Potkala jsem Smrt

Snad se ještě potkáme

 „....,takže..........za rok přesně, ano? Všichni si to pamatujte, máme jedinou šanci.“ Dodala jsem.

 „A co s tou mrtvolou, madam?“ Zeptal se Deny.

 „Jen běžte, o tu se postarám já?“ Řekla jsem mu.

Všichni se zvedli ze židlí a odcházeli z konferenční místnosti. Zvedla jsem tělo a dala ho na jednu ze židlí. „Miluju ten výhled z padesátého patra, ty prosklený okna, vyloženě perfektní, a co ty?“ Zeptala jsem se těla, ale bez odpovědi. „Že jsi se zrovna ty rozhodl zjistit pravdu, je to škoda. Těšila jsem se, jak se pomstíme a tebe vezmu sebou. Jen my dva. Byli bychom ve světě, kde by nás nerozdělovala Smrt a konečně bychom si řekli pravdu. Dokončili bysme své věty.“ A tělo stále bez odpovědi.

Nechtěla jsem už dál koukat. Bez jeho odpovědí ten výhled stál sotva za zlámanou grešli. Jeho tělo jsem nasoukala do výtahu na jídlo a poslala do přízemí. Vzala jsem tašku a jela výtahem do přízemí.  Došla jsem do kuchyně. Tělo už tam na mě čekalo. Vytáhla jsem ho ven a dala na jídelní vozík. Dojela jsem s ním do patra pátého podzemního patra. Tam byla spalovna. Přenesla jsem ho do palírny a spustila program. Po pěti minutách zacinkal zvonek, který oznamoval konec programu. Sesypala jsem jeho popel do urny a vydala se na cestu. Došla jsem ke svému autu a přes mobilní aplikaci zamkla budovu. Ještě že měli rodiče tolik peněz a já je zdědila. Dala jsem urnu do batohu a ten položila na místo spolujezdce. Zapnula jsem si bezpečnostní pás a nastartovala. Cíl trasy..... most Dvou duší. Tam pojedu. Místo kam patří, ne...kam patříme my oba. Rozjela jsem se  a doufala, že mi třeba jednou odpustí. Jakmile jsem vyjela z města, šlápla jsem na plyn. Už se stmívalo. Stromy kolem silnice jsem viděla jenom jako šedé fleky na obzoru, můj pohled směřoval pouze tam, kam svítila světla automobilu. Vzpomněla jsem si. „Víš, ty jsi jako ta světla, vidíš jen to, co osvětluješ a děláš, že tma kolem není. “ Vždycky jsem mu říkala, že si budu svítit, kam já chci. Ale včera...včera se zeptal. „A když budu v té tmě stát já?“ „No, tak si na tebe posvítím.“ odpověděla jsem. „Mary, ty sama víš, že tohle tvá světla neuvidí.?“ odpovídal se svěšenou hlavou. „Ale ty přece, víš.....“ „A ty víš.....“ Přerušil mě. „Jsou věty, které by měli být nedokončené.“ řekl a odešel. 

Zaparkovala jsem a vypnula motor. Vyndala jsem urnu a šla k mostu. Foukal studený vítr a já měla pouze mikinu. Když jsem došla doprostřed mostu stoupla jsem si na římsu a otevřela urnu. „Tady je to místo, kde to začalo a kde to skončí. Já svou větu dokončím.“ pronesla jsem a vysypala jsem popel z urny do větru. Sedla jsem si na římsu a nadechla se. V hlavě jsem měla ticho a jen jsem poslouchala tmavý les a tekoucí vodu.

Už to mohla být hodina, nebo dvě. Neměla jsem ponětí. A v hlavě se mi opakovala stále ta samá vzpomínka.

„Ahoj“ pozdravil mě.

„Ehm...ahoj?“ rozpačitě jsem odpověděla.

„Taky sem chodíš vypnout?“ ptá se mě s úsměvem na tváři.

„Ne, já sem chodím hledat.“

„Co přesně hledáš?“ zeptal se dost vlezle.

„Pomstu“ odpověděla jsem štiplavým hlasem.

„Haha“ zasmál se.

„Čemu se sakra směješ?“

„Taky jsem sem chodil hledat.“ 

„Našel jsi?“ začala jsem být zvědavá.

„Našel jsem svůj cíl.“ 

„Cíl?“

„Dříve jsem se taky chtěl pomstít, ale teď už vím, že opravdovým cílem je pravda?“

„Ale pravda nepomáhá.“

„Přesně, protože ona odpovídá. Všichni hledáme odpověď.“

„Ne. Já hledám pomstu.“

Zase se zasmál. „Jsi roztomilá.“

„To řekni těm mrtvolám v kufru mého auta.“ řekla jsem a doufala, že odejde.

„Mrtvoly v kufru? Nic nového. Kdybys třeba řekla, že máš kufr plný mrkve, byl bych překvapenější.“ a začal se smát.

Nemohla jsem si pomoct a začala se smát taky. Zajímá mě. Chtěla jsem o něm vědět víc. 

„Víš, už musím jít, ale doufám, že se zase potkáme“ odcházel a mával na mě.

 

 

„Snad se ještě potkáme“ pronesla jsem nahlas, tak jako už tolikrát. Stoupla jsem si na římsu a nadechla se. „Slyšíš mě? Snad se ještě potkáme.“ křičela jsem do tmavého lesa.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.