Anime World CZ/SK - Příběhy

Prolog

Bublajici lava všude okolo... Žhavý déšť dopadající na mrtvá těla s nevidomým pohledem. Těla , jež čekají na prokleté duše. Pouhé loutky pro demony tohoto pekla... Stromy z černého onyxu, obsidianova zem protkána lavou, po které se palzi tajemná mlha, která dává pocit, že je živá. A kdo tomu vládne? Kdo panuje hříšným duším, kdo je pánem utrpení? Satan... Ďábel, Lucifer, Diablo... Má mnoho jmen ale my mu budeme říkat Satan...

I když tenhle příběh je o jeho synu a dívce, které se nesmí dotknout, jelikož by to znamenalo jeho smrt. Prokleta dívka, za zločin jež spáchala... Bývala andělem, ale za vraždu pro své sobectví ji proklely na succubu... Teď může mít jakéhokoliv může, ale přesto bude pořád sama, nesmí milovat, jinak zabije... Z anděla se stal demon.

Vysoký muž s vlasy jako havrani křídla a očimá podobajici se tekute rtuti, dřepěl na jedné z větvi na stromě a shližel dolů. Díval se do světa, které se podobalo peklu... Ale spíše jen jejich životy. Naděje, které byly ničeny, sny ktere se nesplnily, štěstí tam bylo jen přeludem... Možná tam bylo modré nebe, zelené pláně a krásné květiny... Ale lidé jež tam žily, byly stejnými démony, jako zde v pekle. Ale jeho pohled spadal na dívku... Malá dívka s nevinným obličejem, černé vlasy protkane bílými prameny. Seděla sama u jezera, a její prsty jemně tančily na hladině. Sledoval každý její pohyb a z jeho tenkých úst zazněl hluboký hlas, satanova syna.

"Soul..." vyslovil její jméno s něhou. Měl pocit, jako by to slyšela, protože se jemně zachvěla a její fialové oči se patravě rozběhly po krajině. Chvilku koukala do temnoty, jež jí obklopovala a pak dál pozorovala jemné vlnky na hladině. Ani jeden netušil... Že je pozoruje stín. Stín, který bude moct zá vše... Za jejich setkání, sblížení a nakonec i jejich pád... Nebo ne?

Sledovala je dívka, jež přišla o svého milého, protože on propadl anděly... A anděl propadl jemu, aniž by věděl o pravdě. Nakonec... Musel muž umřít, aby byl potrestán anděl zá svou sobeckost. Anděl nesmí milovat. Láska je příliš sobecká... A to si nemůže dovolit, a tak z něho udělaly succubu... Aby se odnaučil lásky...

Bohužel, dívka jež milovala onoho muže, nikdy nezapomněla... Zub za zub, oko za oko... Ve chvíli kdy jednou spatřila jeho pohled na tu dívku... Její plán byl hotov... Nebudeme říkat, co je zač ta divka... Zatím... Je to jen tajemství.

A tak se zrodilo jejich setkání, když syn ďábla musel do lidského světa pro duši, jež neuposlechla a odmítala to, co mělo přijít. Ten den pršelo, jemné kapky dopadaly na zem a předpovídaný bouři, aniž by tušily, že nebude jen na nebesích....

1. Kapitola

Vysoký muž seděl na obrubníku u silnice a pozoroval zdejší nemocnici města Flame. Tam se duše ukrývala. Není pěkné, když samotný syn ďábla si musi zajít pro duši. Teď to bude pro ní jen větší utrpení. Ani si nějak nevšímal studené vody, která kapala z jeho šatů ale i havranich vlasů. Jemu zima nebyla... Narovnal se a vydal se udělat to, pro co byl poslán. Jenže než stačil udělat pouhý krok, tak z dveří nemocnice vyšla Soul... Oblečená v černé se smutným pohledem, který zakryla kapuci. Bohužel ho zakryla až moc, takže narazila na vysokou překážku před ní. Zvedla překvapeně své fialove zabarvene oči vzhůru a skoro bez dechu se dívala do stříbrných, připomínajících tekutou rtuť. Párkrát zamrkala a jemným až vílym hlaskem omluvně řekla.

"O-omlouvám se pane..." neměla ani tušení, že muž před ní, je synem ďábla a nebo vůbec to, že by jí nejraději popadl do náruče.... Ale ... Ona to neví. Za to on bez jakékoliv stydlivosti nebo čehokoliv jiného, na ní zíral. Nakonec se musel vzpamatovat.

"Ne... To je v pořádku... Já se omlouvám " řekl svým příjemným hlasem a jeho ústa se zvedly v lehký úsměv. Soul ani nevěděla proč, prostě úsměv oplatila. Věděla, že mnoho mužů pro ní propadlo, přece jen... Je to kouzlo succuby. Ale tenhle jí přišel jiný, ne poblazneny ale... Tak nějak jiný od těch všech, vůbec netušila pravdu. Přesto oba dva bezostyšně zíraly tomu druhému do očí. Bylo to jako kouzlo, které je do toho nutilo. Až pak spadl pohled Soul níže a všimla si, že nárazem do něj má muž zlomeny jakýsi přívěšek.

„Pane bože! Zničila jsem vám náhrdelník. Opravdu se velice omlouvám! Uhradím to! Nebo Vám koupím jiný?“ začala panikařit a starostlivě rychle mluvila.

„Ne... To je v pořádku. Nic vzácého to není. Opravdu... Nemusíte si dělat starost...“ řekl jemně.

„Ale ano musím! Chci Vám to vynahradit!“ lpěla paličatě na svém.

„Dobrá tedy... Co tak schůzka? To mi bude bohatě stačit.“ řekl a v podtónu měl zvláštní hlas tón... takový uličnický... Soul na něj chvíli překvapeně koukala, až nakonec sklopila pohled a s povzdechem souhlasila.

„Dobrá... Pokud to stačí... Kdy a kde a ještě... Jak se jmenujete?“ ptala se ostražitě, aby nevypadala jako naivní hlupaka, to že by jí mohl ublížít, tak o to se nestarala, jelikož jí žádný muž nedokázal ohrozit... Bohužel nevěděla s kým má tu čest...

„Zítra k večeru... asi tak okolo 7, v restauraci Rain na ulici Stormes, na rohu.... A jmenuju se Wrath...“ odpověděl a jemně se při vyřčení jeho jména poklonil.Soul se usmála a poklonun vrátila.

„Těší mě Wrathe... Já jsem Soul.. A dobře... Budu tam.“ to on už dávno věděl, ale samozřejmě to nemohl dát znát.

„Soul... Máš krásné jméno...“ pro něj ale na Soul bylo krásné snad vše... Naprosto jej uchvátila, už ve chvíli, kdy z nudy shlížel do světa lidí a prvně jí spatřil. Její ladná chůze, zamyšlené pohledy do vody. To jak si vždy jemně hrála s plamínkem svíčky, které tak krásně a tajemně osvětloval její kulatou a jemnou tvář, plné rty jen vybízely k polibku a malý nos k jejímu trápení.... Avšak nejkrásnější na ní byla její samotná duše... Přes všechno co se stalo, přes to, že dostala tres, její duše byla čistá jak kapky rosy na pavučinách. Její laskavost byla k pláči, její dobromyslnost byla až nebezpečná... Možná teď byla démonem, ale ve svém nitru je pořád andělem...

Uhl pohledem, aby si své myšlenky uklidnil.

„Tak tedy zítra...“ těmito slovy se rozloučil a prchal z jejícho dosahu... Soul jen pozorovala jeho záda a jeho živočišnou chůzi, jako by to byl dravec. Přišel ulovit snad i ji? Přišlo jí na mysl a dívala se těď už na zavřené dveře, ve kterých zmizel. Přišel jí tolik zvláštní a tak jiný... Hlavně jí tak nějak přitahoval a ona ani nevěděla jak... Prostě.. Něco tam bylo. A tak tedy se zamyšleně vydala domů a nechala se uklidňovat zvukem dopadající vody na chodník. Vdechovala tu příjemnou vlchkost a zemitou vůni. Stejně jeho šedé oči ani hlas, nemohla dostat ze své mysli... Pořád slyšela ten příjemný baryton, jako by jí mluvil v hlavě... Měla by ho vymazat... Měla by, protože ví, že jedině co by z toho všeho vyšlo, by byla smrt... Tak to bylo, a tak bude navždy...

Mezitím co Soul dorazila domů a naložila se do vany s černými myšlenkami, tak Wrath se šel postarat o duši. Musel jít až na střechu, kde foukal silný vítr a déšť ho štípal do tváří. Stála tam... Duše muže stála na kraji střechy a koukala do dály... Vypadalo jako by se díval ale ne město... Něco jiného ve své mysli. Když se Wrath přiblížil duše se otočila a překvapeně na něj koukala, když mu došlo, že se díva přímo na něj.

„Ty mě vidíš?“ zeptal se muž.

„Jistě... Přišel jsem si pro tebe... Je čas odejít... A bránit se nemá cenu.“ říkal tiše Wrath.

„Pro mě? Ale proč? Nic jsem neudělal! Jen z nějákého důvodu mě nikdo nevidí! Ať dělám cokoliv míjím je, nemůžu se jich dotknout, jen když se naštvu, vše se zače třást! Nevím co se to děje.. Ale ta dívka... Co mě tu chodí navštěvovat.. Vždy mě uklidní... Říka, že je vše v pořádku a mohu tu být! Tak mě nechte!“ říkal v panice muž. Dívka? Myslí tím Soul? Ale jak ona by ho mohla vidět? Wrath měl najednou plnou hlavu zmatených myšlenek, nějak mu to nedávalo smysl... Navíc... On ani neví, že je mrtvý? Každá duše to pozná... Každá...

„Jste mrtvý...“ řekl chladně Wrath a začal se přibližovat.

„Cože? Co to tu mluvíte?! Jste blázen! Co to děláte?! Nechte mě! Nepřibližujte se!“ řval na něj muž, ale Wrath jako by nic neslyšel. Ve chvili kdy byl na dosah ruky, tak Wrath zvedl ruku a dotkl se mužovy hrudi. Do vzduchu se vznesl výkřik muže spolu s zahřmením přicházející bouřky... Ve chvíly kdy se zablesklo, muž byl obvázan řetezy, ze kterých se hrozivě linunla tmavě modrá mlha. Wrath neříkal žádne vysvětlení, nic jen mlčel a bral si jeho duši, vtahoval jí do sebe a nevnímal otázky muže ani jeho nářky... Za svůj život jich slyšel až příliš na to, aby ho tenhle nějak zastavil. Jen poslední slova byly pro něj zvlástní...

„Chci jí vidět... Tu dívku s býlímy vlasy... Ještě jednou... Chci pohledět do jejích zelených očí...“ pak už nastalo ticho. Duše byla uvězněva ve Wrathove těle a bude pomalu požírána za své hříchy. Bude pociŤovat bolest, kterou způsobil jiným... Wrath zaklonil hlavu díval se do tmavého nebe, které sem tam protkal blesk. Nechal, aby mu zvuk hřmění, skučicího větru a bubnujícího deště hrál uklidňující orchestr pro jeho duši, patřící mezi největší hříšniky...

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.