Proroctví - Prolog
Informace:
Rozhodla jsem se začít psát novou povídku. :D Doufám, že se bude líbit. Omlouvám se za pravděpodobné chyby.
Kočár rachotil po zmáčené ulici a kůň, pravidelně odfrkoval obláčky páry. Na kozlíku seděl vysoký, mírně prošedivělý muž a hulákal na obyvatele města, aby mu uhly z cesty.
„Pozor! Z cesty! Projíždíme!“ Vyvolával a kočár se řítil městečkem.
Nějaká stará paní, s dítětem v náručí, jen taktak uskočila do louže.
„Ty kozle plesnivej! Málem jste mi přejely vnučku!“ Zahulákala. Podívala se, jestli je miminko v pořádku a vytáhla z louže krabičku.
„Omlouvám se, drahá paní!“ Zavolal ten kočí a i z vozem se zřítil z městečka ven.
„Vidíš to Ario? Takovéhle to je dneska z lidma! Nemají žádné způsoby!"
***
Za městem vyjel kočár do příkrého kopce. Na vršku kopce se rýsovala tmavá podoba starého sídla.
„Tady to je!“ Zavolal. „Dokázali jsme to!“
Seskočil z kočáru a přichvátal k velké bráně. Zabušil na ni a křičel přitom : „Reizo!Reizo! To jsem já! Prosím tě, otevři dveře!“
Následující pauza byla delší než by jste čekali. Pak se, ale zevnitř ozval hlas.
„Žádné návštěvy!“
„Prosím tě, buď tak hodný a pusť mě dovnitř! To jsem já!“ Odpověděl muž.
„Já?“ Zopakoval hlas.
„No já!“
„Já?“
„Ne ty, já!“
„já? A kdo já?“
„Kdo kdo kdo! No kdo asi! Přeci Takuya! Nedělej fóry a pusť mě dovnitř!“ Trval na svém muž. Následovalo ticho, které nakonec přeťal hlas za bránou.
„A co ty tu chceš?“
„Přišel jsem tě požádat o pomoc! Buď tak laskav a otevři, abychom si mohly promluvit.“
Následovala další odmlka a muž stál roztřesený v dešti. Nakonec se ozvalo zadunění a zapraskání a brána se otevřela. Ve světle měsíce z ní učinil krůček kdosi v černém kabátě, vyšší než muž před ním.
„Požádat o pomoc říkáš? To jsi sklesl ve svém mínění až tak hluboko, že jsi mě přišel požádat o pomoc Takuyo?“ Ušklíbl se.
„Kdyby šlo jenom o mě, radši bych shnil v pekle, ale teď nejde o mě, ale o ní.“
„O ní?“ Muž pokrčil nechápavě obočím.
„Pojď zamnou Reizo.“ Řekl Takuya a vydal se pomalým krokem k vozu. Reizo ho tiše následoval. Takuya došel ke kočáru a otevřel dveře. Vytáhl z něj malý košík a podal ho Reizovy.
„Chci aby ses ujal moji dcery.“ Reizo se překvapeně podíval první na Takuyu a potom na malou asi roční holčičku v košíku.
„Mám se ti postarat o dceru?“ Takuya přikývl.
„Chci po tobě abys z ní vycvičil dobrého ochránce.“ Reizo si Takuyu nevěřícně prohlídl od hlavy až k patě.
„A nebyl zrovna důvod proč si i se svou ženou utekl? Aby se z ní ochránce nestal?“
„Chtěl jsem jí před jejím osudem ochránit. Myslel jsem si, že když se schováme tak jí třeba nenajdou a proroctví nebude pravdivé. Ale spletl jsem se.“ Takuya se smutně zadíval na svojí dceru.
„Tím chceš říct, že…“ Začal Reizo, ale Takuya mu skočil do řeči.
„Moje žena obětovala všechno, abych se sem mohl dostat. Dokonce i svůj život.“
Reizo se zadíval na malou holčičku.
„Dobrá tedy.“ Přikývl. „Ujmu se tvoji dcery. Vychovám jí bok po boku z mým synem, aby jednou naplnily společně proroctví. Ale aby byla v bezpečí nesmíš se s ní stýkat! Odjeď do našeho rodného sídla a zůstaň tam! Čas od času za tebou přijdu. Hlavně musíme zůstat v kontaktu!“
Takuyovi se na obličeji vykouzlil šťastný úsměv.
„Děkuji ti na stotisíckrát!“
„Neděkuj mi. Jednou si to od tebe vyberu, bratříčku.“ Ušklíbl se Reizo. „Jak se jmenuje?“
„Fumiko, po své matce.“ Odpověděl Takuya. „Dej mi na ní pozor.“ Reizo přikývl.
Takuya se naposledy na svoji dceru usmál, než se vrátil ke kočáru a bůh ví kam odjel.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
