Mia
Informace:
Příběh je o 16 leté dívce, která se z Tokia, stěhuje se svou rodinou na vesnici. A jak příběh dopadne, kdo ví?
Ale pokud se vám příběh, bude aspoň trochu líbit, budu se snažit napsat další část.
Je to můj první výtvor, tak se moc omlouvám za chyby a jiné nedostatky.
Ahoj,
jmenuji se Mia a je mi 16 let a do dnešního dne, jsem bydlela se svoji rodinou v Tokiu.
Jsem veselá, mám ráda sporty, ale nejradši mám aikido, fotbal a běh. Ráda poslouchám hudbu a před spaním si čtu své oblíbené fantasy.
Do teď, jsem chodila na soukromou dívčí školu, ale to se brzy změní.
Tátu v práci povýšili a tak se musíme přestěhovat. Stal se pravou rukou, majitele velké firmy, která se zabývá vývojem programů a softwaru.
Mám dva sourozence Keiko a Ryua, jsou to šestiletá dvojčata, která jsou jako kupa blech, umíte si to jistě představit. Mamka se jmenuje Sakura a je učitelka. Za dva dny, budeme obě chodit do školy v Nesseki. Nejhorší na tom je, že je to smíšená škola. Do teď jsem byla jen s dívkami a kluky potkával na ulici. Nemám je ráda, jsou hrubý, agresivní, arogantní a nevychovaní. Vetšina z nich si myslí, že by je dívky měli obskakovat a starat se o jejich blaho a to mě vytáčí! A proto mám v plánu se jim vyhýbat a dělat že neexistujou.
No uvidím, jaký bude můj nový život. :o)
„Tak jsme tu.“řekl s radostí táta, když zaparkoval před naším novým domovem. Otevřel dveře a vystoupil, aby si protáhl nohy. Po šesti hodinách jízdy v autě není divu, že ho vše bolí. „Děti, v klidu vystupte a pořádně se oblečte.“ řekla mamka, která už stála vedle auta a oblékala si kabát, protože tu byla větší zima než u nás v Tokiu. Vyndala jsem si sluchátka z uší a vystoupila. „Brrr“ opravdu tu je větší zima. „To jsou hory, Mio“ řekl taťka a poplácal mě po zádech, celý nadšený z nové práce a domova. Zhluboka se nadechl a po pár vteřinách vydechl. „ To je krásně čistý vzduch.“ povzdechl si. „Jste připraveni na prohlídku?“ řekl radostně a vyrazil k vchodovým dveřím. „Já ano, já taky“ křičeli mí mladší sourozenci, jeden přes druhého.
Dům byl nádherný a prostorný, navíc dokonale splýval se zdejší krajinou. „ Konečně budeš mít svůj pokoj.“ řekla mamka a usmála se na mě. „Děkuju“ řekla jsem a pohlédla na oba rodiče, protože na rozdíl od mích malých sourozenců, jsem věděla, kolik úsilí musel taťka vynaložit, abychom zde mohli bydlet.
Dům měl dvě patra, garáž, prosklenou vyhřívanou zimní zahradu a nechyběl ani bazén, sauna a každý z šesti pokojů měl svoji koupelnu. Mamka byla nadšená z prostorné kuchyně a Ryuu a Keiko z té největší televize, co jsem kdy viděla.
„Super“ zakřičel Ryuu a skočil na pohovku, před televizí a už ji zapínal.
„Půjdu připravit večeři“ řekla mamka a zamířila do kuchyně. „Mami, mohla bych se jít projít?“
„Dobře, ale vezmi si telefon a na večeři, ať jsi doma!“řekla mamka přísně. „ Jasně.“ vyšla jsem ven a zamířila k autu, kde jsem měla šálu, telefon, rukavice a MP3ku. „Mio, kam jdeš? Zeptal se táta. „Půjdu se projít, mamka o tom ví.“ „ Buď opatrná, jsi v horách a jsou tu divoká zvířata“ zavolal na mě táta z dálky, protože jsem už byla na cestě.
„Divoká zvířata? Řekla bych, že v Tokiu to bylo mnohem nebezpečnější než tady.“
Došla jsem na konec příjezdové cesty, která se napojovala na místní komunikaci. Necelých 200m od naší příjezdové cesty, byla malá pěšinka, která mě zaujala, už když jsme přijížděli. Klikatila se mezi stromy a jako by mě volala. Nasadila jsem si sluchátka, a pustila si svoji oblíbenou skladbu. V tu chvíli, se v mích uších rozezněly housle, které postupně začal doprovázet zbytek orchestru, a mě přišlo, jako by začal zpívat celý les. „ To je, jako z nějakého fantasy“ pomyslela jsem si, a přeběhl mi mráz po zádech. Zhluboka jsem se nadechla, a vstoupila na pěšinu. Byla celá posetá malými rezatými jehličkami ze stromů, které se nad ní pyšně tyčily do výšky. Sem tam, ten krásný rezavý koberec narušil, kořen stromu nebo malá šiška.
Okraje pěšiny lemovalo kapradí, které ji tak přidávalo na její tajemné kráse.
Po půl hodině stoupání jsem narazila na horský potok, který pěšinu nemilosrdně přesekl, a jeho síle odolaly jen čtyři balvany, které ho donutily, je obejít.
Opatrně jsem je přeskákala a pokračovala dál do kopce a kochala se krajinou.
První, jarní měsíc byl už sice skoro u konce, ale večer se pořád brzy stmívalo. Pěšina mě, právě v čas zavedla na místo, kde skrývala své tajemství. Přede mnou se otevřel výhled na vrcholky hor, za kterými právě zapadalo slunce. To mě svými posledními paprsky pošimralo ve tváři. „To je nádhera“ povzdychla jsem si a posadila se na balvan opodál a pozorovala červánky, kterým hudba v mých uších, dodávala na velkoleposti.
Najednou jsem ucítila, jak mi něco dýchá na krk. Vyděšeně jsem vyskočila a hleděla na místo, kde jsem ještě před vteřinou seděla. „Vlk!“ vykřikla jsem zděšením. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi adrenalin vlívá do žil. „ Co, mám dělat? Utíkat?“ Ale místo toho, jsem zůstala s hrůzou stát na místě, až do chvíle, kdy se ke mně vlk začal pomalu přibližovat.
Začala jsem couvat, ale v tu chvíli, jsem do něčeho narazila.
„Chceš se zbít?“ řekl mladý mužský hlas a já ucítila, jak mě jeho ruce pevně svírají v objetí. Ohlédla jsem se za sebe, a srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Osoba, jenž mě držela v objetí, byl krásný kluk se zářivým úsměvem. Jeho polodlouhé rovné vlasy v barvě havraních křídel, kontrastovali s jeho sněhobílou pletí a díky jeho smaragdovým očím, vypadal jako šelma.
Nevím proč, ale v tu chvíli jsem dostala větší strach z jeho pohledu, než vlka a prudce ho od sebe odstrčila. „Jsi v pořádku?“ zeptal se klidným hlasem a úsměvem na tváři. Jeho smaragdové oči, na mě se zájmem hleděli. „Měla bys na sebe dávat větší pozor, mohla ses smeknout a spadnout ze skály.“ řekl káravým hlasem, jako bych byla malé dítě a on dospělí.
Ale jisto jistě, byl stejně starý jako já.
Pak pohlédl na vlka a řekl„Aki, k noze.“ Vlk, bez váhání, přiběhl ke svému pánovi a poslušně si sedl k jeho noze.
V tu chvíli, ze mě všechen strach opadl. Bylo to možná, tou velkou dávkou čerstvého vzduchu, na který jsem nebyla zvyklá, protože se mi z ničeho nič, zamotala hlava a podlomily kolena.
Upadla jsem na zem a zhluboka dýchala. „ Opravdu ti nic není? Nemám tě doprovodit domů?“zeptal se, ale zůstal stát na místě „Ne děkuju, umím se o sebe postarat sama.“řekla jsem tvrdohlavě, zvedla se a oprášila kolena. „Nikdy jsem tě tu neviděl? Jsi tu nová?“ „Ano, dnes jsme se přistěhovali.“ „A jak se jmenuješ?“kladl jednu otázku za druhou. „Mia“odpověděla jsem a udržovala si odstup, protože to byl kluk a já zase měla ten nepříjemný pocit, který ve mně vyvolávají. Najednou jsem si uvědomila, jak moc se setmělo.“ Pomiň, ale už budu muset jít.“ řekla jsem zdvořile a nečekala na odpověď, uklonila se a rozeběhla po cestě dolů.
Dolů to šlo mnohem rychleji, a se smrákání jsem doběhla na hlavní silnici. „Ani jsem se ho nezeptala na jeho jméno.“problesklo mi hlavou, když jsem doběhla k domovním dveřím. Vešla jsem dovnitř a všichni už seděli kolem jídelního stolu. „Mio, kde jsi tak dlouho. Byly jsme domluvené, že v šest budeš doma.“ „Moc se omlouvám, zapomněla jsem na čas.“ „ Ta dnešní mládež.“řekl otec a kroutil hlavou. „Běž si umýt ruce.“řekla mamka trochu naštvaně. „Zítra mi za trest nespomůžeš vybalovat.“a její přísný výraz mi napověděl, že v takovém případě nemá smysl odmlouvat.
Když skončila večeře, šla jsem do svého nového pokoje a lehla si na postel. Během chvilky jsem po náročném běhu a vydatné večeři, usnula. Tu noc se mi zdály divoké sny.
Byla jsem v lese a měla pocit, že mě něco pozoruje, a všude přítomná tma mi na odvaze nepřidávala a ze strachu jsem začala utíkat. Kapradí mě šlehalo do bosích nohou a les začal houstnout. Větve mě bránili v průchodu a zem se mi propadal pod nohama. Měla pocit, že stojím namístě. Cítila jsem, že je to už velmi blízko. A moje tělo ne a ne se pohnout kupředu. Otočila jsem se, abych se mohla bránit. Najednou jsem je zahlédla, ty velké smaragdové oči. V tu chvíli jsem se probudila celá zpocená a vyděšená k smrti.
„Co to mělo být?“ posadila jsem se na okraj postele a přesvědčovala se, že to byla, jen noční můra. Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a z kufru vyndala pyžamo. Oblečení jsem si složila a dala na židli. Sáhla jsem do kapsy u mikiny pro MP3, abych si pustila hudbu a na zlý sen zapomněla, ale v kapse nebyla. „Kde může být?“ prohledala jsem i druhou kapsu, ale nebyla tam. Potichu jsem došla do předsíně a prohledala kapsy u kabátu, ale ani tady nebyla. „Že bych ji ztratila, jak jsem běžela?“ Došla jsem zpátky do pokoje a lehla si do postele s myšlenkou, že ji musím zítra najít.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
