Friendzone - Kapitola 2
Informace:
Michy se zase vyhrabala z hrobu, aby mohla přidat kapitolu a potom zase na další tři měsíce umřít~
Tak jo lidi, končím se slibováním, kdy bude další kapitola, protože jak už vám asi došlo - nikdy to nedodržím. Je ale možný, že se třetí dočkáte dříve než téhle (nebo také později, kdo ví~). Ale ne, budeme věřit v to nejlepší a doufat, že nebudu líná a přidám to co nejdříve :D
Hodnocení a komentář vždycky mooooooc potěší :D A hlavně se nebojte psát i kritiku, hlavy netrhám a ráda se poučím ze svých chyb :)
Victoria
"Ericu?" Zamávala jsem mu rukou přímo před očima. Pohledem koukal skrze stůl a vypadal nepřítomně, jako kdyby měl hlavu na úplně jiném místě. Nechápala jsem, co mohlo za jeho změnu nálady, protože ještě před chvílí se smál od ucha k uchu.
"Hej, no tak, mluv se mnou. Není to úžasný?" zeptala jsem se ve snaze ho přivést zpátky na zem.
"Victorie..." Konečně se na mě podíval, ale jeho výraz, dokonce i hlas byl plný znechucení a čiré zlosti, na což jsem u Erica nebyla zvyklá. Stejně tak jsem nebyla zvyklá na to, že mi říkal celým jménem. Nikdy mě tak neoslovil. Už od malička jsem pro něj byla Vicky. Victorie neexistovala.
"N-no a cos mi chtěl říct ty?" řekla jsem, zatímco se mi začaly třást ruce. Něco mi říkalo, že tohle nedopadne dobře a čím dál tím víc se ve mně rozšiřovala úzkost. "Říkal jsi, že máš taky nějakou novinku, vsadím se, že to bude něco skvělýho." snažila jsem navázat konverzaci. Křečovitě jsem se usmívala, až mě z toho bolely tváře. Byl to můj obranný postoj, který on moc dobře znal. Smát se, když je mi nejhůř. Na většinu lidí to zabíralo a nikdo si nevšiml, že můj úsměv není pravý, ale on to vycítil nehledě na situaci, takže jsem to po pár pokusech vzdala a nikdy jsem se před ním nepřetvařovala. Jen teď to bylo z nějakého mně neznámého důvodu jiné. Nepříjemné, ale přesto potřebné.
Jeho oči mě dál propalovaly. Normálně oříškově hnědá barva se změnila v tak tmavou, že šlo velice těžce rozeznat, kde se zornice mění v duhovku. Díval se přímo na mě a intenzita jeho pohledu byla neskutečně tíživá. Měla jsem pocit, že se pod ním zlomím. Cítila jsem své srdce, jako by mi chtělo vyskočit z hrudníku. Netlouklo rychle, avšak velice silně.
Uhnula jsem pohledem a usmála se na číšníka, který nám zrovna v tu chvíli přinesl pizzu s ananasem. Byla jsem za to moc vděčná. Alespoň nějaké rozptýlení, při kterém by se dalo navázat zpět na normální povídání.
"Už mám hrozný hlad. Ty musíš mít taky, co?" řekla jsem, zatímco jsem si trhala jednu osminku z kola.
"Victorie...."
"No tak, dej si." zamumlala jsem s plnou pusou, ignorujíc to, jak mě podruhé oslovil.
"Victorie."
"Uhm, je vážně výborná. Museli nějak změnit recept, je lepší, než ji pamatuju." Byla jsem vykolejená, protože to znovu řekl. Znovu použil celé mé jméno, ne přezdívku, kterou mi odjakživa říkal. "Vážně by sis měl dát."
"Victorie! Do prdele už!" udeřil pěstí do stolu. Nadskočila jsem vyděšením, stejně jako nadskočili všichni lidi okolo. Zvědavě se na nás dívali a nastavovali uši, aby mohli zachytit co nejvíc z našeho rozhovoru.
"E-ericu...." zakoktala jsem znovu.
"Ne, žádný Ericu. Už dost. Jdu pryč. Na tohle nemám náladu. Vůbec neposloucháš. Ani teď, ani jindy. Nikdy." začal se zvedat od stolu. Vykuleně jsem na něj koukala a nevěděla, co si o tom mám myslet. Co chtěl říct tím, že nikdy neposlouchám?
Už stál, když se na mě naposledy podíval. Jeho vztek už byl pryč. Místo toho šla z jeho očích vycítit prázdnota a smutek. Vypadal jako zmlácené štěně.
"Promiň mi to. Večer ti napíšu." řekl téměř jedním tónem, dal na stůl peníze za pizzu a s těmito slovy odešel ven.
Nevěřícně jsem koukala z peněz k východu a zase zpátky. Necítila jsem nic. Jako kdyby odešel a odnesl si i moje srdce a veškeré logické uvažování. Myšlenky mi křičely jedna přes druhou a v hlavě jsem měla ohromný zmatek. Co to mělo znamenat? Nechápala jsem to. Měla jsem na něj tolik otázek, které bohužel zůstanou dlouho nezodpovědné. Nikdy jsem se v něm nevyznala a to i přes to, že jsme se znali tak dlouhou dobu. To on byl ten, co mě měl přečtenou v každé situaci.
Lidé kolem si šeptali a směrovali ke mně zvědavé pohledy. Obvykle by mi to nevadilo, ale teď ano, protože se jednalo o mě.
"Co kdyby si každej laskavě hleděl svých věcí a mě nechal na pokoji?" byla věta, co jsem měla chuť zakřičet. Normálně bych to udělala a ještě bych přidala pár nadávek, ale místo toho jsem začala.... Brečet? Slzy mi tekly proudem po tvářích a já dokázala jen prázdně koukat. To, že pláču jsem si uvědomila až ve chvíli, když ke mně přišla jedna z číšnic s otázkou, jestli něco nepotřebuji.
"To je dobrý, děkuju." Popotáhla jsem a utřela si slzy. Zaplatila jsem za jídlo, které zůstalo až na nakousnutou osminkou nedotknuté a vydala se ke dveřím, v kterých před chvílí zmizel Eric. Nevím, co jsem si myslela, když jsem zklamaně uviděla, že jeho kolo už tu není.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
