Anime World CZ/SK - Příběhy

„Dnes je ten den...“ řekla jsem si a naposledy se podívala do zrcadla. Dlouhé plavé vlasy mi dnes matka zapletla do copu a dole uvázala modrou mašli, která podtrhovala barvu mých očí. Světlé šaty jsem měla stažené v pase a měly lehkou nabíranou sukni těsně pod kolena. Zadívala jsem se do svých vlastních očí a spatřila v nich špetku strachu. Raději jsem zavrtěla hlavou, abych si srovnala myšlenky.

„Dnes zjistíš, s kým strávíš zbytek života.“ řekl mi ráno táta. Vždy když jsem si na to vzpomněla, zamrazilo mi v zádech. Dnes si mám vybrat svého spojence. Sehnula jsem se a nazula si boty. Pak jsem se zhluboka nadechla a otevřela dveře od domu.

Když jsem vyšla ven, už na mě čekala Cary, která je sice pravým jménem Caroline, ale už od školky jí nikdo neřekne jinak než Cary. Na tváři jí hrál rošťácký úsměv a oči jí přímo jiskřily.

„Čauky Noemi!“ pozdravila mě vesele „Tak co? Těšíš se?“ Podívala jsem se na ní jako na blázna.

„To myslíš vážně? Copak ty nemáš strach?“ zeptala jsem se jí a můj hlas i mně samotné zněl až příliš nevěřícně.

„Ne, ty jo?“ tentokrát to byla ona, kdo se na mě díval nevěřícně. Upřela na mě teď už vážný, zkoumavý pohled, jako by na mně něco hledala. Jen jsem sklopila hlavu a vydala se směrěm k hadí líhni, ke které teď mělo namířeno spoustu dalších lidí našeho věku.

Cary mě doběhla.

„Počkej, to myslíš vážně?“ zeptala se „Vždyť tohle je nejdůležitější den našeho života. Co se stane dnes, ovlivní celou naší budoucnost!“

„Jo, asi to beru moc vážně...“ špitla jsem po chvilce uvažování. „Ale-...“ najednou jsem o něco zakopla a totálně se rozplácla na zemi. Pokusila jsem se vstát, ale do ramene mi vystřelila prudká bolest.

„Ale, ale, ale...“ řekl posměšný hlas, který nezněl nijak vyjímečně..., ale já ho přesto poznala naprosto okamžitě.

Miriam

Ačkoliv je to jmenovkyně mé matky, na rozdíl od ní má naprosto odlišnou povahu.

Pomalu jsem zvedla hlavu a upřela na ní pohled.

„Copak? Rozbrečíš se ?!“ zeptala se mě Miriam a samozřejmě nezapomněla na úšklebek, který na její jinak dokonalé tváři působil poněkud nepatřičně.

Já se ale jen zvedla a s Cary v patách jsem odešla.

„Lůzre!“ zavolala za mnou ještě Miriam a pak jen pohodila svou hřívou stříbrno šedých vlasů a nasupeně odešla.

Myslím, že i přes bolest v rameni se mi podařilo odejít celkem důstojně.

„Noemi, není ti nic?“ zeptala se mě Cary, když byla Miriam z doslechu.

„Ne, jsem vpořádku...“ řekla jsem a pokusila se zakroužit ramenem. V tu chvíli mi ale do ramene vystřelila tak silná bolest, až jsem se předklonila.

„Jo, jasně“ řekla Cary s úšklebkem, kterého byla schopná jen ona a její bratr, ale její zelené oči na mě starostlivě hleděly. „Musím tě vzít k doktorovi.“

„Ale to ne!“vykřikla jsem „Dnes je náš velký den, sama jsi to řekla. Já to zvládnu.“

a i přes bolest v rameni jsem se pokusila (i když nezdařeně) usmát.

Cary nade mnou jen zavrtěla hlavou, až jí tmavé vlasy spadaly do očí.

Podívala jsem se na svou nejlepší kamarádku pozorněji. Na rozdíl ode mě je krásná. Dlouhé tmavé vlasy jí spadají ve vlnách do půlky zad a zelené oči s tmavšími skvrnkami v sobě mají energické jiskřičky. I světlé šaty, které máme jako symbol přátelství jí moc sluší.

To já mám rovné světlé vlasy, i když jsou také dlouhé. Zatímco ona je opálená do bronzova, můj obličej vypadá jako namalovaný nabílo. Jediné co se mi na mně líbí, jsou moje oči. Ačkoliv jsou světle modré, jsou docela výrazné. Navzdory mým světlým vlasům jsou orámované černými řasami.

Mezitím co jsem uvažovala nad rozdíly mezi mnou a Cary, dorazily jsme k velké budově s nápisem „HADÍ LÍHEŇ“. Dům byl namalovaný na světle žlutou, ale stářím už barva vybledla a tu a tam byla i popraskaná omítka. Velkými dvoukřídlými dveřmi se dovnitř hrnulo spoustu našich vrstevníků.

„Tak jsme tady.“ vydechly jsme s Cary najednou a pak jsme dostaly záchvat smíchu.

Najednou se z davu ozvalo: „Cary! Pojď k nám!“

„Jasně!“ odpověděla Cary a mně řekla „Ehm, Noemi? Mamka mě volá, tak se uvidíme potom, jo?“

„Jasně.“ řekla jsem s předstíraným klidem „Sejdeme se u Vybírání.“ dodala jsem a Cary odběhla ke své rodině. Občas Cary její rodinu závidím. Její rodiče jsou pořád úsměvaví a veselí a Cary mezi ně skvěle zapadá.

Se mnou je tu dnes jen moje mamka, protože táta patří mezi leminy, vůdce naší vesnice a tak má spoustu práce. Mamka pracuje v hadí líhni a tak je tu se mnou.

Když Cary odběhla, vydala jsem se směrem ke dveřím do budovy, abych našla mamku. Protlačila jsem se davem a dostala jsem se dovnitř, do prostorné haly. Jelikož tady moje mamka pracuje, tak to tu znám. Rozhodla jsem se to vzít zkratkou a zkušeně jsem probíhala mezi bíle vymalovanými chodbami. Když jsem potřetí zatočila doprava, tak jsem vklouzla pootevřenými dvířky s nápisem „HADÍ VEJCE“. Tam seděla v podřepu moje mamka a skláněla se nad vejci.

„Ahoj Noemi.“ pozdravila mě aniž by se na mě podívala.

„Vždycky jsem překvapená, jak mě poznáš.“ řekla jsem s úsměvem. Mamka se otočila a do očí jí spadly prameny plavých vlasů, které jí vyklouzly z nedbale učesaného drdolu. Světlé vlasy a modré oči mám po ní. Najednou se kolem mě něco mihlo a vyskočilo to na mě.

„Jé! Ahoj Šilo!“ pozdravila jsem mámina hada „Nemůžes na mě pořád takhle skákat!“Mamka se jen zasmála a mlaskáním si k sobě přivolala svého vodního hada, který se jí poslušně zase stočil kolem ruky, jako to dělají všichni naši hadi. Je to tradice dodržovaná po celá staletí, že si každý člen vesnice po dovršení 12ti let vybere jedno z vajec a z něj se vylíhne had, se kterým pak stráví zbytek života.

„Neboj, dnes je den, kdy si vybereš svého vlastního hada.“ řekla mamka jakoby mi četla myšlenky. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na své rameno a natáhla jsem ruku abych si pohladila Šila. Musela jsem ucuknout bolestí.

„Noemi, co se stalo?“ a její oči stejné jako mé, se na mě starostlivě dívaly.

„Nic, jen jsem upadla.“ zamumlala jsem, ikdyž to byla lež (ale jen napůl, jo?).

„Tak ukaž.“ řekla mamka a odhrnula mi ramínko od šatů. Objevila se tam ošklivá namodralá modřina.

Mamka sykla nevolí a zavolala si Šila, aby mi pomohl. Tenhle „rituál“ jsem už zažila několikrát. Výhodou vodních hadů je to, že mají moc uzdravovat, takže když jsem si jako malá rozbila koleno, byl tu vždy Šilo aby mi pomohl. Mamka natáhla ruku a Šilo mi sklouzl přímo na modřinu. Někoho by napadlo, že by to bolelo, ale vodní hadi jsou neuvěřitelně ladní a jemní.

Šilo se mi stočil na rameni do klubíčka a začala z něj jít měkká uklidňující záře. Cítila jsem na rameni příjemné mrazení a když Šilo skončil, po modřině nebylo ani stopy. Jakoby tam ani nikdy nebyla.

„Díky Šilo.“ poděkovala jsem mu a podrbala ho na hlavičce. Šilo jemně zavrněl a sklouzl mi z ramene zpět na máminu nataženou ruku. Znovu se kolem ní obtočil jako nějaký hadí náramek.

„Tak, jsi připravená na svůj velký den?“ zeptala se mě mamka.

Já jen přikývla a i s červíčkem pochybnoti hlodajícím v srdci jsem se vydala k velké hale, kde se má uskutečnit Vybírání.

 

 

Když jsem vešla do haly, málem mi to vyrazilo dech. Ačkoliv jsem tady byla už snad milionkrát, dnes to bylo úplně jiné. Uprostřed haly byl kruh země posypaný jemným bílým pískem, který jen zářil a na něm bylo tolik vajec, že se to nedalo ani spočítat.

Po obvodu haly kolem kruhu postávaly hloučky rodin, které si živě povídaly o následujícím Vybírání. Kousek dál jsem zahlédla Cary a tak jsem na ní zamávala,

„Hej!“ vykřikla jsem „Cary, tady!“ Konečně si mě všimla, zamávala mi a posunkem mi naznačila, ať jdeme k ní. S mamkou jsme se vydaly přímo napříč halou, až jsme dorazily ke Caryině rodině.

„Ahoj Noemi.“ pozdravila mě Caryina maminka Alys, vysoká štíhlá a se stejnými vlasy jako má Cary. „Taky jsi tak netěšená, jako je Cary?“ zeptala se mě.

„Ne, ona se bojí.“ odpověděla jí za mě mamka a než jsem se zmohla na odpověď, někdo hlasitě zatleskal a sál ztichl.

„Vážení obyvatelé vesnice,“ začal mluvit nejvyšší představitel vesnice Martin Melion (Miriamin otec), „dnes je jeden z mnoha dní, kdy si naši 12ti letí potomci vybírají své hady. Je to pro ně velký den...“ pokračoval, ale já pak přestala poslouchat, jelikož jsem to už slyšela, když si svého hada vybíral Caryin bratr Tom. Ten si zvolil vzdušného hada jménem Marcus (trochu moc noblesní jméno pro hada, nemyslíte?).

Když prohlášení skončilo, přistoupil k mikrofonu můj otec.

„Nyní je čas, aby si každý z vás vybral svého rádce a spojence, se kterým bude žít až do konce svého života. Nyní předstupte, účastníci Vybírání.“ řekl svým zvučným hlasem, kvůli kterému utichla celá hala. Z hloučků kolem vajec se začali uvolňovat naši vrstevníci. Mamka mi povzbudivě stiskla rameno a s Cary jsme se vydaly s ostatními k vejcům.

 

 

 

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.