’’ divil se Frau. Law v tu chvíli strčil loktem do Fraua. Ten trošku zavýskl a podíval se na Lawa, s otázkou v očích, proč to udělal.
,,Tak otec pracuje ve firmě Samsung a jezdí po světě a nabízí jiným firmám produkty ve stylu prezentací. Ani na mě nemá čas. A matka? Tu nemám.’’ odpověděla jsem. Vzpomínka na matku, se mi udělalo zle od žaludku.
,,To je mi líto. Jestli potřebuješ pomoc, stačí říct, pomůžeme ti.’’ řekl Frau.
,,Frau má pravdu. Rádi ti pomůžeme.’’ přikývla Verča.
,,Díky, ale stačí mi naše přátelství, pokud se tak bereme.’’ pousmála jsem se na všechny.
,,Jasně, že jsem přátelé. Přátelé na život a na smrt.’’ souhlasil a upevnil moje tvrzení Law.
,,Plácnem si na to. Nemáme to čím zapít.’’ řekl Frau a každý s každým si plácl. Všimla jsem si malé nervozity u Verči, když si měla plácnout se Zorem. Jenže jsme ani jeden z nás netušil, že naše přátelství na život a na smrt bude ohroženo a to doslova, že půjde i o život nám všem. Malá mračna se zatím začala stahovat nad našimi hlavami, aniž by si toho někdo všiml. Za pár minut jsem byli na místě.
Kluci nechali mě a Verču vystoupit, jako první. Obě jsem si vzaly batohy a vyšly ven. Šly jsem ke kufru pro naše tašky. Kluci hned vylezli a šli si i pro své tašky.
,,Ženy ukažte, vezmem vaše tašky.’’ ozval se Shizuo. Já chtěla protestovat, ale Frau byl rychlejší a vzal mohi tašku z mé ruky. Nestačila jsem ani protestovat. Shizuo, zase vzal tašku Verče. Všichni jsem vyrazili za Frauem.
Frau nás vedl do budovy. byla to velká budova. Zaklepal na dveře a čekal, až někdo otevře dveře. Blížil se už večer. Všichni jsme umírali hlady. Venku bylo chladno a silný vítr, ale bylo vidět zapadající slunce. Po chvíli se dveře otevřely. V nich stála žena ve středním věku.
,,Vítejte, všichni už tu jsou. Čeká se jenom na vás. Ostatní to vše připravili. Jaká byla cesta? Pojďte, ukážu vám kde budete spát.’’ chrlila ze sebe žena. Frau si vzal slovo za nás všechny.
,,Omlouváme se, ale cesta nám trvala skoro celý den. Je to od Tokia veliká dálka. V neděli jenom my vše sklidíme a upravíme. To za nás všechny slibuju.’’ slíbil Frau a usmál se na ženu. Ta za námi zavřela dveře a vedla nás po schodech do třetího patra.
Frau a Shizuo šli jako první i s našemi taškami. Jako poslední šel Ichinose a Law. Žena ukázala na dvě místnosti.
,,Tady je pokoj pro chlapce a vedle pro dívky. Koupelna je společná.’’ vysvětlila a ukázala nám žena. Law, Zoro a Ichinose zašli do pokoje, kde byli ostatní chlapci. Já, Verča, Shizuo a Frau jsme šli do vedlejšího pokoje. Tam byly dívky. Frau i Shizuo odložili naše tašky a šli do svých pokojů.
S Verčou jsem se rozhlédly. Všechny dívky na nás koukaly. Všimla jsem si dvou známých tváří z Osaky. Ale zcela jsem je ignorovala. Změnila se má nálada, protože je vidět jsem už nikdy v životě nechtěla. Verča našla v koutě dvě volná místa. Došly jsme tam a rozložily spacáky a něco pod hlavu. Vyndali teplejší a volnější oblečení, jako byly tepláky, trika a mikiny. Když jsem měly vše připravené, přišly ty dvě dívky k nám.
,,Janey, Janey tebe bychom tu nečekaly.’’ řekla jízlivě dívka, se zrzavými vlasy.
,,Divím se, že ty nemluvka se dostala do rady.’’ řekla dívka s fialovými vlasy. Verča sledovala dívky a mě.
,,Taky vás ráda vidím, Nami a Robin.’’ řekla jsem ironicky. ,,Myslela jsem si, že vás už neuvidím, ale mýlila jsem se. Naštěstí se jedná jenom o dva dny.’’ dodala jsem jízlivě.
,,Holky jste hotové? Jdeme se nadlábnout.’’ ozval se u dveří hlas Ichinoseho. Obě jsem se podívaly ke dveřím.
,,Promiň, ale shánějí se po nás.’’ odsekla jsem Nami a Robin. Verča jenom na nás zírala . Čapla jsem ji za ruku a táhla ke dveřím.
,,Ještě ti ukážeme.’’ křikla za námi Nami. Já ji ignorovala.
Na chodbě na nás čekali všichni kluci z naší školy. Vedli nás do jídelny. Frau s Lawem zjistili od té ženy, kde jídelna je. Ostatní žáci byli už po večeři.
,,Jane, kdo to byl?’’ zeptala se mě Verča, když se vzpamatovala z šoku.
,,Jen bývalé spolužačky. Ignoruj je.’’ řekla jsem a vraceli se mi vzpomínky za základku. A moc šťastné vzpomínky to nebyly. Verča pochopila, že o tom nechci mluvit.
Došli jsme do jídelny, kde bylo sedm talířů připraveny jenom pro nás. Zasedli jsme ke stolu, popřáli si dobrou chuť a mlčky se dali do jídla. Všichni jsem cítili únavu.
,,Dneska do jedenácti je to karaoke. Jedná se o první soutěž. Kdo bude zpívat nejlíp, tak tak skupina získá body.’’ oznámil nám Frau, když jsem dojedli.
,,Zpěváky, zpěvačky a skupiny si budeme losovat a podle toho co si vylosujeme, budeme tak zpívat. Když bude skupina záleží kolika členná. To bychom zpívali všichni. Když jednotlivec, tak bude záležet na písničce, protože mohou to být duety.’’ vysvětlil nám pravidla Law. Moc nadšená jsem nebyla. Odnesli jsem talíře, příbory a skleničky a šli jsem společně do společné místnosti, kde už ostatní z různých škol na nás čekali.
Žena byla rozhodčí, která hodnotila a dávala body. Samosebou body dával i počítač, kde hrála hudba a jel text. Na papírcích v klobouku byly lístečky, kde byli napsané skupiny, zpěváci a zpěvačky. Na nás přišla řada, jako poslední. Jinak tam bylo pět skupin. Pět různých škol. Kluci dali přednost nám dívkám. Verča byla celá nesvá, stejně jako já, ale dodala jsem si odvahu a šla jako první. Vylosovala jsem si zpěvačku s písní jako duet s jedním zpěvákem. Musela jsem si vybrat někoho z kluků. Což byl těžký výběr. Nevěděla jsem koho. Hlásil se Frau, Shizuo a Zoro. Zora jsem chtěla nechat Verče, tak to nakonec vyhrál Frau. Takhle jsem se u karaoke střídali všechny skupiny. Ve tří čtvrtě na jedenáct se karaoke ukončilo a my jsem osamostatněli. Žena, která se nám představila, jako Yuri šla hodnotit do své kanceláře. K nám přišla Nami a Robin.
,,Nejste nejhorší, ale my jsme lepší.’’ namířila ta slova na mě Nami. Kluci i Verča na ně zírali a nerozuměli, co se tu děje.
,,No a? Tak jsem horší. Nejde o soutěž, ale o zábavu.’’ odsekla jsem Nami.
,,Ty a zábava? Pche, ty jsi spíš ta mlčící šedá myš na světě.’’ zasmála se Robin. Zatla jsem ruce v pěst. Díky této šestici přátel, které jsem během týdne poznala, jsem se celá změnila. Nejradši jsem chtěla ty dvě uhodit, ale uklidnila jsem se na tolik, že jsem to neudělala.
,,Měli by jste se vrátit ke svému týmu. Za chvíli budou výsledky.’’ zakročil Frau. Nami i Robin si odfrkly a odešly.
,,Kdo to byl?’’ zeptal se mě Frau a ostatní se shluky u nás.
,,Jen bývalé spolužačky ze základky. Ale nechci se o tom víc bavit.’’ řekla jsem. Frau něco chtěl pronést, ale přišla Yuri s výsledky. Všichni jsem napjatě poslouchali. Na třetím místě byla škola z Osaky, druhá Hiroshi, kam chodila Nami i Robin. Na prvním místě se umístila Tokijská škola. Takže vítězové jsem byli mi. Byla jsem v šoku a překvapená. Toto jsem nečekala. Kluci se kolem mě a Verči shlukli a objali nás. Poté jsme šli spát.
Nami a Robin mě probodávali zlým pohledem, ale o nic se nepokusily. Když všichni spaly, šla jsem ven do jídelny pro pití. Nemohla jsem usnout. Chtělo se mi brečet. Peklo ze základky bude pokračovat. Říkala jsem si. V tom se mě někdo dotkl rukou mého ramene. Cukla jsem sebou. Otočila jsem se. Byl to Law.
,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.’’ omluvil se mi.
,,V pohodě, co tu děláš?’’ zeptala jsem se Lawa.
,,Šel jsem se napít, co tu děláš ty,’’ zeptal se mě taky Law.
,,Nemohu spát.’’ řekla jsem pravdu. Law si šel pro pití a sedl si vedle mě.
,,Jde o ty holky?’’ zeptal se Law. Přišel na to, co mě trápí. Jenom jsem přikývla. Měla jsem co dělat, abych nezačala brečet. Nechtěla jsem brečet. Hlavně ne před někým, natož před klukem. ,,Co se stalo?’’ zeptal se na rovinu. Čekal, že ho nejspíš odmítnu, ale já neudržela slzy na uzdě a rozbrečela jsem se.
,,Jmenují se Nami a Robin. Známe se z Osaky, chodily na stejnou základku jako já. Nikdy jsem žádné přátelé neměla. Díky těm to dvěma mě každý šikanoval, ale psychicky, ne fyzicky. Hlavně Nami a Robin. Ve škole jsem byla šprtka a o přestávkách jsem si jenom četla knížky a ignorovala je. Začali mi říkat šedá ošklivá myš.’’ přiznala jsem s pláčem. Law mě objal poté, co jsem vše řekla.
,,Jen se vybreč, uleví se ti.’’ zašeptal mi do ucha. Ani jeden z nás si nevšiml, že nás někdo ze schodů sleduje. ,,Neboj se, před nima tě ochráním. Už ti nic neudělají. Slibuju ti to, sluníčko.’’ dál mi šeptal do ucha. ,,Jinak bydlím o tři zastávky od tebe. Tak můžeme jezdit domů spolu vlakem.’’ oznámil mi. Odrhla jsem se od Lawa a podívala jsem se na něho.
,,Díky.’’ dostala jsem ze sebe. Law mi rukou setřel slzy. Rozbušilo se mi srdce. Cítila jsem, jak mi rudnou líce. ,,U...už si půjdu lehnout. Dobrou noc.’’ popřála jsem Lawovi a rychle odešla do pokoje, kde všechny spaly. Law odnesl svou i mou skleničku a šel si taky lehnout. Ani jeden z nás nemohl usnout. Law i já jsme usnuli po jedné hodině ranní. Jak nám se vstávat nechtělo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.