Dvě strany-1.Díl
Informace:
Tak tady je pokračování, doufám že se bude líbit :)
Rychle jsem seběhla dolů ze zdi mojí tajnou cestou. U našeho domu byli totiž stráže a slyšela jsem křičet moji mámu. Co se mohlo stát? Přemýšlím nad tím, když uslyším výstřel a další křik.
Celá vystrašená přiběhnu k našemu domu, který je obklopený lidmi. Kašlu na slušnost. Prostě je odstrčím ani se neomluvím. Když jsem se jimi prodrala, viděla jsem stráže v celém bílém jak obklopují mojí mámu. Viděla jsem, že jí z levé ruky teče krev. Vykřikla jsem tak nahlas, že to snad muselo jít slyšet až na druhou stranu zdi.
,,Mami! Mami!" Přiběhla jsem rychle k ní, vzala šátek a ruku jí rychle obvázala.
,,Hiroko..." Úplně mi brečela v náručí.
,,Co jste jí udělali?!" Zařvala jsem na stráže, ale hned jak jsem viděla jejich výrazy, jsem toho litovala.
Jeden z nich předstoupil. Vypadal jako šéf. Měl světle šedé vlasy, skoro až bílé, ale i tak jich moc na té hlavě neměl. V jedné ruce držel vysílačku a v druhé pistoli. Podíval se na mě a poté se zamračil na moji mámu.
,,Hiroko Nagatsuka?" zeptal se a držel se ode mě, jako kdybych ho měla každou chvíli něčím nakazit.
,,Ano?" Zeptala jsem se už s klidnějším hlasem ,,Chcete odemně něco?"
,,Kontrolujeme tady jak kdo pracuje. A ty jsi nebyla na svém místě. Měla jsi opravovat díry na západní části zdi. A když jsme se ptali tvojí matky, nechtěla nám říct kam jsi šla." Podíval se na mě a povytáhl obočí.
,,No... já vlastně...." Vůbec nic mě nenapadalo, byla jsem tak nervózí a vyděšená, co by se mnou udělali. A pak jsem řekla první věc co mě napadla. ,,Já jsem šla do obchodu."
,,A co jsi v tom obchodě dělala?!" Zařval.
,,No, došla mi.... é, barva. Jo. Došla mi barva, tak jsem šla koupit novou." Dořekla jsem a začala jsem se na něj falešně usmívat. Bože. Jsem vážně špatná lhářka. Říkám si v duchu.
,,No dobrá." Šlo vidět že mi moc nevěří. ,,Každopádně jsem ti přišel říct, že zítra pojedeš do hlavního města ještě s dalšími mladými lidmi odtud. Budete pracovat na jednom novým moderním zařízením. Uvidíme kdy by jste to dodělali, ale určitě tam budete dýl jak týden."
Hned jak to dořekl, jsem v sobě cítila pocit štěstí i strachu. Těšila jsem se, že pojedu do té moderní části města. Zato jsem se bála tu nechat mámu samotnou. Přeci jen ji postřelili a ona nemá nikoho jiného, jen mě. A tak hodní, aby jí poskytli lékařskou péči, nejsou. Co když si to nebude moct sama ošetřit? Co když vykrvácí? Přeci jen by si to neuměla ani zašít. Musím na to přestat myslet a rozhodnout se. Buď pojedu, budu si to užívat, ale budu mít strach o mámu, nebo budu protestovat, mámu ošetřím a bude v pořádku. Zato ale nevím co by udělali oni mě kdybych protestovala.
Všimla jsem si, jak na mě ostatní koukají a čekají, co řeknu.
Napadlo mě, že by jste mohli mít 2 výběry. To které bude více žádané, bude v následujícím díle pokračovat. :D
1. Přijmout žádost a odjet do hlavního města.
2. Odmítnout a zůstat doma s matkou.
Odpovědi můžete napsat do komentářů. Která bude častější, tak napíšu další díl, kde to bude navazovat. :)
(jinak, řekněte mi, jestli se vám líbí, že by jste si vybírali pokračování, nebo to mám radši udělat podle sebe) :D
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
