Potkala jsem Smrt

Prolog

Každý to zná....a kdo ne.....ten to pozná. Smrt. Jak všudypřítomná. Přemýšleli jste někdy, že byste se Smrti pomstili? Já ano. Hledala jsem způsob každý den. A co jsem zjistila? Smrt si vás musí najít sama. Jinak to nejde. 

„Co vzala Smrt tobě?“ Ptám se.

„Rodinu....“ odpovídá.

 „A tobě?“ Ptám se dalšího. „Všechno, co jsem měl rád.“ Dostala jsem další odpověď. 

„Už vím jak se jí pomstít. Naše dlouhé čekání je u konce přátelé.“ Jejich výrazy se měnili v úškleby plné zlé radosti. Jak já to tady miluju.

„Ehm...pardon, ale Smrt za to nemůže. Všichni přece musíme odejít.“ Pověděl hlas v poslední řadě.

„Co tu tedy děláš?“ Nesnáším když mě někdo přerušuje.

„Říkám pravdu, není možné jí zničit. Stejně Smrt nezmizí a pokud ji zraníte, přijde v ještě horší odvetě. “ Snažil se prosadit svůj názor.

 

Jeho tělem projel nůž. Můj nůž. „Co to....“ Nemohl domluvit, z úst mu vytékala krev. „Jsi hlupák.“ Řekl jeden z davu. 

Není to poprvé, co se nás snažil změnit. Věděl, že ho to čeká a stejně mluvil. Dostal varovaní víc než dost.

Pomalu jsem začala vytahovat nůž z jeho těla a otřela jsem ho do papírového ubrousku.

Jeho tělo se skácelo na zem.

 

„Takže madam, jak dostaneme Smrt?“ Zeptal se můj pomocník.

„Oh málem jsem zapomněla, takže......." 

Poslouchají mě jako ovce. Výborně. Ale přeci jen, měla jsem ho ráda. Jen ty jeho názory, jak mě štvaly a to jak se mi uměl postavit, to mě .... bavilo? Sakra jediná zábava a já si jí zničím. No co, můj cíl je důležitější, než má zábava. Bohužel...Bohudík?

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.