Potkala jsem Smrt - Setkání
Informace:
Potkala jsem Smrt. A to doslova.
Snad se vám tenhle díl bude líbit. Je už delší, ale né o moc. Snad vám osvětlí aspoň kousek další minulosti, vztahů a důvodů konání hlavní postavy.
A pokud chcete mít tu správnou náladu, doporučuji tuto písničku: https://www.youtube.com/watch?v=pB-5XG-DbAA
Všem moc děkuji za podporu. Jenom díky téhle komunitě jsem měla tu sílu pustit tento příběh na svět. Děkuji.
Potkala jsem Smrt
Setkání
Zavřela jsem dveře a otočila klíčem vlevo. Přehoupla jsem se přes patu a rozběhla se ze schodů. Potom jsem proběhla zatáčkou, jak nejrychleji to šlo. Dneska ne. Sakra, sakra, sakra. Musím to stihnout. Dnes mi to prostě nesmí ujet. Uslyšela jsem za sebou zvuk autobusu. Ze všech sil jsem se rozběhla. Běž! Běž!
Sedla jsem si na volné dvoumístné sedadlo v zadní části autobusu. Konečně jsem mohla pořádně dýchat. Začínal se mi v krku dělat knedlík. Sundala jsem si bundu, ale nechala jsem si šálu. Podívala jsem se na čas. Autobus jel přesně. Můj předpoklad, že bude mít zpoždění, když je námraza byl zřejmě špatný. Sedla jsem si blíže k okénku a pohlédla ven. Venku začínalo zrovna sněžit. Byla opravdu tuhá zima, ale pohled na vločky vznášející se ve větru mě ujišťoval, že zima není jen krutá.
Když jsme vjížděli do lesa, tak autobus výrazně zpomalil. Zřejmě kvůli námraze a větru. Místa se začínala plnit. Nechtěla jsem, aby si vedle mě někdo sedl, ale neměla jsem batoh. Mohla jsem jenom doufat.
Sakra. Sedl si vedle mě. Snažila jsem se mu nevěnovat pozornost, a tak jsem radši koukala do telefonu, nebo z okénka. V okenním odraze jsem si všimla jeho černých vlasů, které mu spadali až do očí. Zajímala mě jejich barva. Musel vědět, že se na něj dívám. Koukala jsem jak husa do flašky, ale on nehnul ani brvou. Všimla jsem si, že má ruce položené na kolenou a klepe si jedním prstem. Asi do rytmu. Ale do rytmu čeho? Měla jsem z něj nepříjemný pocit a věděla jsem, že ještě aspoň půl hodiny pojedu, protože lesem jsme jeli opravdu pomalu. Po patnácti minutách jsme byli v polovině. Blížili jsme se ke křižovatce a já se cítila čím dál tím hůře. Zrychlil se tlukot mého srdce. Počkat. Všimla jsem si, že tempo jeho klepání na koleno se zrychlilo. On....si klepe v rytmu mého srdce? Odvrátila jsem zrak od okenního odrazu, abych se přesvědčila na vlastní oči. V tu chvíli se na mě podíval. Jeho oči se zbarvili do ruda a koukal přímo na mě. Změnil se. Změnilo se všechno, jakoby se čas zastavil. Jeho tvář zmizela v kapuci a zbytek těla se zahalil do černého hábitu. Dostala jsem strach, ale už nebylo cesty zpět. Podívala jsem se mu do očí pevným pohledem. Ne. Nebojím se. Tuhle šanci nesmím promarnit. V jeho rukou se objevila kosa. Rychle jsem otočila hlavu směrem k okénku. Viděla jsem náklaďák, jak se na nás valí v plné rychlosti. Ovládl mě strach. Couvla jsem od okénka směrem do uličky a narazila do něj. Chtěla jsem od něj utéct, ale chytil mě za ramena a já se nemohla ani pohnout. Musím pryč. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale ucítila jsem, jak se ke mně ohýbá. Ztuhla jsem.
„Naposledy si to prožij.“ Řekl mi do ucha. V tu chvíli se mi před očima začal přehrávat celý můj život. Prožívala jsem si všechno znova, ale rychleji. Jak mě máma poprvé držela v náručí, nebo mé první slovo. Nejlepší přátelé i zrady nejbližších. Najednou se tok vzpomínek zpomalil a já se ocitla v autě.
„Dáme si všichni čokoládovou, ano?“ zeptal se řidič auta.
„Určitě, přece tu máme nejradši.“ odpověděl spolujezdec.
Pořádně jsem se zadívala a přepadl mě žal i radost zároveň.
„Mami?........Tati?“ pronesla jsem otázku do prostoru.
„Copak je zlatíčko?“ zeptala se mamka.
Rozbrečela jsem se. Slzy se nedali zastavit. Stejně jako to, co muselo přijít. „Znovu né!“ vykřikla jsem. Uhnula jsem pohledem do strany a uviděla jsem auto. Znám tuhle scenérii nazpaměť. Pravidelně se mi o ní zdá a i tak nejsem schopna se s tím vyrovnat. Auto nás nabořilo ve 150 kilometrové rychlosti. Upadla jsem do bezvědomí.
Nechtěla jsem otevřít oči. Ale musela jsem. Můj pohled byl rozostřený, ale já věděla, co uvidím.
„Mami....Tati.“ špitla jsem, ale nedostalo se mi odpovědi.
Najednou jsem začala kašlat krev. Bolelo to, protože jsem měla v boku zabodnutou část dveří bourajícího auta. Ale nebylo to nic proti tomu, jak mě bolelo srdce. Podívala jsem se dopředu auta. Táta měl hlavu rozraženou o sklo okénka a bezvládně ležel na volantu.Všude byla krev a ticho. Chtěla jsem se odpoutat a pomoci. Nemohla jsem. Otočila jsem hlavu směrem na mamku. Byla opřená, jakoby se nic nestalo, jen hlavu měla skloněnou.
„Mami.......mami...mami,mami,MAMI!“ křičela jsem a snažila se na ní dosáhnout. Všimla jsem si svých rukou. Byli zakrvácené a klepali se. Zamrzla jsem. Co se to děje? Proč to prožívám znova? Pomozte...někdo...prosím.
Slyšela jsem zvuk záchranky. Bylo to asi hodina a já seděla už jen, díky bezpečnostnímu pásu, jinak bych ležela na sedačkách. Neměla jsem sílu. Chtěla jsem pryč, ale nechtěla jsem od rodičů. Najednou slyším hlas: „Halo, je tu někdo při vědomí?“ ptá se.
„Já...“ špitla jsem.
Slyším jak volá: „Chlapi, tady je jeden člověk při vědomí, honem, pohněte sebou.“
Asi po deseti minutách mě začali vytahovat. Mluvili na mě, ale já neslyšela...koukala jsem jen na rodiče. Snažili se posunou sedačku spolujezdce, aby mě lépe vyndali. Ale jakmile s ní pohnuli přepadla mámy hlava na stranu a její pohled spočinul na mě. Měla vykulené oči a otevřenou pusu. Na čele měla rány, ale krev na ní byla už zaschlá. Natáhla jsem k ní ruku. „Mami...“ pronesla jsem naposledy. Začali mě vytahovat. Nechtěla jsem je tam nechat. Chtěla jsem, aby pomohli jim. Já byla v pořádku. V posledním okamžiku jsem si všimla, že máma naposledy vydechla. Žila. Ona celou tu dobu žila. A odešla až když viděla, že jsem v bezpečí. Její obličej se mi vpálil do paměti.
Vzpomínky začali zase plynout. Byla jsem v jejich víru. Avšak po chvíli se zase zpomalili. Ne, už nechci.
„Rozhodl jsem se.“ řekl s jistotou a jiskrou v oku.
„A jak?“ ptám se ho.
„Půjdu s tebou. Naše cíle jsou rozdílné, ale někdo tě musí chránit a ukázat cestu.“ dodal a vyplázl na mě jazyk.
„Mám cestu. Jen je lepší když jdeš po ní se mnou.“ řekla jsem a zatvářila jsem se uraženě.
„Já nepůjdu po stejné cestě. Jen se budu snažit vytvořit si ji hned vedle té tvé.“ usmál se a podíval se na noční oblohu.
„Nic nás nerozdělí.“
„Ani nemůže. Jsem přece dvě strany jedné mince. Jsme rozdílní, ale musíme být spolu, protože jen dohromady jsme celek.“
Kývla jsem na souhlas a také se zahleděla na oblohu.
Vzpomínky zase nabrali na rychlosti. Až se dostali ke dnešnímu dnu a této chvilce. Z očí mi tekly slzy. Mrkla jsem a čas se vrátil do normálu. Smrt mě pustila a já se jen naposledy usmála....než nás srazil náklaďák.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
