Chata v horách – 4 kapitola – Tajemství ,2 část
Informace:
Po dlouhé době další pokračování :D Doufám, že se bude líbit. Omlouvám se za možné chyby.
Po obědě jsem jela s mámou a s ženou pana Tamurou Olívií nakoupit jídlo na dnešní večer a na zítřek. Jely jsme do nejbližšího města, které bylo asi hodinu cesty autem. To, že paní Olívie umí Rakousky mě nepřekvapilo, ale že Rakousky umí i moje mamka mě doslova šokovalo. Nikdy mi to neřekla. Ve městě jsme byly něco přes dvě hodiny. Než jsme se vrátily na chatu byla už tma. Nákup z auta nám pomohly vykládat synové paní Olívie, Michael a Cain. Přitom nám oznámily, že ostatní šly na zamrzlý rybník.
„Oni vzaly i trojčata?" Zeptala se vystrašeně mamka.
„Nebojte se paní Mikimoto, trojčata jsme hlídaly s bráchou." Usmál se na mamku Michael. „Před chvíly nám usnuly."
„Mockrát vám děkuji." Usmála se na ně mamka.
„Michaely, co kdyby jsi vzal Yukiko na ten rybník? Určitě by ho taky ráda vyděla." Mrkla na mě paní Olívie.
„Vezmu jí tam moc rád, tedy pokud bude chtít." Usmál se na mě.
„Moc ráda se tam podívám." Úsměv jsem mu oplatila.
Šly jsme jednou cestičkou v lese. Držela jsem se těsně u Michaela, abych se v té tmě neztratila. Najednou jsem vykřikla.
„Co to bylo?" Řekla jsem zděšeně a začala se rozhlížet kolem.
„To byla jen sova, nemusíš se bát." I v té tmě jsem poznala, že se Michael usmál.
„Vem mě za ruku." Šokovaně jsem se na něj podívala.
„Budu mít jistotu, že se mi neztratíš."
Opatrně jsem přikývla a chytla ho za ruku. Šly jsme pomalu a Michael se mi několikrát omluvil, že si nevzal baterku.
„Víš jistě, že nás nikdo neviděl?"
Byl to hlas Yuko. Vycházel od někud z té tmy. Já i Michael jsme se začaly rozhýžet.
„Neboj se. Nikdo nás neviděl."
Zarazila jsem se. Ten hlas bych poznala všude. Byl to Shiro.
„Hlavně to nesmíš nikomu říct rozumíš?! Hlavně ne Yuki!"
Co nesmí Yuko nikomu říct a hlavně mě? A proč jsou ti dva spolu? Při pomyšlení co by ti dva mohly spolu dělat se mi sevřel žaludek. Měla jsem takovej divnej pocit, že jsem ani sama nevěděla co znamená. Myslela jsem jen na jedinou věc. Nesmí mě vidět! Začala jsem panikařit. Z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby mě ti dva viděly. Ještě k tomu když se držím z Michaelem za ruku. Ruku! Já držím Michaela za Ruku! Rychle jsem ho pustila a ucouvla jsem. Při mé smůle tam byl svah, kterého jsem si nevšimla. Vykřikla jsem a spadla dolů. Michael se mě pokusil zachytit, ale spadl tam semnou. Skutálely jsme se ze svahu dolů. Naštěstí to nebyl moc příkrej svah. Spadla jsem rovnou na Michaela.
„Omlouvám se, jsi v pořádku?"
Rukama jsem se nazdvihla abych mu neležela na hrudi.
„Nic mi není." Usmál se na mě.
Zrudla jsem, když jsem si uvědomila, že máme obličeje nebezpečně blízko.
„Co to sakra...?"
Oba jsme se podívaly na Shira, který stál na vrchu svahu a koukal se na nás. Z očí mu sálal vztek.
„One-chan, co to tam děláš?" Zeptala se mě překvapeně Yuko, která tam zrovna přišla.
„No...my...já...totiž..." Začala jsem koktat. Počkat! Proč bych jim měla něco vysvětlovat? To oni byly spolu v lese! Naštvaně jsem pokrčila obočí.
„Co bysme asi spolu dělaly?! Spadly jsme ze svahu, copak je to nějaký zločin?" Řekla jsem naštvaně. Slezla jsem z Michaela a pomohla mu na nohy.
„Jak se od tuď dostaneme?" Zeptala jsem se už mile Michaela.
„Budeme muset vyšplhat."
Když jsme vyšplhaly skoro až nahoru, Shiro mě chytil za ruku a vytáhl mě. Michaelovi pomohla Yuko. Michael jim řekl, že jsme měly namířeno na rybník. Shiro s Yuko se rozhodly, že půjdou s námi. Po chvíly chůze mě Shiro chytil za ruku a otočil si mě k němu. Chtěla jsem něco říct, ale Shiro mi dal ruku přes pusu.
„Pššš!" Potom mě zatáhl někam do tmy.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
