Anime World CZ/SK - Příběhy

1. První školní den

Byla jsem na nádraží a loučila jsem se s babičkou a dědou. Je mi 16 let a jedu z Osaky do Tokia. Jinak mé jméno je Jane Mizuki. Táta hodně cestuje po světě. Předvádí nové výrobky od firmy, kde pracuje. Proto se o mě starala babička s dědou. Matku nemám. Teda vlastně mám, ale pro mě je mrtvá. Jenže babička i děda jsou moc staří a nemohou se nadále o mě starat. Táta dostal byt, nebo spíš dům od firmy, kde pracuje, takže se tam stěhuju. Teda věci už tam mám. Sebou mám jenom batoh a pár věcí. Jsem zvláštní tím, že jsem samotář. Žádné přátelé nemám. Nikdy jsem o ně nestála. V Tokiu nastupuju na obchodní akademii. A tím, že jsem se přestěhovala do Tokia, tak se můj život obrátil vzhůru nohama.

 

Vlak měl 10 minut zpoždění. Babička brečela. Já od svých pěti let, nikdy neuronila slzu. Bylo mi smutno, že je opouštím, ale každý víkend a prázdniny jsem se měla k nim vrátit a trávit s nimi volné chvíle.

,,Buď na sebe opatrná.’’ řekla babička a kapesníkem si setřela slzy. Hned jsem babičku objala.

,,Nebreč, v pátek zase přijedu. Uteče to jako voda.’’ uklidňovala jsem babičku. ,,A neboj opatrná budu.’’ slíbila jsem babičce. Poté jsem objala babičku a ona mě. Brečela mi na rameni. Pak jsem se pustily a já ještě objala dědu. Můj vlak zrovna přijížděl. Ještě jsem těm dvěma starouškům zamávala a nastoupila do vlaku.

 

Hledala jsem volné kupé. Chtěla jsem být sama. Jenže v každém kupé někdo byl. Nakonec jsem si vybrala kupé, kde byla matka s malým kloučkem. Klouček seděl u okna a matka vedle něho. Stejně jsem si sedla ke dveřím. Ale otevřela jsem okno a mávala babičce a dědovi. Děda objal babičku kolem ramen. Bylo to krásné i smutné zároveň. Vlak se rozjel. Mávala jsem dokud jsem je netratila z dohledu. Okno jsem zase zavřela a sedla si na místo. Za chvilku přišel průvodčí a cvakl mi jízdenku.

,,Šťastnou cestu slečno.’’ popřál mi průvodčí. Mile jsem se na něho usmála. Poté co odešel jsem z batohu vyndala ipoda se sluchátky. Pustila jsem si hudbu a vyndala časopis o zvířatech. Zvířata miluju. A začala jsem číst. Toho kluka s matkou jsem ignorovala. Cesta mi měla trvat pět hodin. Naštěstí nebylo kam přestupovat a jelo se jedním vlakem. Asi po hodině jízdy, se otevřely dveře. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to muž, tak v mém věku, možná o něco starší. Něco říkal a ta paní přikývla a něco řekla. Já se zase začetla do časopisu a poslouchala svou hudbu. Ten muž si sedl k oknu, naproti tomu klukovi. Ale ignorovala jsem to a četla jsem dál. Asi po třech hodinách jsem si dala svačinu. Měla jsem už hlad. Měla jsem chleba s kuřecím řízkem. Pak jsem tam měla kuřecí bagetu, koupenou v trafice. V ipodu se mi vybyla baterka a náhradní jsem měla v Tokiu. Sundala jsem sluchátka a s ipodem jsem to dala do batohu. Ale nic mi nebránilo ve čtení. Asi po čtyřech hodinách jsem časopis přečetla. Uklidila jsem ho do batohu a vytáhla kriminální knížku od Agathy Christie. Měla jsem ji rozečtenou. Byla jsem v půlce. Četla jsem 45 minut. Pak jsem vše uklidila. Vzala batoh na záda.

,,Na shledanou.’’ rozloučila jsem se slušně a otevřela dveře od kupé a odešla ke dveřím. Za 15 minut jsme přijeli na tokijské nádraží.

 

Vystoupila jsem. Vypadla jsem z nádraží a venku jsem shodila batoh ze zad. Vyndala jsem mapu. Podívala jsem se na ni. Batoh byl zase na zádech. Šla jsem najít metro podle mapky. Nejsem až tak blbá na zeměpis, a metro jsem našla hned. Nastoupila jsem, ale nejdřív jsem si koupila jízdenku. Musela jsem ji projet turnitekem, aby mě to pustilo do metra. Metro přijelo za minutu. Bylo narvané, ale naštěstí jsem se měla jak držet, abych jsem nespadla. Měla jsem jet pět stanic. Metro jelo rychle a moc se nezdržovalo. Za deset minut jsem vystupovala z metra.

 

Venku, když jsem vylezla ze stanice metra ven, jsem zase vytáhla mapku. Šla jsem podle mapky a koukala se kolem sebe. Chtěla jsem si zapamatovat pár záchytných bodů, abych jsem trefila. Měla jsem i mapku do školy. Domů jsem dorazila za dvacet minut.

 

Mapku jsem zase schovala a z batohu vyndala klíče. Otevřela jsem vrátka a zase je za sebou zamkla. Šla jsem ke dveřím, které jsem odemkla, vstoupila jsem dovnitř domu a zavřela za sebou dveře. Dokonce jsem už i zamkla. Vzula jsem se a sundala batoh ze zad. Z kapsy jsem vyndala mobila a hned jsem volala babičce. S ní jsem mluvila jenom pět minut. Ptala se na cestu a jestli bylo vše v pořádku. Bylo znát, že se babičce ulevilo. Po skončení hovoru jsem vytočila číslo na tátu. Ten mi to vytípnul a za minutu zazvonila pevná linka. Zvedla jsem to. Byl to táta. Taky se ptal jaká byla cesta a vyptával se na babičku a dědu. Mluvili jsem jenom deset minut. Táta musel na nějakou konferenci. Po ukončení hovoru, jsem vyndala z batohu bagetu a dala ji do ledničky. Chtěla jsem si ji vzít do školy, která začínala další den. Z lednice jsem vyndala dvě vajíčka a hledala pánev, kterou jsem nakonec našla. zapla sporák a na pánev dala olej a prdla dvě vajíčka. Dělala jsem si omeletu. Za chvilku bylo hotovo. Najedla jsem se a šla do svého pokoje, kde jsem si vybalila batoh. Rozvrh do školy jsem měla už vytisknutý. Byl na stránkách školy zveřejněn. Měli jsem se už začít učit první den. I učebnice jsem měla všechny. Připravila jsem si věci do školy do batohu a šla pod sprchu. Po sprše jsem vlezla do postele, a četla jsem knihu. Četla jsem dokud jsem si ji celou nepřečetla. Knížku jsem dala do své knihovny a šla spát. Ráno jsem měla brzy vstávat.

 

Ráno v šest mě vzbudil na mobilu budík. Vypla jsem budík a šla pod sprchu, jako každé ráno. Oblékla jsem si školní uniformu. Vadila mi sukně, ale košile s kravatou byla fajn. Vzala jsem batoh a položila do předsíně a šla do kuchyně. Tam jsem vzala šunku a ukrojila chleba a namazala máslem a dala rajčata. Snědla jsem krajíc, vzala klíče, obula jsem se batoh hodila na záda. Odemkla jsem a zase za sebou zamkla byt. Otevřela a zavřela jsem vrátka. Vyndala jsem mapku a vyrazila jsem na metro.

 

Metro bylo narvané studenty. Při osmi stanicích mi někdo stál na noze. Ale mlčela jsem a nic jsem neřekla. Nechtěla jsem se s někým dohadovat. Ipod byl doma, ale rozhodla jsem se, že další den si ho vezmu. Po patnácti minutách jsem vystoupila s různými studenty.

 

Řídila jsem se podle mapky. Do školy jsem dorazila za pět minut. Byla hodně blízko metra. Před školou jsem schovala mapku a šla k nástěnce, kde byl seznam studentů. Našla jsem se docela rychle. Patřím do třídy 1-1B. Škola byla ještě uzavřena, tak jsem musela čekat. Ale nečekali jsem moc dlouho. Za deset minut školu otevřeli. Já se nikam nehnala. Byl čas.

 

Když jsem překročila čáru a vešla do školy, hned jsem šla hledat svou třídu. Začala jsem přízemím a měla jsem štěstí. Hned jsem tu třídu našla. Ve třídě byli tři studenti. Místo jsem si vybrala v poslední lavici u okna. Lavice byly pro jednoho žáka, ale byly lavice blízko sebe, tak svým způsobem měl každý svého souseda. Pomalu se třída naplňovala studenty. Přede mne si sedla jedna dívka, která vypadala ustrašeně. Vedle do lavice si sedl jeden muž. Nemůžu říkat kluk, když je to už středo školák. Z batohu jsem si vyndala učebnici a sešit na japonštinu. Naše, nebo spíš moje první hodina. Když třída byla plná, vešli dva muži do naší třídy. Stoupli si před tabuli.

,,Ahoj studenti prvního ročníku. Já jsem Frau a to je Law. Přišli jsem, abychom sehnali z vaší třídy tři studenty, kteří se postarají o chod třídy a budou chodit na schůze. Má někdo zájem?’’ zeptal se blonďák, který se jmenoval Frau. Druhý byl černo vlasý. Dívka přede mnou nejistě zvedla ruku. Můj soused ji taky sebe jistě zvedl. Třetí se nehlásil.

,,Pojďte vy dva před tabuli. Co ty, nechtěla by si taky výpomoc?’’ zeptal se černo vlasý, který se jmenoval Law. Koukal a ukazoval přímo na mě. Celá třída se na mě podívala.

,,Dobrá.’’ rezignovala jsem a šla taky před tabuli.

,,Teď chci vaše jména.’’ řekl Frau, který měl papír a propisku.

,,Veronika Misaki.’’ představila se dívka.

,,Zoro Roronoa.’’ představil se muž. Pak byla řada na mě.

,,Jane Mizuki.’’ představila jsem se já.

,,Dneska je škola do dvanácti jenom. Ve dvě se sejdeme v tělocvičně. Sejdete po schodech dolů a tam už tu tělocvičnu najdete.’’ řekl Frau, když měl zapsaná naše jména. Poté se oba rozloučili a my tři si sedli do svých lavic. V tom zazvonilo na hodinu. Po pěti minutách vešel profesor.

,,Dobrý den, jmenuji se Sasuke Roy. Jsem i váš třídní učitel. Dneska máme první hodinu japonštiny. Zapište si do rozvrhu, že je to hodina slohu. Další hodina je mluvnice a poslední dvě hodiny jsou literatura.’’ řekl nám profesor. Rozvrh jsem měla na stole a z penálu jsem si vyndala obyčejnou tužku a vše si do rozvrhu zapsala. Pak jsem si vzala propisku a nadepsala si sešit a z batohu vyndala učebnici. ,,Dneska učebnici schovejte. Za úkol dostanete to, že do svých sešitu napíšete svou a rodinnou charakteristiku. Hned se dejte do práce. Máte na to padesát minut.’’ dal nám úkol a sedl si za katedru. Všichni jsem si vzali sešity a dali se mlčky do práce. Profesor sledoval celou třídu. Když uplynulo padesát minut, tak jsem museli sešity uzavřít a odevzdat profesorovi. Profesor pak vyndal jeden sešit a přečetl jméno. ,,Jane Mizuki. Pojď před tabuli a přečti nám co si nám co si napsala.’’ poručil a já vstala ze svého místa a šla před tabuli. Profesor mi podal můj sešit. Přečetla jsem něco o sobě, tátovi, babičce a dědovi. Zmínila jsem tam, že matku nemám, a ani neznám. Trvalo to deset minut. Když jsem dočetla, tak zazvonilo na přestávku. ,,Skvělá charakteristika Jane. Ještě skontroluju pravopis a oznámkuju to. Sešity se dvěma známkami se dozvíte během týdne, ale sešity vám vrátím na příští hodině slohu, což je za týden. Budu známkovat pravopis a styl psaní slohu, jak má vypadat. A poté o čem jste vlastně psali. Prostě budou dvě známky.’’ ještě dodal a vstal a s našimi sešity odešel. Další hodina byla ekonomika. Kromě tělocviku jsem zůstávali v naší třídě. Což bylo skvělé, že se nemuseli hledat další učebny.

,,Ahoj, já jsem Veronika, a ty jsi Jane, že?’’ otočila se na mě dívka, která seděla přede mnou.

,,Ano, jsem Jane.’’ přikývla jsem na souhlas.

,,Těší mě.’’ řekla Verča a nastavila ruku. Já ji přijala a obě jsem si podaly ruce.

,,Já jsem Zoro.’’ představil se můj soused a nastavil taky ruku. Nejdřív si ji podal s Verčou a pak se mnou.

,,Budeme přátelé?’’ zeptala se Verča. Moc jsem se přátelit nechtěla, ale pokrčila jsem rameny.

,,Proč ne.’’ řekla jsem.

,,Já jsem taky pro.’’ souhlasil Zoro. O každou přestávku jsem si různě povídali a poznávali se. Nezdáli se mi až tak špatní. Dokonce jsem zjistila, že Zoro bydlí v domě hned vedle. Domluvili jsem se, že budeme jezdit do školy i ze školy spolu. Verča bydlela blízko školy. Hodiny utíkaly docela rychle. Opravdu, jak říkal Frau jsme končili všichni ve dvanáct hodin. Sbalila jsem si věci z poslední hodiny do batohu a já, Verča a Zoro jsem vyrazili do té tělocvičny.

 

V tělocvičně byl Frau, Law a další dva kluci. Vstoupili jsem dál. Židle byly do kruhu. Sedli jsem si. Verča seděla mezi mnou a Zorem. Zoro seděl vedle dalšího blonďáka a já vedle modro vlasýho muže.

,,Tak můžeme začít?’’ zeptal se Frau.

,,To jako jsme všichni?’’ podivil se Zoro a nejen on. I já a Verča.

,,Ano jsem. Předešlí čtvrťáci vybrali třídu, která bude mít tři zástupce. Budete mít za úkol co tu probereme a co budete muset říct třídě, řeknete všem prvákům. Law má na starost druháky, já třeťáky a tady Shizuo čtvrťáky. Ichinose je taky prvák. Původně měl patřit taky do vaší třídy, ale nevycházel počet a šel do vedlejší třídy. A teď než začneme, se všichni představí. Já začnu. Já jsem Frau a jsem ve třetím ročníku.’’ řekl Frau. Podíval se na Lawa.

,,Já se jmenuju Law Trafalgar a jsem druhák.’’ představil se Law. Teď byla řada na mém sousedovi. Law se na něho podíval.

,,Jmenuju se Ichinose Tokia a jsem prvák.’’ představil se modro vlasý muž. Pak se podíval na mě. Teď byla řada na mně.

,,Mé jméno je Jane a jsem v prvním ročníku.’’ představila jsem se. Poté jsem se podívala na Verču.

,,Já jsem Veronika Misaki a jsem taky v prváku.’’ představila se Verča a podívala se na Zora.

,,Jmenuju se Zoro Roronoa a jsem taky v prvním ročníku.’’ představil se Zoro a podíval se na posledního muže.

,,Já jsem Shizuo Heiwajima a jsem ve čtvrtém ročníku.’’ představil se blonďák.

,,Dneska vám řekneme jednu věc. Tento pátek se jede na poznávací víkend do Nagana. Jedeme jenom my, ale budou tam zástupci i jiných škol z různých měst. Tady máte seznam, co budete potřebovat na cestu.’’ vzal si slovo Frau a řekl nám jednu věc, která se nás týkala.

,,A co vyučování?’’ zeptal se Zoro.

,,To jste už omluveni. Profesoři o tom vím a sám ředitel nás pustil. Budou tam různé soutěže proti ostatním školám. A kdo bude nejlepší vyhraje medaile a pohár. Nám se to nikdy nepodařilo, tak snad letos se to povede.’’ vysvětlil Frau. ,,A teď si vyměníme všichni telefonní čísla.’’ rozhodl a každý jsme vyndali mobily a zapsali si čísla ostatních a prozvonili jsme se, jestli jsme čísla nepopletla. Poté byl rozchod.

 

Před školou jsme se rozloučili a každý šel svým směrem. Verča měla stejnou cestu jako Law a Frau. Shizuo a Ichinose šli na druhou stranu a já se Zorem jsme měli směr metro.

Před domem jsem se se Zorem rozloučila a odemkla vrátka a pak dveře od bytu a vstoupila jsem. Až večer jsem si uvědomila, že mám nějaké přátelé, a že se díky tomu změní můj život. A taky jsem měla pravdu. Večer mi přišla smska od Verči, která mi psala, že se zamilovala do Zora. Že hned ji zaujal. Odepsala jsem jí, že ve vztazích se moc nevyznám, že jí neporadím, ale kdyby nějak potřebovala pomoc a bylo by to v mé kompetenci, že pomohu. Večer jsem mluvila s tátou. Byl překvapen kam jsem se to přihlásila. Neřekla jsem, že mě vybral zrovna Law. I o tom výletu. Táta slíbil, že zavolá babičce a omluví mě u nich, že na víkend nepřijedu. Udělala jsem si večeři a už si zabalila věci do tašky, které budu potřebovat na ten zájezd, jak jsem ho nazvala. Na jednu stranu jsem se začínala těšit, ale na druhou stranu jsem byla nervózní. Během týdne jsem získala kontakt na FB od všech z předsednictví, jak jsem náš spolek nazvala. Tak jsme si každý večer psali. Frau založil společný chat, kde jsem si psali. A týden utekl jak voda a nastal pátek a cesta do Nagana.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.